Vyhořelí učitelé – část 2

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám pokračování článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorkou článku je Dominika Rýparová.

zdroj:Freepik.com

Shořet cestou k ideálům

To je případ i pětapadesátileté češtinářky Marie: „Do školství jsem šla s iluzemi, ideály a nadšením, ochotná přijímat veškerou zátěž a odpovědnost a sama ji násobit, jednak velkým vnitřním zájmem o práci, jednak neschopností říkat ne. Příčinou mého vyhoření byl zájem o systém jako takový, nedokážu žít mezi čtyřmi stěnami třídy, položit se zvoněním křídu a jít. A mé iluze a ideály začaly narážet na představy vedení školy.“ Bojovat za své ideály vnitřně i otevřeně vydržela celkem šest let. Nakonec trpěla nespavostí a pocitem totální prázdnoty. Podle psycholožky Lenky Šilerové je právě kombinace vysokého pracovního nasazení a nemožnosti ovlivnit dění kolem sebe vysoce riziková. Marie přiznává i další svůj problém – neschopnost oddělit práci a soukromí: „Koníčků mám mnoho, ale nedokážu úplně oddělovat práci a volný čas. Máme to tak celá rodina, manžel i dcery, genetické prokletí. Školu tak mám v hlavě na sjezdovce i v bazénu.“ Vysvobozením z bezvýchodné situace se pro ni nakonec stalo zranění. Cestou do školy si ošklivě zlomila kotník. Ten den ještě došla do práce, odučila své hodiny ve druhém patře bez výtahu, a pak se teprve nechala odvézt k ošetření. „Najednou byl čas na přemýšlení a bilancování, který později dospěl k poznání, že jedinou možností je zásadní změna. Tedy změna školy a snaha pracovat i na změnách vnitřních, tam jsem stále poněkud pozadu,“ vypráví.

Nemoci a fyzické problémy bývají mimochodem nejmarkantnějším varovným signálem blížícího se kolapsu, ke kterému syndrom vyhoření vede. Může jít o časté virózy, citelný pokles energie, migrény, různé jiné bolesti nebo třeba trávicí problémy. Kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření proto doporučuje sledování vlastní kondice a pohody jako jednu z cest k prevenci vyhoření. Pokud člověk řeší své zdravotní problémy s lékaři a pravidelně se hýbe, snáze si všímá aktuálních změn i dlouhodobých problémů a zdravotní stav pak nepředstavuje další stresor, který trápí především starší pedagogy. Pohyb představuje také způsob oddělení se od pracovních záležitostí a získání nadhledu. Navíc sportem zocelené tělo zvyšuje sebevědomí a celkovou odolnost.

Stejně preventivně působí podle výzkumu představeného ve zmiňované knize i dobré vztahy v rámci učitelského sboru. Ty umožňují sdílet pocity, inspirovat se ve výuce tam, kde standardní postupy selhávají i mít zastání v časech, kdy je potřeba obhajovat svou práci. Přispívá k tomu i aktuální snadná dostupnost informací. „Digitální technologie totiž nejen usnadňují přístup k obrovskému množství informací, ale také proměňují postoj k poznatkům, které si člověk na základě informací utváří. Snižuje se povědomí o práci, kterou je třeba vykonat, aby se z informací stala osvojená vědomost, kterou lze dále využívat,“ shrnuje problematiku kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření. Tím se navíc stále více upírá pozornost k postupům práce, které si učitelé musí obhajovat zejména před rodiči. Ti jsou také ovlivnění informacemi o alternativních způsobech výuky, které ale bývají vytržené z kontextu a nejsou v běžném školství realizovatelné. To všechno můžeme vnímat jako pokrok, posun od memorování k rozvíjení praktických dovedností, ale pro učitele to představuje další pracovní zátěž, která se přidává k jejich standardním činnostem. Výuka v dnešní škole pak vyžaduje vedle odborných znalostí i schopnost děti zaujmout, vycházet vstříc jejich individuálním potřebám, neustále se vzdělávat a hledat nové cesty. Pokud navíc učitel touží vyjít vstříc všem svým svěřencům a jejich rodičům, velmi rychle může nabít dojmu, že selhává. A postupně všechny své snahy vzdát.

Cesta ven

„Syndrom vyhoření přichází postupně, jeho projevy lze tedy rozpoznat a čelit jim. Jakmile začnete pozorovat projevy vyhoření, doporučujeme omezit pracovní vytížení, dát si pauzu a začít více odpočívat. Stanovte si čas, kdy se budete práci věnovat, a nepřekračujte ho. Pokud řešíte něco složitějšího, zvažte, zda je pro vás méně náročné to dnes dokončit nebo si udělat poznámky a dokončit úkol další den. Můžete si udělat i malý rituál ukončení práce, změna oblečení, káva, procházka, písnička, cokoliv. Je vhodné si najít alespoň krátký čas pro sebe, nejlépe každý den, a vyplnit ho aktivitou, kterou máte rádi a která vás uvolní a pomůže vám odpočinout si. Ať je to chůze, sport, tvorba, vaření nebo třeba meditace či dechové techniky,“ přidává praktické rady Lenka Šilerová. Nic z toho by se ale nemělo stát jen únikem před problémy. Jakmile naberete sílu, zkuste problém vyřešit. Nejde to? Řekněte si o pomoc – u kolegů nebo u psychologa. Syndrom vyhoření není osobním selháním, ale negativní souhrou okolností a dá se vyřešit.

Kam se obrátit pro pomoc, když je každá koruna dobrá?

Při závažnějších projevech vyhoření se vyplatí svěřit odborníkovi. Psychoterapeut může pomoci najít řešení a rychleji se zotavit. „Pokud se nedostávají finance, je možné využít terapii v zařízeních pracujících na pojišťovnu, zde je ovšem nutné počítat s dlouhou objednací dobou. K dispozici jsou i bezplatné služby pro tyto situace (např. Sociální klinika). Aktuálně nabízí možnost deseti bezplatných sezení pro své klienty i VZP. Vhodnou alternativou může být využití služeb online terapie, která je dostupná odkudkoliv a šetří tak i náklady na cestu,“ doporučuje terapeutka Lenka Šilerová, která také nabízí své služby on-line v rámci platformy Hedepy. „Klient si tu může vybrat z více než 30 terapeutů nejen podle preferencí, ale i podle hodinové sazby, která je velmi přátelská,“ doplňuje.

Vyhořelí učitelé

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám první část článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v měsíčníku Gramotní 1/21. Autorem textu je Dominika Rýparová.

zdroj: Freepik.com

Vyhoření je typické pro všechny profese pracující s lidmi. Na rozdíl od řemesel či jiných povolání totiž vyžaduje neustálé změny, nestačí naučit se spolehlivý postup a držet se ho. Je nutné počítat i s tím, že nikdy nebudou všichni spokojení, a to nelze změnit. Úspěšný učitel musí reagovat, určovat pravidla, předcházet problémům a neustále svou práci revidovat a vylepšovat. V opačném případě přijdou komplikace. Vyučující tak pracují pod tlakem, dnes navíc pod drobnohledem rodičů i široké veřejnosti a často bez odpovídajícího ocenění. A to nejen finančního. Podle autorů knihy Učitelské vyhoření, kterou aktuálně vydalo nakladatelství Portál, míra stresu ve školách neustále roste a od učitelů se dnes vyžadují dovednosti, které ještě před několika desetiletími nebyly nutné a kterým se navíc při přípravě na budoucí povolání pedagoga nevěnuje pozornost. Mezi ty nejvýraznější patří informační technologie, psychologické znalosti nebo komunikace s veřejností.

Ruku v ruce se zpřístupněním vzdělání všem jde i rostoucí náročnost výuky ve třídách, kde vedle průměrných či talentovaných žáků zasedají i děti se speciálními požadavky – přestávají fungovat osvědčené postupy a vyžaduje se individuální přístup. Velkým zdrojem zátěže je i komunikace s rodiči, kteří buď do výuky zasahují neustále nebo naopak o školu nejeví zájem. Učitelé dnes mají možnost si výuku přizpůsobit svým ideálům, ale zároveň přibývá kontrol a byrokracie. V neposlední řadě čelí výpadkům veřejnosti kvůli relativně krátké pracovní době a velkému množství volných dnů. Jenže právě to je i častou příčinou vyhoření. Vedle fyzické přítomnosti ve škole k povolání patří i pro laiky neviditelná práce a jednou z prvních věcí, kterou se musí začínající učitel naučit, je oddělovat práci a své soukromí, nastavit si pravidla tak, aby práce byla udržitelná dlouhodobě. Syndrom vyhoření se totiž nejčastěji projevuje obrovským pracovním nasazením, po kterém přichází výrazná únava a pocit vyčerpání, které trvají týdny i měsíce. V praxi se projeví snahou věnovat svému zaměstnání co nejméně energie – vyhořelí učitelé přestávají hledat cestu dál, soustředí se jen na absolutně nutné úkoly, vyhýbají se čemukoliv „navíc“, i kdyby to bylo jen neformální setkání s kolegy.

Vyhořelí na první pohled?

„V prvních fázích nemusí být změna pro okolí jasně viditelná, nicméně s postupující dobou můžeme pozorovat větší náladovost, ‚nepříjemnost‘ vůči ostatním, člověk, který byl plný energie a nadšení, je skleslý, může se projevovat více negativně. Jednoduše řečeno, dotyčný se chová ‚jinak‘, než jsme byli zvyklí,“ popisuje vnější projevy syndromu vyhoření psycholožka Lenka Šilerová, která se dlouhodobě problematikou zabývá. Zmiňuje i závěry americké psycholožky Christiny Maslach, která jako hlavní znaky vyhoření určila vyčerpání, cynismus a nevýkonnost. „Pokud je tedy nově pozorujeme, u sebe i u jiných, měli bychom zpozornět,“ dodává Šilerová. Syndrom vyhoření je častější u profesí, které jsou v úzkém a intenzivním kontaktu s jinými lidmi. Vedle nemožnosti vyhovět všem vstupují u učitelů do hry i pocit zodpovědnosti za budoucnost svých svěřenců i neustálé bilancování mezi profesionálním odstupem a empatií, kdy je nutné pracovat s negativními pocity vůči některým dětem stejně jako s touhou pomoci tam, kde rodina nefunguje. „Syndrom vyhoření ale není dán jen profesí, ve které člověk pracuje, a jejími charakteristikami, ale i tím, jak je osobnostně nastavený, jakou má míru stresu – ‚kolik toho má‘ a jak stres prožívá a umí mu čelit, a také tím, zda dokáže ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka.

I když by se mohlo zdát, že syndromu vyhoření čelí některé osobnostní typy snáze než jiné a že mezi vyhořelými učiteli budou zejména lidé, kteří si nevybrali své povolání správně, podle výzkumu mezi pedagogy z roku 2017, který nabízí zmiňovaná kniha Učitelské vyhoření, je vyhoření přirozenou součástí profese. „Dobrou zprávou, kterou výzkum vyhoření přináší, je skutečnost, že předpoklady pro dlouhodobou spokojenost nejsou vrozené a je možné, ba dokonce nutné se jim naučit,“ slibují autoři knihy v závěru kapitoly věnované osobnosti učitele.

Představa, že vyhoření se týká jen lidí neochotných něco měnit nebo emocionálně labilních jedinců je totiž na hony vzdálená realitě. K vysoce rizikovým skupinám učitelů sice patří vedle lidí ve složitých životních situacích i stárnoucí pedagogové unavení rychlými změnami i vlastními fyzickými limity, ale s vyhořením se často potýkají i nadšení začátečníci a zapálení inovátoři. „Syndrom vyhoření vzniká obvykle kombinací více faktorů – osobnostních rysů, postojů, chronického stresu a nadměrné pracovní zátěže. Větší tendenci onemocnět mají lidé, kteří jsou perfekcionisté, z různých důvodů chtějí podávat neustále perfektní výkon, a lidé s vysokou zodpovědností, kteří neumějí ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka Šilerová.

Pokračování již brzy.

Kyberšikana učitelů? Proč se děje?

Téměř každý pátý učitel se za svou praxi potkal s nějakou formou on-line agrese. Ukazují to alespoň průzkumy mezi učiteli. Častěji jí čelí vyučující na školách, kde svěřenci nemají velké ambice, učitelé na začátku kariéry a ti, kdo mají problém udržet emoce na uzdě. Nekonečné prozvánění uprostřed noci, dehonestující fotky nebo šikovně sestříhaná videa dokážou pedagogům pěkně znepříjemnit život. „Vážné případy kyberšikany zdaleka tak časté nejsou,“ klidní obavy Kamil Kopecký, přední odborník na problematiku.

Text: Dominika Rýparová

zdroj: Freepik.com

Ve facebookové skupině Učitelé+ vznáší začínající angličtinářka dotaz, zda není nezákonné natáčet si její výuku a video pak předložit řediteli školy jako důkaz toho, že hodiny jsou strašné. Pod příspěvkem se objeví více než 370 komentářů. Některé radí hodit to za hlavu, jiné vyžadují jednoznačnou podporu vedení školy, některé se rozohňují nad tím, čeho všeho jsou rodiče žáků schopní. Jedinou zcela objektivní informací, kterou lze z reakcí vyčíst, je skutečnost, že málokdo z učitelů ví, co říká zákon. Jedni přísahají, že to trestné je, druzí se dušují, že nahrát si výuku může kdokoliv. „Podle mého názoru může kdokoliv pořizovat záznam vyučování pro své potřeby (např. opakování učiva), ale nesmí je zveřejňovat,“ odpovídá na dotaz redakce školský ombudsman Ladislav Hrzal. Trochu neurčité tvrzení znamená vlastně to, že pokud autor nahrávku nezneužije k cílenému ublížení učiteli, nelze se paragrafy příliš ohánět.

Poradna projektu E-Bezpečí Univerzity Palackého v Olomouci (www.napisnam.cz) řeší případy kybernetických útoků zaměřených na učitele neustále. V letošním roce jsme v průběhu března až června zachytili celkem 31 různých typů útoků na pedagogy. Do současnosti jich evidujeme přibližně 50,“ předkládá konkrétní čísla Kamil Kopecký, vedoucí národního projektu E-Bezpečí, který se zaměřuje na prevenci rizikového chování na internetu a zároveň jeden z autorů Národního výzkumu kyberšikany učitelů z roku 2016. V něm v souladu s podobnými zahraničními studiemi uvedla pětina učitelů, že se s kyberšikanou potkala. „Je třeba uvědomit si, že nejde vždy o kyberšikanu – ta musí být intenzivní, opakovaná, musí mít na učitele skutečný dopad, zpravidla je také motivována snahou agresora učiteli skutečně ublížit,“ upřesňuje pojem Kamil Kopecký. Nepříjemnosti, které musí řešit většina z vyučujících, jsou ve většině případů spíš hloupé vtipy, pokusy otestovat hranice, zabít nudu nebo jen testování nových technologií. Memy, upravené fotky, videosmyčky, ale i vyhození učitele z vlastní výuky jsou často jen výsledkem zvědavosti a zneužití špatně nastavených on-line práv jednotlivých účastníků v distanční výuce než cíleným útokem na konkrétní učitele. Než tedy pedagog označí incident za kyberšikanu a začne vyžadovat řešení, měl by si udělat jasno v tom, co mu jednání žáka nebo rodiče skutečně způsobilo a čím bylo motivováno.

Hranice mezi šikanou a hodnocením

Když se vrátíme k dotazu začínající jazykářky, zda si ji rodič smí nebo nesmí nahrát a zda to smí nebo nesmí ukázat řediteli školy, ze všeho, co dosud zaznělo, vyplývá, že jakkoliv nepříjemné je jednání nespokojené matky, zákon neporušila a o kyberšikanu se nejedná. Měla by se tedy situaci podřídit a neřešit ji? Školský ombudsman i specialista na kyberšikanu se jednoznačně shodují, že i tato situace vyžaduje reakci. „Já se přikláním k tomu, aby se takové věci řešily, aby se o nich v učitelském sboru mluvilo a také aby žáci věděli, co je a co není přípustné. Je to vlastně součást prevence,“ vysvětluje svůj postoj ombudsman Ladislav Hrzal. Učitel si tak může i sám kontrolovat, že komunikace mezi ním a žáky funguje a že mají možnost upozornit na nedostatky nebo navrhnout zlepšení. „Základem úspěchu je především posilování a budování kvalitních vztahů mezi pedagogy a žáky (ale také žáky samotnými). Pokud bude ve třídě zdravé klima, žáci ani jejich rodiče nebudou mít potřebu na učitele útočit – ani v off-line, ani v on-line světě,“ doporučuje Kamil Kopecký.

Podobné rady dávají novopečené angličtinářce pod příspěvkem i zkušenější kolegové. Že vždycky bude někdo nespokojený, je jasné. Je dobré zeptat se na důvody, zvážit, jestli nejsou oprávněné, preventivně se sama průběžně ptát, jak jsou žáci spokojení, nechat se hodnotit a umět kritiku přijmout. V neposlední řadě také počítat s tím, že nepříjemnosti se na začátku kariéry nevyhnou nikomu. Že by dnes děti byly zlé a terorizovaly učitele prostě jen proto, že mohou, většina diskutujících odmítá. „Jako tělocvikář rozdávám dětem svoje telefonní číslo běžně na lyžařských výcvicích. Dlouho bylo vyryté společně s číslem jedné krásné kolegyně na lavici jedné učebny. Ani já ani ona jsme nikdy žádné problémy řešit nemuseli,“ píše jeden z učitelů. Ovšem že je to leckdy složitější s rodiči, zaznívá také z pěkné řádky komentářů. „Odkývat, zopakovat, aby věděli, že je posloucháte, nehádat se, pokud to má smysl, tak si jejich výtku vzít k srdci, jinak na to kašlete,“ radí o kus níže jiná uživatelka s dlouholetou praxí.

Kamil Kopecký zdůrazňuje, že je potřeba řešit každý případ individuálně. „Zde nevíme, proč si učitelku matka žáka nahrála, zda nechtěla např. dokumentovat jednání učitele s podezřením, že dochází k trestné činnosti, zda nešlo o veřejný zájem apod. Obecně tyto situace řeší rozklady Úřadu na ochranu osobních údajů. U konkrétních případů však skutečně potřebujeme vědět, proč k danému jednání došlo – v některých situacích je nahrávání odůvodněné, jindy ne.“

Když děti jen elektronicky zlobí

Zatímco rodiče nahrávky často používají jako důkaz, který předkládají řediteli školy nebo ho zveřejní třeba na Facebooku jako obranu svého potomka, jednání dětí má už k šikaně blíž mnohem častěji. Hloupé vtipy, fotomontáže, sestříhaná nebo předabovaná videa mohou skutečně zraňovat, ponižovat nebo stresovat, stejně jako prozvánění uprostřed noci. „V těchto případech nejsou útoky motivovány snahou učiteli ublížit, ale spíše pobavit se, rozbít monotónnost hodiny, otestovat si hranice. Bohuslav Hora z Učitelské platformy pro ně razí označení ‚elektronické zlobení‘,“ vysvětluje Kamil Kopecký, že skutečné šikany je mnohem méně – podle analýzy dat Národního výzkumu kyberšikany učitelů řeší závažné případy jen něco mezi třemi až pěti procenty pedagogů.

Co už tedy šikanou je? Podle výše zmíněného výzkumu čelí učitelé nejčastěji verbálním útokům prostřednictvím mobilního telefonu nebo internetu. Velmi časté je obtěžování ve formě neustálého prozvánění nebo zahlcování zprávami. Důvodem řešit chování žáků bývá ale až vyhrožování nebo zastrašování, šíření ztrapňující, ponižující nebo zesměšňující fotografie a průnik do elektronických účtů, ať už u e-mailu nebo na sociálních sítích.

Velkým problémem ale je, že vedení školy nemusí šikanu v žádné formě chtít řešit. Podle údajů MŠMT vedení školy nejčastěji argumentuje tím, že k šikaně dochází mimo budovu školy a není to tedy záležitost školy. Ředitelé se často obávají negativní publicity a zhoršení pověsti školy. Někdy také situaci neřeší, protože nemají funkční nástroje, nedokážou agresora identifikovat nebo jeho rodiče nespolupracují při řešení. Často se v učitelském sboru o situaci ví, ale nikdo ji neřeší s tím, že časem vše přestane. „Sama jsem kyberšikaně nikdy nečelila, ale jedna z mých kolegyň je jejím terčem neustále. Je velice pracovitá a oddaná své práci, ale její hodiny jsou trochu monotónní a nudné a žáci si ji často berou na paškál,“ popisuje situaci na své škole jedna ze členek skupiny Učitelé+ v diskuzi o kyberšikaně. „Je to smečka a hledá slabé kusy,“ shrnuje o kousek níže chování žáků a ptá se, jak před dětmi chránit učitele, kteří nedostali do vínku vše tak, jak by bylo potřeba. Je správné, aby si žáci stříleli z učitelů kvůli oblečení, pisklavému hlasu nebo třeba tělesnému postižení? „Přestože může být nezvyklý styl oblékání, nebo třeba i zápach, vada řeči či cokoli jiného spouštěčem šikany, osobnostní vlastnosti pedagoga převažují a jsou u vážných forem šikany dominující,“ vysvětluje Kamil Kopecký. Z jeho zkušeností vyplývá, že agresory nejčastěji pohání touha pomstít se za nějakou nespravedlnost, zesměšnění nebo ponižování. Zaútočit tak mohou i otloukánci nebo outsideři, kteří by si v reálném světě reagovat netroufli. „Učitelé by si měli dávat pozor na nálepkování dětí (jedničkář, pětkař, půlku třídy oslovujeme křestními jmény, půlku příjmením), na přehnané emoce (řvaní na žáky, nadávání), na predikování neúspěchu dětí (z tebe nikdy nic nebude) apod. Základem je posilovat dobré stránky dítěte, chválit, motivovat, povzbuzovat, ale současně být důslednými. Dítě, které bude vnímat učitele jako partnera, který mu pomáhá, na něj nebude chtít útočit,“ doporučuje odborník na kyberšikanu. Jedním dechem ale dodává, že ani tak se šikana dobrým učitelům nevyhýbá.

Jak zareagovat?

Případy kyberšikany řeší i předpisy MŠMT, ovšem pokud šikana probíhá mezi žáky. Vyvodit se z nich dá i několik jednoduchých pravidel pro učitele:

1.  Zachovejte klid, nereagujte unáhleně.

2.  Uschovejte si co nejvíce důkazů, ale ukončete komunikaci s pachatelem, zablokujte zneužitý účet, pokuste se zastavit šíření nevhodného obsahu.

3.  Pokud je to možné, identifikujte pachatele a informujte vedení školy.

4.  Trvejte na konečném vyjádření.

5.  V případě, že vás vedení nepodpoří, eskalujte problém dál – viz infobox Co říká právo

Co říká právo

Jaké jsou možnosti řešení kyberšikany popisuje Kamil Kopecký vedoucí národního projektu E-Bezpečí:

Škola má povinnost chránit zdraví žáků i pedagogů, takže i v intencích školského zákona je zajistit pro učitele bezpečné prostředí. V případě, že se pak něco učiteli ve škole stane, je v mezích školského zákona možné využít různých druhů trestů či snížených známek z chování. Zde však zákonné hranice z pohledu školského zákona končí.

Další možností je občanskoprávní žaloba na ochranu osobnostních práv, zde může učitel např. žalovat žáka/rodiče, že mu způsobil újmu. Tuto újmu musí ale umět učitel vyjádřit – např. stres, deprese, bolesti hlavy apod. a Ideálně podložit lékařskou zprávou. Pak může učitel žádat po rodičích žáka, který útok spáchal, finanční kompenzaci nebo třeba omluvu.

Další možností je trestněprávní žaloba, tj. pokud jednání žáka splňuje skutkovou podstatu trestných činů (např. pomluva, nebezpečné vyhrožování, nebezpečné pronásledování, vydírání apod.), může učitel také jednání řešit v součinnosti s policií. Zde je opět nutné dodat důkazní materiály, které popíšou, co se stalo a jaký to mělo na oběť – pedagoga dopad. Ve hře mohou být i podmíněné tresty, ale většinou jde o přestupky. I zde je nutné vyjádřit újmu, která učiteli vznikla.

Kdo má mít nárok na asistenta pedagoga?


Víc jak deset tisíc dětí se SVP by mohlo přijít o nárok na podpůrné opatření. Počítá s tím navrhovaná úprava vyhlášky o inkluzi. „Chceme jen snížit administrativu a zvýšit užitek,“ vysvětluje  opatření MŠMT. „Je to protizákonné, diskriminační a nesystémové,“ zní od některých odborníků.

zdroj: Freepk.com

Aktuální rubriku PRO a PROTI pro vás připravila Iva Vokurková

Pokud by byl návrh novely přijat tak, jak ho připravilo ministerstvo, znamenalo by to mj., že žáci s tělesným postižením, chronickým onemocněním, závažnými vadami řeči i závažnými poruchami učení přijdou o nárok na asistenta pedagoga a většina také o podporu speciálního pedagoga. Nově by také o potřebě pedagogické intervence nerozhodovaly psychologicko-pedagogické poradny a speciálně pedagogická centra, ale ředitelé škol.

„Současný právní stav představuje nadbytečnou administrativní zátěž na straně škol a školských poradenských zařízení,“ vysvětluje MŠMT nutnost revize novely. „V některých případech dochází k neúčelnému využívání podpůrných opatření personálních podpor asistenta pedagoga a další pedagogický pracovník, často i bez významného dopadu na vzdělání a skutečnou inkluzi žáků,“ stojí v předkládací zprávě k novele. Svůj návrh prý ministerstvo opírá o analýzy svých statistických dat, zjištění České školní inspekce a poznatky z praxe školy a školských poraden.

Po zveřejnění se ovšem nad chystanými změnami strhla vlna kritiky, obzvlášť od České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání a Učitelské platformy. Návrh považují za diskriminační, nesystémový a ušitý horkou jehlou bez diskuse s odborníky.

„V tuto chvíli zpracováváme připomínky, věc není finální, proto to teď nebudeme komentovat,“ vzkázala Gramotným tisková mluvčí resortu Aneta Lednová.

Vyžaduje způsob přidělování asistentů pedagoga revizi tak, jak ji navrhuje MŠMT?

PRO

PaedDr. Jiří Pilař
předseda pražské sekce Asociace speciálních poradců

S návrhem novely vyhlášky č. 27/2016 Sb., předkládaným ministerstvem a tedy i s aktualizací pozice asistenta pedagoga souhlasím. Současné pojetí dostatečně nemotivuje ředitele škol podporovat jejich potřebný odborný růst a pokud nejde o lidi s pedagogickým vzděláním, tak učiteli příliš nepomohou, leckdy jsou spíš přítěží. Na tomto se shoduje množství učitelů. Materiál alespoň v rámci možností řeší mimo jiné pozici a uplatnění asistenta pedagoga, včetně snížení zbytnělé administrativy doprovázející v této době platnou vyhlášku. Od novely si slibuji především zefektivnění systému vzdělávání, kdy se podpory vázané na omezené finanční prostředky dostane skutečně především těm POTŘEBNÝM. V současné době je pozice asistenta pedagoga podpůrným opatřením jdoucím za konkrétním žákem, což je naprosto proti smyslu věci a překrývá se s úlohou osobního asistenta.

zdroj: archiv J. Pilaře

PROTI

Mgr. Lenka Hečková
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání

Inkluze je dlouhodobý proces a je nepochybně v zájmu dětí a škol stále co zlepšovat. Praxe v přiznávání podpůrných opatření je skutečně na vstupu i výstupu roztříštěná. Cestou však rozhodně není radikální omezování zákonem garantované individualizované podpory dětem, a to na již překonaném diagnostickém základě, ale kvalitní metodické vedení školských poradenských zařízení ze strany MŠMT. Obecně je pak třeba, aby MŠMT naslouchalo skutečným potřebám z praxe a komunikovalo zamýšlené změny navenek, a nikoliv bez kvalitní analýzy dat a expertní spolupráce s dotčenými aktéry přinášelo unáhlená řešení motivovaná především rychlou úsporou finančních prostředků. Řešení, která poškodí nejen nejzranitelnější děti se speciálními potřebami a jejich rodiny, ale také jejich pedagogy a všechny žáky ve školách, na které by nedostatečná podpora společného vzdělávání v každodenní praxi přímo dopadla. Přičemž celkové následky všichni o to více pocítíme v budoucnu. Nejen v rovině sociální, ale i ekonomické.

zdroj: archiv L. Hečkové