Dubnové vydání

Se začátkem měsíce je tu další online číslo měsíčníku Gramotní. Věnujeme se v něm myšlenkovým mapám, v rozhovoru s Martinou Simonidesovou se ptáme na stav grafomotorických dovedností. A máme pro vás samozřejmě inspiraci z oblasti vzdělání a tipy na pomůcky do školy i na doma.

Dubnové číslo si můžete prolistovat zde: nebo stáhnout jako .pdf.

Příjemné čtení.

zdroj: Tereza Veselá photo

Děti doma: Ztracená generace nebo nové příležitosti?

Už skoro rok sedí čeští žáci a studenti doma a učí se na dálku. Nemohou organizovaně sportovat, chodit na kroužky, trávit čas s vrstevníky. Budou mít protiepidemická opatření na jejich vývoj nezvratný dopad? Nebo jsou slova o ztracené generaci zbytečnou hysterií?

Distanční výuka zvýraznila problémy, kterými české školství dlouhodobě trpí – nedostatečná IT vybavenost i dovednosti, zahlcenost výukovým obsahem a příliš silný vliv rodinného zázemí na školní úspěšnost. 

V reálu to znamená, že desetina žáků nemá k distanční výuce dobré vybavení, případně si s ním neumí poradit. To se typicky týká dětí ze socioekonomicky slabších rodin. Znevýhodněny jsou i tím, že jejich rodiče jim často nedokáží pomoci s učivem. Na domácí přípravu a podporu rodiny  přitom české školství značně spoléhá. Současná situace více než kdy jindy ukazuje, proč to je špatně a jak to rozevírá nůžky mezi žáky z různých prostředí.

Všechny děti navíc trpí ztrátou sociálních kontaktů a omezením trávení volného času. Vrstevnické vztahy jsou přitom zásadní nejen pro psychickou pohodu, ale i rozvíjení sociálních dovedností. 

Lze tedy vzhledem k dopadu protiepidemický opatření na děti mluvit o „ztracené generaci“?

PRO

Kristýna Titěrová

programová ředitelka META, neziskovka podporující dětí cizinců

Foto: META

Asi ano, ale nemyslím si, že kvůli chybějícím znalostem. Problém je hlavně téměř rok trvající nedostatek kontaktu s vrstevníky a rozvoj měkkých dovedností důležitých pro sebepojetí a seberozvoj. To je mnohem důležitější než vědomosti, které se doženou, nebo ani nejsou pro život potřeba. Děti nemohou chodit se školou ven a volnočasové aktivity dělají online nebo vůbec, což je absurdní. Nerozvíjí se ani ve volném čase. I proto sledujeme poslední měsíce narůstající apatii, nezájem a demotivaci.

Druhý zásadní problém je, že se výrazně prohlubují rozdíly mezi dětmi související s rodinnou situací. Dopadá to na děti ze sociálně znevýhodněného a jinojazyčného prostředí, kde možnosti podpory mohou chybět zcela. Ale také na děti, jejichž rodiče nemají čas nebo sílu na výuku doma. A těchto rodičů po téměř roce přibývá.


PROTI

Kateřina Konrádová

vedoucí týmu advokacie, Učitel naživo 

Foto: ucitelnazivo.cz


Nemyslím si, že máme mluvit o ztracené generaci na základě toho, že žáci mají poslední rok těžší podmínky. Takovéto nálepkování je zcela v rozporu s přístupem, který uplatňujeme v Učiteli naživo, a může vést k frustraci a demotivaci covidem zasažené generace. Vzdělávání na dálku je bezesporu těžká zkouška pro děti, učitele, ředitele i rodiče, na kterých teď hodně záleží. Nesmíme to ovšem vzdávat. V našich programech vidíme, že učitelé a ředitelé spolupracují, sdílejí své zkušenosti a snaží se děti udržet motivované k učení a neztratit s nimi vztah. Současná pandemie může být pro školství i příležitostí začít řešit dlouhodobé problémy, kterým se dosud nedostávala pozornost. Jedná se o témata jako socioekonomické nerovnosti, objem a obsah učiva či způsob výuky.

Sexuální výchova je lepší než porno. Nebojme se být explicitní

Socioložka Lucie Jarkovská školí učitele v tom, jak má vypadat genderově citlivá výuka a moderní sexuální výchova. A jde na to přes stand-up comedy. S kolegyní převádí výsledky svých výzkumů zaměřených na gender a sexualitu do sketčů a vystupují s nimi jako Duo docentky.

Gramotní si s ní povídali o genderových očekáváních ve výuce, homofobní šikaně a vlivu porna na vnímání sexuality u náctiletých. Jak s tím může pomoci moderní sexuální výchova? A kdy s ní začít?

zdroj: archív L. Jarkovské

Co dělá učitel, který se snaží o genderově citlivou výuku?

Na školeních mi vyučující často říkají: „Já neřeším, jestli dítě je kluk nebo holka, ke každému přistupuji individuálně“. To je humanistický přístup, který předpokládá, že každé dítě je možné chápat jako individuum. To sice ano, ale nelze ho vyjmout ze společnosti, kde se s tím, kým jsme, pojí určitá očekávání, stereotypy. Nelze to jednoduše odstřihnout. Genderově citlivý přístup znamená, že si genderové i jiné asymetrie, které se objevují ve společnosti, uvědomujeme a aktivně s nimi pracuje.

Které genderové asymetrie máte na mysli? Třeba že ženy jsou tlačeny do role pečovatelek a muži do rolí živitelů?

Je dobré začít u rozdílnosti nároků, které na holky a na kluky klademe. Uvědomit si, že holky jsou např. pod mnohem větším drobnohledem, co se týče vzhledu. To se projevuje i při online výuce, kdy si žáci nechtějí zapínat kameru. Bojí se, aby je někdo nevyfotil a nepověsil to na sociální sítě. Holky se mnohem více než kluci obávají toho, že u toho nebudou vypadat hezky a ostatní se jim vysmějí. Takových tlaků je spousta a je dobré si to uvědomit a aktivně s tím pracovat.

Kterým genderovým tlakům a očekáváním čelí chlapci?


Musejí neustále dokazovat, že nejsou zženštilí, není na nich nic holčičího. V nejútlejším věku jsou děti doma s maminkou, protože na rodičáku je většinou žena. Identifikují se s ní, chtějí být jako ona. Jenže kluci postupně zjistí, že patří k jinému pohlaví. A pochopí, že by se měli podobat tatínkovi. Ale nevědí jak, protože tatínka tolik nevidí. O to výrazněji se potřebují vymezit proti tomu, co dělají holky. Začnou
až úzkostlivě dbát na to, aby na nich nebylo nic holčičího. Ve třídě to bývá i zdrojem agrese a konfliktů. Přičítáme to testosteronu, ale často za tím stojí úzkost.

Úzkost, že nejsem dost kluk?

Ano. Abych dokázal, že jsem, někoho zbiju. Nebo odmítám nosit určité barvy. Stydím se, že chodím zpívat nebo tancovat, protože to „je pro holky“. Pokud si tyto mechanismy neuvědomujeme a dětem se strachem z nálepky nepomůžeme nebo dokonce utrousíme nějakou byť dobře míněnou poznámku, můžeme jim uzavřít cesty k rozvoji jejich talentu. Je důležité chápat, že „holčičí“ je z pohledu kluků
vnímáno jako něco toxického, čím se mohou nakazit.

Zatímco holky se na „klučičí“ aspekty dívají spíš s obdivem, nebo ne?

Jasně. Holka, která dělá něco „klučičího“ – třeba má sílu, je rychlá, rozumí počítačům – může být za frajerku, získá si uznání. Toto hierarchické uspořádaní ještě umocňujeme poznámkami typu „Nebuď baba!“, „Jsi chlap, tak nebreč“. Proto bych jako učitelka měla svoji práci neustále podrobovat reflexi. Přemýšlet nad tím, jak se mužsko-ženská perspektiva promítá do mé interakce s žáky, do hodnocení jejich
práce. Genderově citlivá výuka je součást širšího respektujícího přístupu, kdy jako učitel přemýšlím, jak se propojit a kooperovat. V tomto případě jak propojit holky a kluky.

Myslíte společnými aktivitami?
Hlavně je automaticky neoddělovat na dva zcela nesourodé tábory. Často se za trest rozesazuje kluk k holce. Jako kdyby nebylo normální, že i kluk s holkou si spolu můžou povídat, kamarádit se. Dávají se jiné domácí úkoly pro kluky a jiné pro holky, protože „Holky budou radši vybarvovat květinku a kluci auto.“ Podle mě je fajn, když mají děti na výběr. Proto bych nedělila úkoly, kroužky ani jiné aktivity na klučičí a holčičí ale např. na rukodělné a sportovní.

Nechat děti, ať si každý vyzkouší všechno?
To by bylo ideální. Říkáme, že „nebudeme přece kluky nutit navlékat korálky a holky do fotbalu“, ale ve zbytku vzdělávání tvrdíme opak. Když někomu nejde psaní, nepromineme mu úkol v písance. Vždyť i u kluků by mohlo být fajn procvičit jemnou motoriku. Když navlékání nepředstavíme jako „holčičí“, ale univerzálněji, třeba jako tvorbu pokladu, mají s tím kluci daleko menší problém. Neříkejme tedy: „Holky,
dneska si navlíkneme korálky. A samozřejmě, když se k nám bude chtít připojit nějaký kluk, může.“ Tím vysíláme signál, že to bude nějaký divný kluk. Proč neříct „Děti, dneska si vytvoříme poklad – indiánské náramky, které pak schováme do tajné skrýše“. Tak nadchnete holky i kluky.

Takže zásada genderově citlivé výuky číslo jedna: Pozor na formulace při zadávání úkolů.
Ano, to je velmi důležité, protože se v nich skrývají genderová očekávání. Např. když se obracíme na všechny, často používáme mužský rod: „Ukaž mi, jak sis to vybarvil.“ A očekáváme, že zareagují i holky. Kdyby ale paní učitelka začala mluvit v ženském rodě na celou třídu, kluci okamžitě vypnou. Zato holky slyší na mužský rod pořád. Vůči holkám to je svým způsobem nerespektující, ale zároveň se učí flexibilitě, být pořád ve střehu, připravené reagovat. Pak se divíme, že jsou kluci málo flexibilní. Je to totéž jako se psaním. Copak si řekneme „Jemu nejde psaní, tak ho tím nebudeme mučit a vymyslíme něco, co ho zaujme“? Zrovna tak empatie a spolupráce. Nejsou u kluků rozvinuté? Svedeme to na jejich pohlaví, místo toho abychom přemýšleli, jak u nich tyto kompetence posílit. Přistupujme k osvojení softskills stejně jako k počítání. Je dobré to naučit všechny děti.


zdroj: archív L. Jarkovské

Jinak formulovat zadání, dát si pozor, jak se třídou komunikuji… Na co dalšího se mám jako genderově citlivý učitel zaměřit?
Podívat se, jak moje výukové materiály zobrazují ženy a muže. Ale i další kategorie. Třeba mám ve třídě i romské děti, vietnamské děti, děti cizinců, děti s postižením. To je svět, ve kterém žijeme. Zobrazují takový i výukové materiály? Nebo nabízejí obraz, který v reálu neexistuje? Spočítejte zastoupení žen v knihách. Většinou zjistíte, že jich bývá zobrazeno velmi málo.

Trpíte „nemocí z povolání“ a počítáte postavičky i v knížkách vašich dětí?
Zrovna včera jsem si jednu prohlížela. Na obrázcích z tramvaje a nádraží bylo 4x méně žen. To je přece divné. I v knížkách o zvířátkách bývá postaviček v ženském rodě zastoupeno mnohem méně. To vede k tomu, že hrají menší spektrum rolí a mají menší záběr charakterů. Hodná, milá a krásná vs. zlá, líná a ošklivá. To jsou dva nejčastěji zobrazované ženské charaktery.

Nepoměr v zastoupení mužů a žen v učebnicích je evidentní například v dějepise. Jak s tím jako učitel mohu pracovat?
Mluvte o tom s žáky, tematizujte to. Proč jsou v učebnicích zastoupeni jen muži vědci, vynálezci, panovníci a vojevůdci? Kam se poděly ženy? Může to sloužit jako podnět pro školní projekt. Často stačí téma nerovnoměrného zastoupení žen a mužů zvědomovat. Pro sebe jako učitele i pro děti. Vést o tom debatu, přemýšlet nad tím.

Podle vás se gender promítá i do výzdoby a uspořádání prostor ve škole. Jak?
Podívejte se, kolik je na chodbách a ve třídách zobrazeno žen a kolik mužů. Ne že by tam ženy vůbec nebyly. Ale jsou to ženy beze jména, objekty malířova zájmu. Muži jsou činitelé, jejichž jména si máme zapamatovat. Zajímavé téma je i využívání prostor školy. Zatímco kluci většinou zaberou střed hřiště, dívky se zdržují někde bokem, v zákoutí. Nebo určité prostory, třeba pinpongové stoly, nevyužívají nebo
využívají jinak – sednou si na ně a jsou na mobilu. Podle mě to opět souvisí s pozorností upřenou na dívčí zevnějšek. Holky velice často nechtějí sportovat, když na ně koukají kluci. Bojí se, že budou upocené, že se ztrapní, nepříjemná pozornost upřená na jejich těla se ještě znásobí.

Jak to lze řešit?
Třeba vymezením hodin, kdy budou prostor nebo zařízení moci využívat jenom holky. Učitelky a učitelé, kteří děti učí, by měli být schopni přemýšlet o tom, jestli dítě danou hru nechce hrát za žádnou cenu nebo jenom v těchto podmínkách, proč a co s tím. To samé počítače. Proč je některé holky nikdy nevyužívají? Stydí se si tam před ajťáky hledat make-up tutorialy? Opět jsme u té paralely se psaním: neučíme ho jen
ty, kterým jde, ale všechny žáky. Když řekneme „Holky tohle nezajímá“, vyřazujeme je tím z určité oblasti poznání. Ochudíme je o něco, co bude nevyhnutelně součást jejich budoucnosti. Pokud dítě nemá vlohy pro IT, o to více se mu musíme věnovat.

Poslední dobou se mluví o homofobní šikaně. Objevuje se na českých školách často?

To, čemu se říká homofobní, častěji bývá genderová šikana. Když někdo někomu nadává do buzerantů, není to většinou o sexuální orientaci, ale o genderu, že se nějaký kluk neprojevuje dostatečně maskulinně. A z důvodu úzkosti, o které jsem mluvila na začátku, ho kluci ze svého kolektivu vyčlení.

Týká se genderová šikana i dívek?
U nich to většinou neprobíhá tak drsně, u chlapců jsou zaznamenány i pokusy o sebevraždu. U holek vybočení ze stereotypu není tak jednoznačné. Jak jsme říkaly, dívky, které vykazují maskulinní znaky, mohou být považovány za velmi cool.

Občas se objevují názory, že sexuální výchova má být záležitost rodiny. Proč má podle vás být součástí školní výuky?
Sexualitu nelze odpárat, nelze ji nechat doma. Vždycky se objeví situace, ve které bude obsažena, i kdyby učitelé a rodiče stokrát nechtěli. Vezměte si literaturu, ta je sexem prošpikovaná. Nebo může dojít na případy sexuálního obtěžování. Žačky si přijdou stěžovat, že matikář vyvolává jen holky s velkými výstřihy a pak jim dává dobrou známku. Ví jejich třídní, jak zareagovat? Jednomu mladému fyzikáři se
stalo, že žačky, které měly vymyslet testovací otázky, odevzdaly test s dvojsmyslnými odpověďmi typu: Co je rovnovážná poloha? A) Doggy style B) 69 C) správná odpověď. Má nad tím učitel mávnout rukou? Stačí žačkám domluvit? Nebo se má obrátit na vedení, ne kvůli postihům, ale pro vlastní supervizi? A co třeba se třídou otevřít téma sexuálního humoru, obtěžování a hranic, za něž už není dobré jít? I o tom je
moderní sexuální výchova.

Také vnímám posun od dob, kdy se naše generace s učila o antikoncepci, reprodukci, menstruaci a hygieně. Dnes se klade důraz na hranice, jak říci ne a respektovat přání partnera.
A taky na to, že sex a sexualita nejsou tabu a můžeme se o nich bavit přirozeně, ne prizmatem toho, co je správně a co špatně. Když si vytvoříme bezpečné prostředí, můžeme obavy ohledně sexu a sexuality sdílet. U teenagerů je to velice často o strachu a obavách. „Najdu si někdy někoho? Bude mě někdo mít rád, i když na sebe nenechám sáhnout? Nebude mě považovat za štětku, když se mi to bude líbit? Jsem
normální?“ Tisíc různých obav. O nich by měla být sexuální výchova. O tom co nás zúzkostňuje, co nás pálí. A je důležité, aby v tom bylo dobře i vyučujícím. I my dospělí máme své úzkosti, o to víc před bandou puberťáků. To je minové pole. Je důležité umět si najít své hranice.
Puberťáci vás prý při debatách občas zaženou do úzkých. Jak z toho ven?
Otevřeně říct „Teď jste mě zaskočili, vidíte, jak se červenám“. Sexualita je sféra intimní. Je potřeba se o ní bavit a sdílet, ale také si nechat, co chceme, pro sebe. Proto varuju před anonymními listárnami a výzvami typu „Teď mi napište na papírek, co vás zajímá.“ To nemůžete ustát. Dostanete provokace typu „Paní učitelko, děláte si to?“ Je lepší nejprve od žáků dotazy vybrat a odpovědi třeba pak hledat společně.
A taky vysvětlit, proč některé dotazy nebudete zodpovídat.

Co dnešní mladé trápí v oblasti sexu a sexuality nejvíce?
Že je málo prostoru, kde se o tom v klidu pobavit. Řekne se „v rodinách“. Ale speciálně teenageři se o tom s rodiči baví strašně neradi. Obzvlášť s těmi, se kterými to až dosud bylo tabu. Začínat se sexuální osvětou ve 14 je ta nejhorší doba. Už je pozdě. To je lepší nakoupit edukační materiály, doporučit chytré webové stránky a zajímat se o to, jaké programy plánuje škola.

zdroj: archív L. Jarkovské


Moje generace vyrůstala na časopisu Bravo a rubrice Láska sex a něžnosti, kde se neustále opakovaly dotazy typu „Mohu otěhotnět při líbání?“ Na co se ptá dnešní generace vyrůstající na pornu?
Úzkostné dotazy a obavy často vyvěrají z iracionálních pocitů. Dnešní holky to díky dostupným informacím rozumově chápou, ale pocitově se taky bojí. Co je u nich nové, je zúzkostnění z porna. Děti jsou překvapené, když z debaty ve škole pochopí, že může existovat sex, u kterého se nekřičí. Vliv porna na vnímání sexuality se u dětí ale těžko zkoumá.


Sexuolog Zlatko Pastor v rozhovoru před třemi lety řekl, že kvůli pornu jsou dnešní náctiletí přesvědčení, že např. anální sex je běžná sexuální praktika, kterou třeba i začínají svůj sexuální život.
Porno nám dost komplikuje hledání vlastního způsobu prožívání sexu. Obzvlášť když ho dnešní děti sledují od dětství. Ani ne proto, že by je to tak vzrušovalo, ale protože jsou zvědavé. My dospělí se bojíme ukázat jim explicitní materiály, které zobrazují pohlavní orgány, penetraci… Většinou to jsou neurčité malůvky čehosi. Děti ale přirozeně zajímá, jak to vypadá, když je penis ve vagině. Začnou hledat a narazí na porno a v něm na spoustu bizarních kategorií. Přitom na začátku stála přirozená zvědavost, kterou jsme my dospělí mohli ukojit skrze sexuální výchovu. Ale protože jsme se ostýchali, nechali jsme v tom děti samotné, pornu na pospas.

Lucie Jarkovská (1978)
Socioložka, působí v Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Doktorát získala za práci na téma Genderová reprodukce v každodennosti školní třídy: Etnografický výzkum. Je členkou Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, spoluautorkou popularizační knihy Kapky na Kameni. 50 příběhů českých a slovenských rebelek a autorkou publikací Gender před tabulí a Etnická rozmanitost ve škole. Spolu s kolegyní socioložkou Kateřinou Liškovou vystupují jako Duo docentky a formou stand-upu popularizují závěry genderových výzkumů. Loni za svá vystoupení získaly Cenu děkana za významný umělecký čin.

Introverty není potřeba zachraňovat, jen jim dovolte být sami sebou

Klidné, samostatné, empatické a naslouchající děti by ve svých lavicích viděl rád každý učitel. Jenže odvrácenou stranou mince je i uzavřenost, ustrašenost a pasivita, když by naopak byla potřeba rychlá akce. Introvertní děti mají cestu školní docházkou o něco těžší než extrovertní vrstevníci a často se potýkají s nálepkami jako pomalý, nevyzrálý, labilní nebo stranící se kolektivu. Nejtěžší je pro ně nástup do školy, přechod na druhý stupeň a puberta. Přitom jejich kognitivní schopnosti na vině rozhodně nejsou.

Autor: Dominika Rýparová

Zdroj: Freepik.com

Rodiče šestileté Kristýny zvažovali nástup do školy už loni. Narodila se v prosinci, je jedináček a s přehledem zvládala dovednosti prvňáčka už před rokem. Předčasné zaškolení dívence nedoporučily učitelky z mateřské školy proto, že příliš nemluví, nezapojuje se do kolektivních aktivit a celkově tráví hodně času ve svém světě. Jenže stejné argumenty rodičům letos předložily i kolegyně z předškolního ročníku. Je tichá, neplní zadané úkoly, hraje si jen s dětmi, které také mají doporučení do pedagogicko-psychologické poradny. „Jenže bylo by řešení nechat ji další rok ve školce? Doma poctivě děláme všechny aktivity vhodné pro předškoláky a zvládá je naprosto bez problémů, neustále se mě ptá na docela záludné otázky, umí používat i anglická slovíčka ze školkového kroužku. Navíc ani já nejsem zrovna týmový hráč,“ přemýšlí Kristýnina matka. Poslat svou dceru do školy až téměř v osmi letech se jí nechce, ale nerada by něco zanedbala.

Podle expertky na komunikaci introvertů a extrovertů Sylvie Löhken tvoří introverze a extraverze dva konce jedné škály, na které se každý z nás nachází. Podle jejích odhadů se většina z nás pohybuje někde kolem středu s mírnými sklony k jednomu z pólů. Hlavní rozdíl je ve způsobu „dobíjení baterek“ – introvert si rád odpočine sám v klidu doma a urovná myšlenky, extrovert si raději vyrazí s přáteli a vyčistí si hlavu. Odhady poměru introvertů a extrovertů jsou ale jen přibližné, protože jde především o vnitřní pochody a potřeby, které jsou značně závislé na okolnostech a vnějších podmínkách. „Například podle Susan Cain, americké spisovatelky, která se zabývá introverzí, je podíl extrovertní populace 30–70 procent. Osobně si myslím, že je to tak 50 procent, extroverti jsou více vidět a slyšet, ale nemyslím si, že by to mělo nutně znamenat, že jich je více,“ říká speciální pedagožka Michaela Filipová, která stojí za projektem Cestou šťastného introverta. S problémy se setkávají lidé, kteří se na škále výrazně blíží jednomu z pólů. V prostředí školy to jednoduše znamená, že i učitelé si více všímají chování nápadně tichých dětí, ale i těch, které nevydrží chvíli potichu. Jak s informacemi naloží, závisí jednak na schopnosti empatie, jednak na zkušenostech. Na co si jako pedagog jednoznačně dát pozor? Nesoudit dítě podle sebe a příliš netlačit.

Nezralé nebo introvertní?

Podle zkušeností diskutujících z facebookové skupiny Učitelé+ bývá častým důvodem doporučení odkladu introvertním dětem to, že personál mateřských škol a prvních stupňů škol základních je častěji extrovertní, proto zvládá zaměstnání, kde je v intenzivním kontaktu s dětmi a pod lavinou vnějších vjemů. Pro mozek introverta je naopak velmi náročné pohybovat se v hlučném prostředí, kde se neustále něco děje, a ke zpracování podnětů potřebuje více energie a času. Přesně tak také reaguje mozek introvertních dětí – jsou zaražené, zůstávají stranou, nemluví, nehrají si. Učitelky i učitelé mohou snadno nabít dojmu, že děti jsou smutné a potřebují pomoc, a zahrnou dítě pozorností. Snaží se ho rozpovídat, zapojit do aktivit, rozveselit. Dítě introvert na to ale může reagovat úplně opačně – vypne, uzavře se do sebe, je pasivní a nereaguje. „Podstatné je, poznat, jestli je dítě nemluvné opravdu z těchto důvodů nebo jestli tam skutečně není sociální nebo emoční nezralost. Za tu spoustu let, co učím prvňáčky, cítím, že to je větší problém než nerozvinuté kognitivní dovednosti. To ‚doženeme‘, ale uplakané dítko, co každé ráno pláče po mamince, má start hodně těžký,“ komentuje problematiku odkladu školní docházky jedna ze členek učitelské skupiny.

Michaela Filipová doporučuje přistupovat ke každému případu individuálně a „partnersky“ – při rozhodování o odkladu školní docházky by měli stejný prostor jako pedagog dostat i rodiče a samotné dítě. „Všichni zúčastnění by měli probrat svá stanoviska a posdílet své zkušenosti, jak se dítě v tom konkrétním prostředí projevuje. Opět musím zopakovat, že samotná introverze, coby temperament člověka, není důvodem pro odklad. Problémem může být spíše to, když je dítě extrémně citlivé, úzkostné, plačtivé nebo nesamostatné, ale toto nejsou synonyma pro introverzi,“ vysvětluje. Nástup do školy bude pro výrazně introvertní dítě náročný, protože složitěji zpracovává změny. Pomoci může ale citlivý přístup učitelek v mateřské škole a sami rodiče mohou s dítětem mluvit o tom, co ho ve škole čeká, ukázat mu budovu, vzít ho na den otevřených dveří. Obrovským bonusem pro děti je, pokud se mohou setkat se svým budoucím třídním učitelem či učitelkou – ideálním řešením jsou kroužky pro předškoláčky vedené pedagogem, který si prvňáčky následující školní rok převezme, což je realita spíš malých vesnických škol.

Společně i sám

Úspěšným nástupem do školy ale problémy introvertů nekončí a učitelé by měli věnovat pozornost rozpoložení svých introvertních žáků ve všech obdobích, kdy se děje řada změn nebo se děti nechovají standardně. Introverti bojují častěji s nižším sebevědomím, mají sklon si častěji vyčítat chyby, jsou velmi sebekritičtí a bázliví a zároveň uzavření. Stávají se snadněji obětmi šikany nebo ve snaze zapadnout podléhají špatným vlivům spolužáků. Ačkoliv se může zdát, že pokud nebude učitel k dětem ve třídě přistupovat stejně, aby byl spravedlivý, zkomplikuje si práci a děti nepřipraví na život, kde na jejich individuální rysy nikdo ohledy brát nebude, není to pravda. „Každé dítě je jiné, každý člověk je jiný. Děti musí mít všeobecný přehled, naučit se číst, psát, počítat, ale jinak si myslím, že je právě důležité se zaměřit spíše na vlohy, talenty a schopnosti jednotlivých dětí a ty dál rozvíjet. Protože přesně v tom může být dítě jednou úspěšné. A pak než spousta informací, které se dítě učí nazpaměť, ale v životě je pravděpodobně nikdy nepoužije, si myslím, že jsou důležitější jiné věci, např. sebepojetí dítěte, sebevědomí nebo správně nastavené životní hodnoty,“ chápe přesah učitelské profese daleko za hranici pouhých vědomostí Michaela Filipová.

Pro introvertní dítě mohou být stresující i různé moderní výukové metody, kdy je kladený velký důraz na vlastní aktivitu. Prezentace, diskuse, soutěže, kvízy mohou dítě zahánět do kouta z několika důvodů. Zaprvé se stává středem pozornosti, která mu není příjemná. Zadruhé je nucené bojovat o pozornost s extrovertními spolužáky, kteří jsou v podobných situacích mnohem spontánnější a pohotovější, introvert nemá čas na rozmyšlenou, nezvládá rychle a pružně reagovat a může to rychle vzdát a „vypnout“. Zatřetí ho intenzivní interakce s okolím vyčerpává více než extroverty a uzavírá se do svého světa, jednoduše aby vypnulo. „Nám se ty baterky ve společnosti prostě vybíjí hrozně rychle a pamatuju se, že kolikrát už jsem byla na základce jako žák po dvou třech hodinách výuky úplně hotová,“ vzpomíná na svá školní léta další z učitelek ve skupině Učitelé+. „Pak bylo třeba super mít výtvarku, kdy jsem se mohla schovat do svého intro světa a soustředit se jen na sebe a svou práci a baterku si dobít. Vím, že introverti moc rádi pracují ve skupinách, ale opravdu to musí být skupinka spolužáků, kterým důvěřují a mohou se na ně spolehnout, což už bývá problém u větších skupinek. Pokud mi tedy introvert řekne, že chce pracovat sám, nechám ho, ale často je to opravdu proto, že mají vybitou sociální baterku a potřebují se dobít… A když si můžou vybrat spolužáka, zvládají to moc pěkně,“ přidává pedagožka s přezdívkou Vanda Em svůj tip z praxe.

Možná trochu překvapivě introvertům skutečně vyhovuje skupinová práce, pokud v ní mohou být se svými kamarády. Učitel může dítěti pomoct tím, že ho rovnou propojí s někým, s kým se mu pracuje dobře. Často jsou to jejich extrovertní blízcí přátelé, se kterými se dobře doplňují a vzájemně vyvažují. Nemá smysl nutit žáka, aby se otrkal také v jiné skupince, pokud to zjevně nenese dobře. Podle speciální pedagožky Michaely Filipové ale není potřeba se ani bát, že učitel sám vybere špatný protějšek. „Pokud jste zkušený pedagog, pak znáte povahu jednotlivých dětí ve třídě, víte, jaké je ve třídě klima a s kým se kdo přátelí. Pak se jistě nespletete, a pokud ano, určitě to není chyba, se kterou by se dál nedalo pracovat,“ doporučuje kolegům spoléhat se na svůj úsudek.

Nech brouka žít

Pro všechny děti je výhodné, pokud učitel formu výuky střídá, aby každý měl možnost část času strávit tak, jak je pro něj přirozené a pohodlné. U skupinové práce doporučuje Michaela Filipová rozdělovat děti spíše do menších skupinek tak, aby v ní vždy byly vyrovnané různé typy osobností. „Každé dítě by pak mělo dostat prostor a čas na odpověď, děti se učí, jak spolupracovat, tak tolerovat a respektovat jeden druhého se svými odlišnými vlastnostmi, projevy a potřebami,“ vysvětluje princip. Na skupinové úkoly je dobré být opatrnější v nových kolektivech, protože introvertnějším dětem může i v malé skupině dělat problém projevit se a spolupracovat.

Čím větší tlak bude vyučující na dítě vyvíjet, tím méně bude pravděpodobně spolupracovat nebo podávat dobrý výkon. „Introverta nevyvolávám často, pokud vím, že by nejraději nebyl vyvoláván vůbec, pak mu vyhovím nebo mu dám na odpověď více času, prostoru, možnost se na to připravit. Nechci po něm spontánní odpovědi. Vím, možná by někdo namítl, že je to trénink, v životě to bude potřebovat a musí se to naučit. A na jednu stranu to tak je, ale pokud bych tím měla dané dítě vyloženě stresovat, pak to prostě dělat nebudu. Naopak se spíš zaměřím na to, v čem je dobré, úspěšné, v čem se cítí jistě, a to taky budu chtít, aby dál rozvíjelo,“ uzavírá téma Michaela Filipová, která se sama hlásí k introvertní povaze a do těchto dětí se tak dokáže snáze vcítit.

Slavní introverti aneb bůhví, kdo vám sedí v lavici

Woody Allen

Warren Buffet

Marie Curie.Sklodowská

Charles Darwin

Bob Dylan

Albert Einstein

Mahátma Gándhí

Bill Gates

Angela Merkelová

Isaac Newton

Barack Obama

Georg Soros

Steven Spielberg

Marc Zuckerberg

(zdroj: Sylvia Löhken: Síla introvertů, Grada, 2013)

Březnové číslo ke stažení

Se začátkem března je tu nové vydání měsíčníku Gramotní. Můžete se těšit třeba na článek o introvertních dětech ve třídě, na rozhovor se socioložkou Lucií Jarkovskou o citlivé genderové výuce a moderní sexuální výchově a další. Prolistovat březnové vydání můžete zde, níže i ke stažení jako.pdf. Doufáme, že vás aktuální obsah zaujme.

Foto: Freepik.com

Únorové číslo je tu

Přinášíme vám nové číslo měsíčníku Gramotní. Těšit se můžete na rozhovor s duchovním otcem konceptu Líného učitele Robertem Čapkem, který nedávno vydal novou knihu Uč jako umělec. Dále se věnujeme komunikaci školy a rodičů vs. školy a žáků. A otvíráme tématem smrti, které je tak trochu tabu, ale bohužel, může zavítat i do životů vašich žáků. K tomu, jak může v takovém případě pomoci škola, snad pomůže článek „Když do školy zavítá smrt.“ Celé únorové číslo můžete prolistovat zde a přejeme všem pevné zdraví v stále nekončící virové době.

Jako .pdf můžete vydání stáhnout i zde:

Pro a proti: Změny ve vzdělávání žáků cizinců

Nejprve naučit žáky základy češtiny v intenzivních kurzech, až poté je začlenit do běžné výuky. Zásadní novinku spolu s dalšími změnami ve vzdělávání žáků cizinců představilo MŠMT na podzim odborné veřejnosti. Ta nenechala na návrhu nit suchou a původní návrh doznal několika změn.

Mezi hlavní výtky odborníků patřilo, že návrh opomíjí menší školy, kam chodí jen jeden až tři žáci s cizí státní příslušností. Speciální jazykové třídy s češtinou jako druhým jazykem (ČDJ) totiž budou zřizovány jen na některých školách. Pro žáky, kteří se prezenční výuky nebudou moci zúčastnit, bude připravena distanční výuka. „To je zcela nedostačující, zvláště pro děti z 1. stupně, kterých jsou podle statistik 2/3 – dojíždění by bez doprovodu rodičů bylo prakticky nemožné a dálková výuka jakožto jediná forma výuky češtiny jako druhého jazyka je naprosto nedostačující,“ stálo v otevřeném dopise iniciovaném neziskovou organizací META zabývající se vzděláváním žáků cizinců. Přidali se k němu Výbor pro práva cizinců, Asociace ředitelů základních škol, Učitelská platforma, EDUin, ČOSIV a zástupci dalších institucí i jednotlivci.

Dále odborníci kritizovali fakt, že původní návrh cílil jen na „nové“ cizince. Ti, kteří  navštěvují školu déle než 12 měsíců, by nárok na intenzivní kurz neměli. Návrh navíc úplně opomíjel děti s českou státní příslušností, ovšem s nedostatečnou znalostí češtiny (např. děti z vietnamských, bilingvních rodin, apod.). Za největší hrozbu iniciátoři dopisu považovali zrušení nároku na podpůrná opatření. Chystané změny v původním návrhu tak prý „negativně dopadnou na úspěšnost všech žáků s cizí státní příslušností“ a „povedou ke zvyšování nerovností ve vzdělávání“, varovali v dopise.

Podle MŠMT byl původní návrh ne zcela přesně pochopen. V připomínkovém řízení nicméně doznal několika změn.

Co tedy předkládá aktuální návrh?
A zlepší integraci žáků-cizinců do českého vzdělávání?

PRO

Mgr. Svatopluk Pohořelý
vedoucí Oddělení základního vzdělávání MŠMT 

zdroj: MŠMT

Ano, zlepší. Upravujeme stávající systém vzdělávání cizinců z roku 2004, kdy byla ČR z hlediska počtu cizinců ve školách v naprosto jiné situaci. Záměrem MŠMT je, aby každému nově příchozímu cizinci byla poskytnuta individualizovaná a efektivní podpora a mohl se v rámci běžné výuky zaměřit zejména na osvojení vyučovacího jazyka v takovém rozsahu, aby mohl být úspěšně integrován do vzdělávacího procesu. Nové parametry systému podpory vzdělávání cizinců přinášejí větší rozsah jazykové přípravy češtiny jako druhého jazyka (ČDJ) – ze 70 až na 400 hodin dle potřeby žáka, zaručené financování, jednoduchá pravidla pro výuku ČDJ v době běžné výuky, možnost prezenční nebo distanční výuky, či kurikulum ČDJ. Učitelé v určených školách budou učit ČDJ v rámci svých úvazků, což umožní přítomnost specializovaných odborníků ve školách. Jazyková podpora může být poskytnuta nejen nově příchozím cizincům, ale do skupiny mohou být zařazení také další žáci, kteří mají potřebu vzdělávání v českém jazyce (cizinci, kteří jsou v ČR již delší dobu; žáci s českým občanstvím mající prokazatelně obdobné integrační potřeby jako cizinci). 

PRO, ALE

Kristýna Titěrová
programová ředitelka META, organizace na podporu vzdělávání cizinců

zdroj: archív K. Titěrové

Určitě ano. Doposud bylo velmi komplikované podpořit nově příchozí žáky z ciziny intenzivní výukou češtiny a na výuku v dostatečném rozsahu dosáhlo jen velmi málo žáků v několika školách v ČR. To nový systém zásadně mění. Žáci budou mít nárok až na 400 hodin výuky v rámci běžné výuky (tedy nikoliv po výuce, když už jsou unavení) a financování bude operativnější. Systém bude koordinován a financován kraji a v každé ORP by měla být škola, která výuku zajistí. To je krok správným směrem. Ideální by byla podpora ve všech kmenových školách, přizpůsobená potřebám žáků i možnostem školy. Takovouto individualizaci zatím nový systém neumí. Problémem je spoléhání pouze na výuku na dálku (online) v případě, že žáci nebudou moci dojíždět do pověřených škol. A také výše alokovaných peněz. Ta by měla být až 5x vyšší. Chybí plynulá návaznost na podporu přímo ve výuce, které se žáci účastní bez porozumění. Nutnost doporučení z PPP je často překážkou k dosažení této podpory. Zásadně chybí také jazyková příprava před vstupem na SŠ. 

Syndrom vyhoření se šíří jako infekce

Psychická nepohoda, zdravotní problémy, nekvalitní výuka a špatné vztahy s kolegy i žáky. Takové jsou u pedagogů důsledky syndromu vyhoření, který vzniká z chronického stresu. V nové knize Učitelské vyhoření se mu věnuje tým psycholožky Ireny Smetáčkové z PedF UK. U koho hrozí rozvinutí syndromu nejvíce? Jakou roli v tom hraje vedení školy a učitelský sbor? A proč se vyhoření projevuje u mužů jinak než u žen? 

Přinášíme vám 1. část rozhovoru, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorem rozhovoru je Iva Vokurková.

Výsledky výzkumu jsou podle vás relativně pozitivní. 81 procent respondentů se vyhoření dokáže bránit a jen pětina vykazuje projevy syndromu. Překvapilo vás to?

Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. My jsme se rozhodli pro pozitivní interpretaci. Zcela bez projevů syndromu vyhoření byla jen necelá pětina respondentů. A téměř dvě třetiny jsou podle výsledků v dlouhodobém stresu. Takže se na to můžeme dívat i tak, že 80 procent vyučujících je ohroženo a mají problém. I těch dvacet procent vyhořelých je hodně. Potřebovali by individuální péči, někteří z nich i jít na nemocenskou nebo opustit školství. A také to znamená, že dlouhodobě ve škole nefungovali tak, jak měli, a systém je nedokázal zachytit a pomoci jim. 

A navíc tak mohli vyhoření „přenášet“ dál, je to tak?

Ano, o vyhoření mluvíme jako o infekci, protože výzkumy ukazují, že vyhořelí lidé častěji chybějí v práci a jedou jen na půl plynu. Takže jejich práci za ně musí převzít někdo jiný a to zatížení přináší stres, který je přímou cestou k vyhoření. Takže po určité době může z jednoho učitele být vyhořená polovina sboru.

Proč někteří vyhoří, zatímco jiní „jedou vesele dál“?
Těch důvodů je několik. Vyhoření se týká práce a ta by měla být jen jednou z mnoha náplní našeho života. Ten by měl stát na vícero pilířích – nejen na rodině a práci, ale i na trávení volného času, našich koníčcích, na času s přáteli, ale i sama pro sebe. Když jeden nebo dva z pilířů začnou kolabovat, pořád vás drží ty ostatní. Také jde samozřejmě o to, jaký typ osobnosti jsme, jaká je naše odolnost a jaké copingové strategie používáme. 

Kdo je syndromem vyhoření nejvíce ohrožen?  

Identifikovali jsme tři cesty, kterými lze vyhořet. První se týká lidí na začátku kariéry, kteří mají obrovské nadšení, věří, že spasí školu, a hodně do toho vkládají. Ale pak přichází deziluze. Zkrátka přepálí začátek. Tuto cestu jsme nazvali „od nadšení k vyhoření“. Druhou cestu jsme s nadsázkou označili jako „únava materiálu“ a jde o lidi před koncem kariéry. S věkem přirozeně klesá energie, zároveň se ale na ně neustále valí spoustu novinek, které musejí vstřebávat, a už na to nemají kapacitu – interaktivní tabule, systém Bakalář, internetová žákovská knížka, SVP, atd. Někteří těží ze svých bohatých zkušeností, ale u jiných se dostaví celoživotní únava, která může vést až k vyhoření. Třetí cestu označujeme jako „trvalý nesoulad“. Týká se lidí, pro které není učitelství vhodné povolání. Mohou mít různé skvělé charakteristiky, které ovšem nejsou kompatibilní s tím, co učitelství vyžaduje – například jsou introvertní, hůře zvládají změny a tak dál. Takto nastavené lidi stojí výkon profese mnohem více sil než ty, kteří svým osobnostním nastavením odpovídají učitelské profesi. Minuli se povoláním, které jim pak ani nemůže přinášet satisfakci, protože je vyčerpává.

Překvapilo mě, že nejrizikovější skupinou z hlediska rozvinutí syndromu vyhoření jsou učitelé s praxí 16-25 let. Tipovala jsem nadšené absolventy a lidi v předdůchodovém věku.

Ano, ti nejvíce ohrožení už mají dostatek zkušeností a právě to bývá kamenem úrazu. Už nejsou považováni za nováčky, kterým je potřeba pomáhat. Na některých školách to bohužel znamená, že jsou na své učitelské starosti sami. Mají kolem čtyřicítky, často mají rodinu, malé děti. To obecně bývá náročné životní období, kdy přicházejí různé rodinné krize, a přitom v práci se předpokládá, že už vše umíte a nepotřebujete pomoct, a proto chybí podpora.

Zaujalo mě, že u mužů se vyhoření výrazně více projevuje v emoční rovině, zatímco u žen v rovině fyzické. Čím to je?

Dost možná proto, že je pro muže obtížnější o emocích mluvit, a proto se v nich kumulují. Vyhořelí muži vyšli z našeho výzkumu jako negativističtí, netrpěliví, propadají smutku až apatii. U žen se více projevila klasická psychosomatická zákonitost, kdy se stres, který dusíme v sobě, začne projevovat ve fyzické rovině, typicky bolestmi hlavy, krční páteře a šíje.

Výzkumů na téma vyhoření už bylo v Česku realizováno několik. Co vás motivovala k tomu nejnovějšímu, který proběhl v roce 2017?

Vnímáme, že se nároky na učitele v posledních dekádách v mnohém změnily a jejich pracovní podmínky jsou komplikovanější. Takže nás zajímalo, jak se to podepisuje na jejich psychickém rozpoložení. Navíc jsme se předtím s 1. LF UK podíleli na výzkumu lékařského vyhoření a učitelé jsou další pomáhající profese, ve které je stres a tedy i vyhoření četnější. Chtěli jsme aktuální míru vyhoření zmapovat a následně před tímto rizikem varovat a pomoci pedagogům praktickými rady. Proto jsme zkoumali i tzv. protektivní faktory, které se podílejí na profesní spokojenosti a chrání před stresem, dále obecné strategie zvládání stresu, tzv. coping, i pracovní podmínky, které se na jednotlivých školách liší. 

Jaké faktory chrání proti stresu a vyhoření nejefektivněji?
Jasně se ukázalo, že kde je vedení školy transparentní, pedagogický sbor funguje jako tým, požadavky na učitele jsou jasně dané a zároveň mají autonomii, podporu vedení a cítí kolegiální spřízněnost, funguje to jako efektivní prevence vyhoření.

Učitelé se podle průzkumů veřejného mínění těší vysoké profesní prestiži. Z vašeho výzkumu ale vyplynulo, že učitelé to vnímají podstatně jinak a pocit společenské devalvace zvyšuje jejich stres. Kde se bere tento paradox?

Ano, po desítky let se učitelství objevuje mezi prvními deseti snad ze stovky hodnocených povolání. Ale subjektivně vnímaná prestiž bývá u učitelů řádově níže. Je to dáno metodologií, kdy sociologické výzkumy vedou dotazované k tomu hodnotit prestiž učitelství v abstraktním, ideálním stavu. A tehdy mu všichni přikládají vysokou důležitost. V realitě ovšem média pravidelně přinášejí zprávy o tom, jak školy selhávají, co všechno neumí, nejsou dost praktické, nevedou děti ke kompetencím, atd. Dominantní diskurs je vůči školám kritický a je tedy logické, že se učitelé cítí nedoceněni. Naše kniha zahrnuje zajímavou kapitolu od prof. Štecha, který s velkým vhledem rozebírá, co za tím stojí.

Jak velkou roli hraje subjektivně vnímané společenské ocenění v rozvoji syndromu vyhoření?

Není nejzásadnější, ale rozhodně vstupuje do hry. Zdroje chronického stresu můžeme rozdělit do tří oblastí. První se týká vztahů, které učitel z charakteru své práce musí navazovat – vztahy se žáky, rodiči, kolegy a s vedením školy. Druhá oblast se vztahuje k pracovním podmínkám – ve škole je spousta hluku, výkon povolání probíhá v dlouhých časových úsecích bez přestávky (často více než 4 hodiny, jak stanovuje zákoník práce), kdy není pauza na mentální odpočinek nebo na svačinu, narůstá heterogenita tříd a tím pádem se pozornost musí dělit mezi množství různých dětí. To zase vede k delšímu času, který vyučující musí věnovat přípravě a také to zvyšuje profesní nejistotu. Třetí skupina stresorů souvisí s postavením učitelství ve společnosti – prestiž, finanční ohodnocení a případná potřeba mít i vedlejší příjem, nestabilita vedení resortu. Takže když se v jednom životním období sejde více faktorů a najednou stres prožíváme nejen v zaměstnání, ale třeba i v rodině, a přitom nemáme kde jinde „dobíjet baterky“, bereme ze zásob. A ty jednou dojdou a může hrozit kolaps, psychický i zdravotní.

Pokračování již brzy.

zdroj: Tereza Veselá photo

doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D. (1976)

Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě UK a psychologii a pedagogiku na Pedagogické fakultě UK  v Praze, kde nyní působí jako vedoucí katedry psychologie. Začínala jako učitelka na učilišti, poté pracovala jako psycholožka v PPP a analytička v CERMATu. Profesně se zajímá o pedagogickou a sociální psychologii, o profesní náročnost učitelství a o problematiku genderu. Je mj. členkou Genderové expertní komory a Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Podílela se na publikacích Žákovské knížky: Nesamozřejmá samozřejmost, Gender ve škole a se svým týmem aktuálně vydala knihu Učitelské vyhoření.

Vyhořelí učitelé – část 2

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám pokračování článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorkou článku je Dominika Rýparová.

zdroj:Freepik.com

Shořet cestou k ideálům

To je případ i pětapadesátileté češtinářky Marie: „Do školství jsem šla s iluzemi, ideály a nadšením, ochotná přijímat veškerou zátěž a odpovědnost a sama ji násobit, jednak velkým vnitřním zájmem o práci, jednak neschopností říkat ne. Příčinou mého vyhoření byl zájem o systém jako takový, nedokážu žít mezi čtyřmi stěnami třídy, položit se zvoněním křídu a jít. A mé iluze a ideály začaly narážet na představy vedení školy.“ Bojovat za své ideály vnitřně i otevřeně vydržela celkem šest let. Nakonec trpěla nespavostí a pocitem totální prázdnoty. Podle psycholožky Lenky Šilerové je právě kombinace vysokého pracovního nasazení a nemožnosti ovlivnit dění kolem sebe vysoce riziková. Marie přiznává i další svůj problém – neschopnost oddělit práci a soukromí: „Koníčků mám mnoho, ale nedokážu úplně oddělovat práci a volný čas. Máme to tak celá rodina, manžel i dcery, genetické prokletí. Školu tak mám v hlavě na sjezdovce i v bazénu.“ Vysvobozením z bezvýchodné situace se pro ni nakonec stalo zranění. Cestou do školy si ošklivě zlomila kotník. Ten den ještě došla do práce, odučila své hodiny ve druhém patře bez výtahu, a pak se teprve nechala odvézt k ošetření. „Najednou byl čas na přemýšlení a bilancování, který později dospěl k poznání, že jedinou možností je zásadní změna. Tedy změna školy a snaha pracovat i na změnách vnitřních, tam jsem stále poněkud pozadu,“ vypráví.

Nemoci a fyzické problémy bývají mimochodem nejmarkantnějším varovným signálem blížícího se kolapsu, ke kterému syndrom vyhoření vede. Může jít o časté virózy, citelný pokles energie, migrény, různé jiné bolesti nebo třeba trávicí problémy. Kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření proto doporučuje sledování vlastní kondice a pohody jako jednu z cest k prevenci vyhoření. Pokud člověk řeší své zdravotní problémy s lékaři a pravidelně se hýbe, snáze si všímá aktuálních změn i dlouhodobých problémů a zdravotní stav pak nepředstavuje další stresor, který trápí především starší pedagogy. Pohyb představuje také způsob oddělení se od pracovních záležitostí a získání nadhledu. Navíc sportem zocelené tělo zvyšuje sebevědomí a celkovou odolnost.

Stejně preventivně působí podle výzkumu představeného ve zmiňované knize i dobré vztahy v rámci učitelského sboru. Ty umožňují sdílet pocity, inspirovat se ve výuce tam, kde standardní postupy selhávají i mít zastání v časech, kdy je potřeba obhajovat svou práci. Přispívá k tomu i aktuální snadná dostupnost informací. „Digitální technologie totiž nejen usnadňují přístup k obrovskému množství informací, ale také proměňují postoj k poznatkům, které si člověk na základě informací utváří. Snižuje se povědomí o práci, kterou je třeba vykonat, aby se z informací stala osvojená vědomost, kterou lze dále využívat,“ shrnuje problematiku kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření. Tím se navíc stále více upírá pozornost k postupům práce, které si učitelé musí obhajovat zejména před rodiči. Ti jsou také ovlivnění informacemi o alternativních způsobech výuky, které ale bývají vytržené z kontextu a nejsou v běžném školství realizovatelné. To všechno můžeme vnímat jako pokrok, posun od memorování k rozvíjení praktických dovedností, ale pro učitele to představuje další pracovní zátěž, která se přidává k jejich standardním činnostem. Výuka v dnešní škole pak vyžaduje vedle odborných znalostí i schopnost děti zaujmout, vycházet vstříc jejich individuálním potřebám, neustále se vzdělávat a hledat nové cesty. Pokud navíc učitel touží vyjít vstříc všem svým svěřencům a jejich rodičům, velmi rychle může nabít dojmu, že selhává. A postupně všechny své snahy vzdát.

Cesta ven

„Syndrom vyhoření přichází postupně, jeho projevy lze tedy rozpoznat a čelit jim. Jakmile začnete pozorovat projevy vyhoření, doporučujeme omezit pracovní vytížení, dát si pauzu a začít více odpočívat. Stanovte si čas, kdy se budete práci věnovat, a nepřekračujte ho. Pokud řešíte něco složitějšího, zvažte, zda je pro vás méně náročné to dnes dokončit nebo si udělat poznámky a dokončit úkol další den. Můžete si udělat i malý rituál ukončení práce, změna oblečení, káva, procházka, písnička, cokoliv. Je vhodné si najít alespoň krátký čas pro sebe, nejlépe každý den, a vyplnit ho aktivitou, kterou máte rádi a která vás uvolní a pomůže vám odpočinout si. Ať je to chůze, sport, tvorba, vaření nebo třeba meditace či dechové techniky,“ přidává praktické rady Lenka Šilerová. Nic z toho by se ale nemělo stát jen únikem před problémy. Jakmile naberete sílu, zkuste problém vyřešit. Nejde to? Řekněte si o pomoc – u kolegů nebo u psychologa. Syndrom vyhoření není osobním selháním, ale negativní souhrou okolností a dá se vyřešit.

Kam se obrátit pro pomoc, když je každá koruna dobrá?

Při závažnějších projevech vyhoření se vyplatí svěřit odborníkovi. Psychoterapeut může pomoci najít řešení a rychleji se zotavit. „Pokud se nedostávají finance, je možné využít terapii v zařízeních pracujících na pojišťovnu, zde je ovšem nutné počítat s dlouhou objednací dobou. K dispozici jsou i bezplatné služby pro tyto situace (např. Sociální klinika). Aktuálně nabízí možnost deseti bezplatných sezení pro své klienty i VZP. Vhodnou alternativou může být využití služeb online terapie, která je dostupná odkudkoliv a šetří tak i náklady na cestu,“ doporučuje terapeutka Lenka Šilerová, která také nabízí své služby on-line v rámci platformy Hedepy. „Klient si tu může vybrat z více než 30 terapeutů nejen podle preferencí, ale i podle hodinové sazby, která je velmi přátelská,“ doplňuje.

Vyhořelí učitelé

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám první část článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v měsíčníku Gramotní 1/21. Autorem textu je Dominika Rýparová.

zdroj: Freepik.com

Vyhoření je typické pro všechny profese pracující s lidmi. Na rozdíl od řemesel či jiných povolání totiž vyžaduje neustálé změny, nestačí naučit se spolehlivý postup a držet se ho. Je nutné počítat i s tím, že nikdy nebudou všichni spokojení, a to nelze změnit. Úspěšný učitel musí reagovat, určovat pravidla, předcházet problémům a neustále svou práci revidovat a vylepšovat. V opačném případě přijdou komplikace. Vyučující tak pracují pod tlakem, dnes navíc pod drobnohledem rodičů i široké veřejnosti a často bez odpovídajícího ocenění. A to nejen finančního. Podle autorů knihy Učitelské vyhoření, kterou aktuálně vydalo nakladatelství Portál, míra stresu ve školách neustále roste a od učitelů se dnes vyžadují dovednosti, které ještě před několika desetiletími nebyly nutné a kterým se navíc při přípravě na budoucí povolání pedagoga nevěnuje pozornost. Mezi ty nejvýraznější patří informační technologie, psychologické znalosti nebo komunikace s veřejností.

Ruku v ruce se zpřístupněním vzdělání všem jde i rostoucí náročnost výuky ve třídách, kde vedle průměrných či talentovaných žáků zasedají i děti se speciálními požadavky – přestávají fungovat osvědčené postupy a vyžaduje se individuální přístup. Velkým zdrojem zátěže je i komunikace s rodiči, kteří buď do výuky zasahují neustále nebo naopak o školu nejeví zájem. Učitelé dnes mají možnost si výuku přizpůsobit svým ideálům, ale zároveň přibývá kontrol a byrokracie. V neposlední řadě čelí výpadkům veřejnosti kvůli relativně krátké pracovní době a velkému množství volných dnů. Jenže právě to je i častou příčinou vyhoření. Vedle fyzické přítomnosti ve škole k povolání patří i pro laiky neviditelná práce a jednou z prvních věcí, kterou se musí začínající učitel naučit, je oddělovat práci a své soukromí, nastavit si pravidla tak, aby práce byla udržitelná dlouhodobě. Syndrom vyhoření se totiž nejčastěji projevuje obrovským pracovním nasazením, po kterém přichází výrazná únava a pocit vyčerpání, které trvají týdny i měsíce. V praxi se projeví snahou věnovat svému zaměstnání co nejméně energie – vyhořelí učitelé přestávají hledat cestu dál, soustředí se jen na absolutně nutné úkoly, vyhýbají se čemukoliv „navíc“, i kdyby to bylo jen neformální setkání s kolegy.

Vyhořelí na první pohled?

„V prvních fázích nemusí být změna pro okolí jasně viditelná, nicméně s postupující dobou můžeme pozorovat větší náladovost, ‚nepříjemnost‘ vůči ostatním, člověk, který byl plný energie a nadšení, je skleslý, může se projevovat více negativně. Jednoduše řečeno, dotyčný se chová ‚jinak‘, než jsme byli zvyklí,“ popisuje vnější projevy syndromu vyhoření psycholožka Lenka Šilerová, která se dlouhodobě problematikou zabývá. Zmiňuje i závěry americké psycholožky Christiny Maslach, která jako hlavní znaky vyhoření určila vyčerpání, cynismus a nevýkonnost. „Pokud je tedy nově pozorujeme, u sebe i u jiných, měli bychom zpozornět,“ dodává Šilerová. Syndrom vyhoření je častější u profesí, které jsou v úzkém a intenzivním kontaktu s jinými lidmi. Vedle nemožnosti vyhovět všem vstupují u učitelů do hry i pocit zodpovědnosti za budoucnost svých svěřenců i neustálé bilancování mezi profesionálním odstupem a empatií, kdy je nutné pracovat s negativními pocity vůči některým dětem stejně jako s touhou pomoci tam, kde rodina nefunguje. „Syndrom vyhoření ale není dán jen profesí, ve které člověk pracuje, a jejími charakteristikami, ale i tím, jak je osobnostně nastavený, jakou má míru stresu – ‚kolik toho má‘ a jak stres prožívá a umí mu čelit, a také tím, zda dokáže ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka.

I když by se mohlo zdát, že syndromu vyhoření čelí některé osobnostní typy snáze než jiné a že mezi vyhořelými učiteli budou zejména lidé, kteří si nevybrali své povolání správně, podle výzkumu mezi pedagogy z roku 2017, který nabízí zmiňovaná kniha Učitelské vyhoření, je vyhoření přirozenou součástí profese. „Dobrou zprávou, kterou výzkum vyhoření přináší, je skutečnost, že předpoklady pro dlouhodobou spokojenost nejsou vrozené a je možné, ba dokonce nutné se jim naučit,“ slibují autoři knihy v závěru kapitoly věnované osobnosti učitele.

Představa, že vyhoření se týká jen lidí neochotných něco měnit nebo emocionálně labilních jedinců je totiž na hony vzdálená realitě. K vysoce rizikovým skupinám učitelů sice patří vedle lidí ve složitých životních situacích i stárnoucí pedagogové unavení rychlými změnami i vlastními fyzickými limity, ale s vyhořením se často potýkají i nadšení začátečníci a zapálení inovátoři. „Syndrom vyhoření vzniká obvykle kombinací více faktorů – osobnostních rysů, postojů, chronického stresu a nadměrné pracovní zátěže. Větší tendenci onemocnět mají lidé, kteří jsou perfekcionisté, z různých důvodů chtějí podávat neustále perfektní výkon, a lidé s vysokou zodpovědností, kteří neumějí ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka Šilerová.

Pokračování již brzy.