Vyhořelí učitelé – část 2

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám pokračování článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorkou článku je Dominika Rýparová.

zdroj:Freepik.com

Shořet cestou k ideálům

To je případ i pětapadesátileté češtinářky Marie: „Do školství jsem šla s iluzemi, ideály a nadšením, ochotná přijímat veškerou zátěž a odpovědnost a sama ji násobit, jednak velkým vnitřním zájmem o práci, jednak neschopností říkat ne. Příčinou mého vyhoření byl zájem o systém jako takový, nedokážu žít mezi čtyřmi stěnami třídy, položit se zvoněním křídu a jít. A mé iluze a ideály začaly narážet na představy vedení školy.“ Bojovat za své ideály vnitřně i otevřeně vydržela celkem šest let. Nakonec trpěla nespavostí a pocitem totální prázdnoty. Podle psycholožky Lenky Šilerové je právě kombinace vysokého pracovního nasazení a nemožnosti ovlivnit dění kolem sebe vysoce riziková. Marie přiznává i další svůj problém – neschopnost oddělit práci a soukromí: „Koníčků mám mnoho, ale nedokážu úplně oddělovat práci a volný čas. Máme to tak celá rodina, manžel i dcery, genetické prokletí. Školu tak mám v hlavě na sjezdovce i v bazénu.“ Vysvobozením z bezvýchodné situace se pro ni nakonec stalo zranění. Cestou do školy si ošklivě zlomila kotník. Ten den ještě došla do práce, odučila své hodiny ve druhém patře bez výtahu, a pak se teprve nechala odvézt k ošetření. „Najednou byl čas na přemýšlení a bilancování, který později dospěl k poznání, že jedinou možností je zásadní změna. Tedy změna školy a snaha pracovat i na změnách vnitřních, tam jsem stále poněkud pozadu,“ vypráví.

Nemoci a fyzické problémy bývají mimochodem nejmarkantnějším varovným signálem blížícího se kolapsu, ke kterému syndrom vyhoření vede. Může jít o časté virózy, citelný pokles energie, migrény, různé jiné bolesti nebo třeba trávicí problémy. Kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření proto doporučuje sledování vlastní kondice a pohody jako jednu z cest k prevenci vyhoření. Pokud člověk řeší své zdravotní problémy s lékaři a pravidelně se hýbe, snáze si všímá aktuálních změn i dlouhodobých problémů a zdravotní stav pak nepředstavuje další stresor, který trápí především starší pedagogy. Pohyb představuje také způsob oddělení se od pracovních záležitostí a získání nadhledu. Navíc sportem zocelené tělo zvyšuje sebevědomí a celkovou odolnost.

Stejně preventivně působí podle výzkumu představeného ve zmiňované knize i dobré vztahy v rámci učitelského sboru. Ty umožňují sdílet pocity, inspirovat se ve výuce tam, kde standardní postupy selhávají i mít zastání v časech, kdy je potřeba obhajovat svou práci. Přispívá k tomu i aktuální snadná dostupnost informací. „Digitální technologie totiž nejen usnadňují přístup k obrovskému množství informací, ale také proměňují postoj k poznatkům, které si člověk na základě informací utváří. Snižuje se povědomí o práci, kterou je třeba vykonat, aby se z informací stala osvojená vědomost, kterou lze dále využívat,“ shrnuje problematiku kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření. Tím se navíc stále více upírá pozornost k postupům práce, které si učitelé musí obhajovat zejména před rodiči. Ti jsou také ovlivnění informacemi o alternativních způsobech výuky, které ale bývají vytržené z kontextu a nejsou v běžném školství realizovatelné. To všechno můžeme vnímat jako pokrok, posun od memorování k rozvíjení praktických dovedností, ale pro učitele to představuje další pracovní zátěž, která se přidává k jejich standardním činnostem. Výuka v dnešní škole pak vyžaduje vedle odborných znalostí i schopnost děti zaujmout, vycházet vstříc jejich individuálním potřebám, neustále se vzdělávat a hledat nové cesty. Pokud navíc učitel touží vyjít vstříc všem svým svěřencům a jejich rodičům, velmi rychle může nabít dojmu, že selhává. A postupně všechny své snahy vzdát.

Cesta ven

„Syndrom vyhoření přichází postupně, jeho projevy lze tedy rozpoznat a čelit jim. Jakmile začnete pozorovat projevy vyhoření, doporučujeme omezit pracovní vytížení, dát si pauzu a začít více odpočívat. Stanovte si čas, kdy se budete práci věnovat, a nepřekračujte ho. Pokud řešíte něco složitějšího, zvažte, zda je pro vás méně náročné to dnes dokončit nebo si udělat poznámky a dokončit úkol další den. Můžete si udělat i malý rituál ukončení práce, změna oblečení, káva, procházka, písnička, cokoliv. Je vhodné si najít alespoň krátký čas pro sebe, nejlépe každý den, a vyplnit ho aktivitou, kterou máte rádi a která vás uvolní a pomůže vám odpočinout si. Ať je to chůze, sport, tvorba, vaření nebo třeba meditace či dechové techniky,“ přidává praktické rady Lenka Šilerová. Nic z toho by se ale nemělo stát jen únikem před problémy. Jakmile naberete sílu, zkuste problém vyřešit. Nejde to? Řekněte si o pomoc – u kolegů nebo u psychologa. Syndrom vyhoření není osobním selháním, ale negativní souhrou okolností a dá se vyřešit.

Kam se obrátit pro pomoc, když je každá koruna dobrá?

Při závažnějších projevech vyhoření se vyplatí svěřit odborníkovi. Psychoterapeut může pomoci najít řešení a rychleji se zotavit. „Pokud se nedostávají finance, je možné využít terapii v zařízeních pracujících na pojišťovnu, zde je ovšem nutné počítat s dlouhou objednací dobou. K dispozici jsou i bezplatné služby pro tyto situace (např. Sociální klinika). Aktuálně nabízí možnost deseti bezplatných sezení pro své klienty i VZP. Vhodnou alternativou může být využití služeb online terapie, která je dostupná odkudkoliv a šetří tak i náklady na cestu,“ doporučuje terapeutka Lenka Šilerová, která také nabízí své služby on-line v rámci platformy Hedepy. „Klient si tu může vybrat z více než 30 terapeutů nejen podle preferencí, ale i podle hodinové sazby, která je velmi přátelská,“ doplňuje.

Vyhořelí učitelé

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám první část článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v měsíčníku Gramotní 1/21. Autorem textu je Dominika Rýparová.

zdroj: Freepik.com

Vyhoření je typické pro všechny profese pracující s lidmi. Na rozdíl od řemesel či jiných povolání totiž vyžaduje neustálé změny, nestačí naučit se spolehlivý postup a držet se ho. Je nutné počítat i s tím, že nikdy nebudou všichni spokojení, a to nelze změnit. Úspěšný učitel musí reagovat, určovat pravidla, předcházet problémům a neustále svou práci revidovat a vylepšovat. V opačném případě přijdou komplikace. Vyučující tak pracují pod tlakem, dnes navíc pod drobnohledem rodičů i široké veřejnosti a často bez odpovídajícího ocenění. A to nejen finančního. Podle autorů knihy Učitelské vyhoření, kterou aktuálně vydalo nakladatelství Portál, míra stresu ve školách neustále roste a od učitelů se dnes vyžadují dovednosti, které ještě před několika desetiletími nebyly nutné a kterým se navíc při přípravě na budoucí povolání pedagoga nevěnuje pozornost. Mezi ty nejvýraznější patří informační technologie, psychologické znalosti nebo komunikace s veřejností.

Ruku v ruce se zpřístupněním vzdělání všem jde i rostoucí náročnost výuky ve třídách, kde vedle průměrných či talentovaných žáků zasedají i děti se speciálními požadavky – přestávají fungovat osvědčené postupy a vyžaduje se individuální přístup. Velkým zdrojem zátěže je i komunikace s rodiči, kteří buď do výuky zasahují neustále nebo naopak o školu nejeví zájem. Učitelé dnes mají možnost si výuku přizpůsobit svým ideálům, ale zároveň přibývá kontrol a byrokracie. V neposlední řadě čelí výpadkům veřejnosti kvůli relativně krátké pracovní době a velkému množství volných dnů. Jenže právě to je i častou příčinou vyhoření. Vedle fyzické přítomnosti ve škole k povolání patří i pro laiky neviditelná práce a jednou z prvních věcí, kterou se musí začínající učitel naučit, je oddělovat práci a své soukromí, nastavit si pravidla tak, aby práce byla udržitelná dlouhodobě. Syndrom vyhoření se totiž nejčastěji projevuje obrovským pracovním nasazením, po kterém přichází výrazná únava a pocit vyčerpání, které trvají týdny i měsíce. V praxi se projeví snahou věnovat svému zaměstnání co nejméně energie – vyhořelí učitelé přestávají hledat cestu dál, soustředí se jen na absolutně nutné úkoly, vyhýbají se čemukoliv „navíc“, i kdyby to bylo jen neformální setkání s kolegy.

Vyhořelí na první pohled?

„V prvních fázích nemusí být změna pro okolí jasně viditelná, nicméně s postupující dobou můžeme pozorovat větší náladovost, ‚nepříjemnost‘ vůči ostatním, člověk, který byl plný energie a nadšení, je skleslý, může se projevovat více negativně. Jednoduše řečeno, dotyčný se chová ‚jinak‘, než jsme byli zvyklí,“ popisuje vnější projevy syndromu vyhoření psycholožka Lenka Šilerová, která se dlouhodobě problematikou zabývá. Zmiňuje i závěry americké psycholožky Christiny Maslach, která jako hlavní znaky vyhoření určila vyčerpání, cynismus a nevýkonnost. „Pokud je tedy nově pozorujeme, u sebe i u jiných, měli bychom zpozornět,“ dodává Šilerová. Syndrom vyhoření je častější u profesí, které jsou v úzkém a intenzivním kontaktu s jinými lidmi. Vedle nemožnosti vyhovět všem vstupují u učitelů do hry i pocit zodpovědnosti za budoucnost svých svěřenců i neustálé bilancování mezi profesionálním odstupem a empatií, kdy je nutné pracovat s negativními pocity vůči některým dětem stejně jako s touhou pomoci tam, kde rodina nefunguje. „Syndrom vyhoření ale není dán jen profesí, ve které člověk pracuje, a jejími charakteristikami, ale i tím, jak je osobnostně nastavený, jakou má míru stresu – ‚kolik toho má‘ a jak stres prožívá a umí mu čelit, a také tím, zda dokáže ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka.

I když by se mohlo zdát, že syndromu vyhoření čelí některé osobnostní typy snáze než jiné a že mezi vyhořelými učiteli budou zejména lidé, kteří si nevybrali své povolání správně, podle výzkumu mezi pedagogy z roku 2017, který nabízí zmiňovaná kniha Učitelské vyhoření, je vyhoření přirozenou součástí profese. „Dobrou zprávou, kterou výzkum vyhoření přináší, je skutečnost, že předpoklady pro dlouhodobou spokojenost nejsou vrozené a je možné, ba dokonce nutné se jim naučit,“ slibují autoři knihy v závěru kapitoly věnované osobnosti učitele.

Představa, že vyhoření se týká jen lidí neochotných něco měnit nebo emocionálně labilních jedinců je totiž na hony vzdálená realitě. K vysoce rizikovým skupinám učitelů sice patří vedle lidí ve složitých životních situacích i stárnoucí pedagogové unavení rychlými změnami i vlastními fyzickými limity, ale s vyhořením se často potýkají i nadšení začátečníci a zapálení inovátoři. „Syndrom vyhoření vzniká obvykle kombinací více faktorů – osobnostních rysů, postojů, chronického stresu a nadměrné pracovní zátěže. Větší tendenci onemocnět mají lidé, kteří jsou perfekcionisté, z různých důvodů chtějí podávat neustále perfektní výkon, a lidé s vysokou zodpovědností, kteří neumějí ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka Šilerová.

Pokračování již brzy.

Hrozí vám vyhoření? Čtěte v našem lednovém čísle

Je tu nový rok a s ním nové číslo našeho měsíčníku. Přinášíme vám nová a možná ožehavá témata k přečtení a zamyšlení. Loňský rok nebyl jednoduchý a nezačíná dobře pro většinu učitelů a žáků. Ale vyjdeme z něj silnější než dřív. Přejeme vám hodně sil, nadhledu, ať vás dobrá nálada neopouští a hlavně neztrácejte naději. Budeme se snažit vám vaši roli alespoň trochu usnadnit, sledujte třeba novou rubriku IT středa na našem webu a budete nejvíc cool online učitel. Lednové číslo k prolistování zde .

zdroj: Freepik.com

Neklasifikovat uplynulé distanční pololetí?

Pandemií koronaviru vynucené změny ve vzdělávání by podle mnohých pegagogů měly znovuotevřít diskusi o tom, jak žáky a studenty hodnotíme. Podle nich distanční vzdělávání jasně ukázalo limity známkování a je na čase nahradit ho jinými způsoby hodnocení.

zdroj: Freepik.com

I v metodickém doporučení MŠMT se píše, že hodnocení nemá být využíváno jako mocenský prostředek k vyvíjení nátlaku na žáky. A pokud to situace umožňuje, upravit školní řád v oblasti hodnocení tak, aby lépe vyhovoval distančnímu vzdělávání. Úplně od hodnocení studijních výkonů dosažených z domova za obrazovkou počítače opustit? 

„Při výuce distančním způsobem je poskytování kvalitní zpětné vazby nepostradatelné, neboť podporuje motivaci a ukazuje cestu k dosahování pokroku,“ píše se v materiálu.

A co si myslíte vy?


Mělo by se kvůli zavření škol opustit od hodnocení za první pololetí?

PRO

PhDr. Pavel Vyhňák, ředitel ZŠ Šlapanice

Jsem pro to, aby se nejen kvůli zavření školy postupně opustil model kvantitativního, sumativního hodnocení. Tato relikvie z18. století stále vzbuzuje ve společnosti dojem, že vypovídá o tom, „jak“ dítě umí vyjmenovaná slova. Pominu-li samotnou (ne)vypovídající hodnotu těchto známek, je důležité, co je touto formou hodnocení učíme. Učíme je „učit se“ pro rychlou odměnu. Tzv. vnější motivací vedeme děti k tomu, že se „učí pro známku“. A to je velká chyba. Zároveň známkou (a to i špatnou) určitým způsobem uklidňujeme rodiče. Na otázku „co bylo ve škole“ uklidní odpověď „nic“ nebo „trojka“ z češtiny“. Proto bych využil současné situace k nastartování společnosti a rodičů k diskuzi nad hodnocením ve školách. Aby nakonec i babičky bez rozpaků rozdávaly odměny za vysvědčení po přečtení krátkého textu o práci vnoučka za pololetí v češtině. Tomu by právě ono opuštění pomohlo.

Foto: archív PhDr. Pavla Vyhňáka

PROTI


Ing. Bc. Václav Nádvorník, Ph.D.
zástupce ředitele, ZŠ Londýská, Praha

Určitá zpětná vazba žákovi, jak v tomto pololetí pracoval, nutná určitě je. Zpětnou vazbu potřebuje každý. Je však otázkou, na základě jakých podkladů vlastně budou učitelé hodnotit. Asi největší kantorskou chybou by bylo nyní po návratu do škol zahltit žáky písemkami a testy, jen aby učitel měl dost známek. Jelikož je hodnocení vždy za celé pololetí, je nutné i výstupy z distanční výuky brát v potaz, bez ohledu na to, že nevíme, jestli jsou či nejsou opsány. (To však mnohdy nevíme ani ve škole). Dovolím si zde citovat Vyhlášku 48/2005 Sb.: „Hodnocení výsledků vzdělávání žáků vychází z posouzení míry dosažení výstupů pro jednotlivé předměty školního vzdělávacího programu. Hodnocení je pedagogicky zdůvodněné, odborně správné a doložitelné a respektuje individuální vzdělávací potřeby žáků … .“ Jestli tedy jsme schopni tuto vyhlášku dodržet, pak hodnoťme. Nezapomeňme hlavně na ten respekt k individuálním vzdělávacím potřebám žáků.

FOTO: zdroj londynska.cz

FOTO: zdroj londynska.cz

V dětech musíme vzbuzovat vzdělávací ambice, rodiče často žádné nemají

Základní škola Trmice se nachází v jedné ze sociálně vyloučených lokalit na Ústecku. Podle dat z roku 2018 zde panuje desetiprocentní nezaměstnanost a 44 procenta obyvatel nad 15 let je v exekuci. Třetinu žáků školy tvoří romské děti, každé sedmé má speciální vzdělávací potřeby. „Zažila jsem případy, kdy maminky raději neposlaly děti do školy, protože jim neměly co dát ke svačině a nechtěly je vystavit tomu, aby musely celý den sedět ve škole bez jídla,“ říká ředitelka tamní školy Marie Gottfriedová, kterou za její přístup k inkluzi v minulosti ocenilo mj. americké velvyslanectví cenou Alice Garrigue Masarykové. 

Text: Iva Vokurková

Foto: archív M. Gottfriedové

Vaše škola se nachází ve vyloučené lokalitě. S jakými specifickými problémy se zdejší děti potýkají?

Velmi často to bývají problémy s bydlením, nezaměstnaností, zadlužením. Rodiny řeší existenční problémy, protože práci se rodičům nedaří sehnat dlouhodobě. Dostanou se do dluhové pasti, do jakési spirály a po ní sestupují velmi rychle dolů. Rodiče, kteří řeší všechny tyto problémy, se velmi často nemohou věnovat svému dítěti tak, jak by bylo potřebné, nemohou mu vytvářet podnětné prostředí, dostatečně ho podporovat v jeho vzdělávání. Děti z těchto rodin jsou od začátku hendikepované okolnostmi, které ostatní děti vůbec neřeší, protože nemusí. Ve zkratce, je to velmi složitý životní kontext – bydlení, zaměstnání, zadluženost.

Jak konkrétně se existenční těžkosti rodiny odráží na dítěti ve škole?

Hendikepem hned na startu může být zdánlivá banalita – školní aktovka a její vybavení, penál, cvičení úbor, svačina. Zažila jsem případy, kdy maminky raději neposlaly děti do školy, protože jim neměly co dát ke svačině a nechtěly je vystavit tomu, že budou celý den ve škole bez jídla, raději je tedy nechaly doma. Jsou to často velmi křiklavé případy životní nouze a bariéry, o kterých ostatní lidé vůbec nepřemýšlí. A někdy školy, ne záměrně, tu bariéru samy vytváří.

Jak?
Ještě před vstupem do školy posíláme rodičům prvňáčků seznamy, co všechno mají dětem do první třídy pořídit. Ale rodič v tu chvíli třeba nemá tisíc, dva, tři, aby mohl všechny školou požadované pomůcky svým dětem opatřit. Lidé, kteří existenční problémy neřeší, si často vůbec neuvědomují, že i tyto zdánlivé banality mohou být hned od začátku pro dítě stigmatizující a mohou se stát důvodem, proč dítě do školy nechodí rádo. I malý prvňáček vnímá, že „opět nemá ty pastelky“ a paní učitelka se na ně určitě zase bude ptát. A to nemluvím o dalších problémech, které zpravidla následují – s dítětem si doma nikdo nečte, nepíše domácí úkoly, neprocvičuje…Tímto způsobem se mnohdy v našich školách od prvních dnů školní docházky usazují na straně dítěte strach, nedůvěra, pocity ohrožení, na straně učitelů frustrace a pocity marnosti – a to nejsou přátelé radostného a kreativního učení!

Jak to může řešit škola, která nemá peníze na to dětem pomůcky poskytnout?
Minimálně je třeba neřešit tyto problémy přes dítě přímo ve třídě, před zraky ostatních, ale pomůcky dítěti v tichosti půjčit a situaci posléze řešit přímo s rodičem někde v ústraní. To je velmi důležité. I malé děti totiž tyto situace vnímají a už po čtrnácti dnech docházky do školy může mít Pepík v očích svých spolužáků nálepku nepořádníka a potížisty, přitom za to nemůže. Bývají to velmi citlivé věci a je potřeba s nimi i citlivě pracovat. A škola by měla pomoci alespoň tak, že tyto problémy nebude umocňovat a zviditelňovat, ale spíš se snažit je kompenzovat a fungovat tak, aby alespoň ve škole dítě tyto hendikepy necítilo.

Takže se snažit, aby škola fungovala jako bezpečný přístav, kde se dítě nemusí bát, ale naopak se cítí přijímané se vším všudy?

Přesně tak. Jde hodně o empatii a schopnost rozpoznat, co se za těmi problémy skutečně skrývá. Když vím, že rodiče nemají práci, žijí na ubytovně na kraji města, nemají na základní životní potřeby, tak to nebudu umocňovat tím, že jako učitelka budu trvat na tom, že do 15. září musí mít jejich Pepík bezpodmínečně všechny pomůcky. Velmi podstatná je také vzájemná důvěra. Ve školách si občas myslíme, že se rodič sám ozve, když nemůže něco dodržet, nebo naplnit nějaká očekávání. Ale o takto citlivých věcech člověk skutečně nerad mluví, nejde s nimi dobrovolně na trh. Je třeba vybudovat si s rodiči vztah a vytvořit ovzduší důvěry, abychom s nimi mohli o jejich problémech mluvit. Když se to nepodaří, odnášejí to  děti a to je to nejhorší, co se může stát.

Jak s rodiči navazujete vztah? Předpokládám, že ve vašem terénu to může být těžší.

S rodiči se na začátku školního roku osobně setkáme v bezpečném prostředí, třeba u kávy nebo čaje, řekneme jim, jaká je naše vize při vzdělávání jejich dětí, zeptám se jich, co od školy očekávají oni, co jim dělá starosti, na co se naopak těší. Jde o to, aby se rodiče v kontaktu se školou necítili jako malí žáčci, ale jako partneři, na nichž velmi záleží. Škola vůči rodičům nesmí přestat vysílat signál: „Stojíme o vás, potřebujeme vás, chceme s vámi být v kontaktu, chceme s vámi spolupracovat.“ 

Jsou rodiče s existenčními problémy ve styku se školou obezřetnější, opatrnější, protože jsou třeba v exekuci a mají špatnou zkušenost s úřady?

Ano, jsou opatrní, někdy mají obavy a strach.

Z čeho přesně?
Školu často vnímají jako instituci, která po nich bude chtít spoustu věcí, která bude mít spoustu očekávání a bude na ně klást nároky. A pro ně to zřejmě bude problém. Obávají se, že nebudou schopni požadavkům školy dostát a ta pak na ně za to uvalí nějaké sankce a restrikce. Mají obavu, že se škola stane dalším z chapadel chobotnice, která se na ně sápe. Školu mají tito rodiče ve stejné kategorii jako úřady, které je kontrolují a kterým musejí dokládat různé skutečnosti a zodpovídat se z různých záležitostí. Obávají se, že se jim kontaktem se školou znásobí jejich starosti a svízele. Takové vnímání školy je třeba prolomit, ale nejde to snadno.

Takže spíše než aby školu vnímali jako místo, kde se jejich děti něco naučí, najdou si kamarády, se bojí, že je budete soudit za jejich životní podmínky?
Ano. Naše společnost se totiž na lidi, kteří jsou ohroženi různými existenčními nejistotami, často dívá jako na břídily, kteří si za to můžou sami svou lajdáckostí, leností, neschopností. Jsme přesvědčeni o tom, že my ostatní na tyto „neschopné“ doplácíme. Ale velmi často to tak není. Někdy stačí strašně málo, abychom se v takové situaci ocitli – nemoc, ztráta práce, rozvod nebo odchod partnera. To se může stát každému z nás, i mně.  A existují i další skutečnosti, které mohou nepříznivou životní situaci ještě více zhoršit. Například skutečnost, že jste Rom. I to mnohdy bývá stigmatem a bariérou – například při hledání práce. Tito lidé se v naší společnosti často cítí jako vyvrhelové, veš v kožichu, pijavice, která nás vysává. A na základě takové zkušenosti zcela logicky očekávají, že v podobném duchu se k nim bude chovat i škola – bude je soudit, bude analyzovat, proč zrovna tato matka nemá na to, aby se postarala o své dítě. A bohužel se těchto neomaleností a krutostí ve školách dopouštíme, a tím jen potvrzujeme jejich obavy. Soudíme lidi, o kterých nic nevíme, na základě našich osobních kritérií nebo domněnek.

V minulém čísle Gramotných jsme měli rozhovor o online výuce v americkém státě Washington. Tamní školy posledních pár let razí přístup, že komunikují ideálně jen s dítětem. Kontakty s rodiči se snaží omezit, aby minimalizovaly vliv rodiny, která může být různá: někteří rodiče jsou závislí na drogách, jiní pobývají v USA ilegálně nebo se jedná o rodinu bez domova žijící v autě na parkovišti. To je úplně opačný přístup než ten váš. Co si o tom myslíte?

Je třeba se o kontakt a vztah s rodinou snažit. V opačném případě vytvořím pro dítě skleník, paralelní svět. Na straně jedné bude rodina a zázemí dítěte, na straně druhé škola. Naše kořeny a rodina představují velkou sílu a mají obrovský vliv na naše myšlení. Proto tam, kde je to jen trochu možné, je třeba o vztah s rodiči usilovat. Je to obrovská přidaná hodnota. Ale ano, jsou rodiny, kde se to za celých devět let nepodaří a tam nezbývá, než se k tomu postavit stejně jako ve Washingtonu.

Také tam velmi jednoduše podchytili, aby případná absence IT dovedností rodičů nelimitovala jejich děti – IT dovednosti je učí od mateřských škol, takže teď během distanční výuky si s tím poradily děti samy. Jak jste to řešili vy?

Naše škola počítače rodinám, které je potřebovaly, půjčila. Problém byl ale s připojením k internetu.  A co se týče IT dovedností, souhlasím s tím, že je třeba začít takto uvažovat. Dnešní děti dovednosti pracovat s IT technikou nasávají s mateřským mlékem a IT kompetence rozhodně budou potřebovat ke každodennímu životu. Proto je musíme rozvíjet – samozřejmě tak, aby nás neovládaly jako zlý pán, ale sloužily jako dobrý sluha. Přesně z těchto důvodů máme u nás ve škole od první třídy zaveden předmět Informační a komunikační technologie v dotaci jedné hodiny týdně.

Jak IT výuka v první třídě probíhá?
Zprvu jsme řešili, jak se budou prvňáčci, kteří ještě neumějí číst, orientovat podle písmen na klávesnici – ale není to vůbec žádný problém. Naopak i klávesnice může být nástrojem, který dětem pomůže písmenka se naučit. Ale došli jsme k tomu, že vyučovat IT dovednosti pouze v rámci jednoho specifického předmětu nestačí. Daleko efektivnější je zařadit denně do výuky jakéhokoli předmětu dvě desetiminutovky práce s tabletem tak, aby děti poznaly a osahaly si různé druhy aplikací, různé styly práce s technologiemi. Je třeba ukazovat dětem, že technologie mohou být nástrojem našeho rozvoje a pomocníkem při hledání informací, a zároveň ukazovat na rizika, která jejich nadužívání skrývá. Myslím, že v přiměřené míře můžeme děti s technologiemi seznamovat už v mateřské škole. 

Co bylo teď během distanční výuky pro vaše žáky a jejich rodiče nejproblematičtější?

Pro nás pro všechny bylo nejtěžší zvyknout si na nový styl výuky. Rozhodně jsme nechtěli jednoduše překlopit prezenční výuku do online prostoru, což by v praxi znamenalo, že děti budou trávit u počítače půl dne nebo i víc. To je něco šíleného, pomýleného, velké nepochopení distančního vzdělávání. Pro rodiny byla problém chybějící technika, ale naše škola se na tyto problémy připravila, takže jsme potřebným rodinám mohli počítače a tablety zapůjčit. Horší to bylo s připojením, tam jsme jako škola pomoci příliš nemohli, rodiče to řešili po své linii nebo s pomocí neziskovek. Ne všude se to podařilo. 

A tam, kde se to podařilo, nebyl problém s technikou a programy pracovat?
Někde byl. Vyřešili jsme to individuálními konzultacemi. Pan učitel byl ve škole k dispozici každý den a děti a rodiče za ním přicházeli a společně si prakticky vyzkoušeli a osahali jak v online učebně pracovat. Daleko větší komplikací byla distanční výuka pro některé děti se speciálními vzdělávacími potřebami – například s lehkým mentálním postižením nebo s některými poruchami učení. Je potřeba na tyto děti myslet a nastavit jim vhodný model distanční výuky. Tyto děti potřebují daleko více osobní kontakt s pedagogem, daleko víc jde o vzájemnou interakci a volbu takového výukového stylu, který odpovídá momentálním potřebám a stavu dítěte. Toho jsme se snažili dosáhnout prostřednictvím individuálních konzultací a videohovorů.

Na vaší škole máte řadu podpůrných pedagogických pracovníků. Nakolik by se vás dotkly chystané změny v inkluzi, kdyby prošly v té podobě, v jaké je MŠMT původně avizovalo?

Aktuální zprávy z MŠMT zní tak, že připomínky ke změně vyhlášky kterých je celá řada, budou zapracovány. Pokud by mělo dojít ke schválení původního návrhu v nezměněné podobě, vnímala bych to jako obrovský krok zpátky. Již dlouho víme a máme pro to množství dat, že systém vzdělávání postavený na otevřenosti, rovném přístupu a kvalitě je pro společnost dobrý, stírá rozdíly a vybavuje ji hodnotami a dovednostmi, které jsou základem lidské civilizace: spolupráce, komunikace, samostatné a kritické myšlení, schopnost navzájem si pomáhat a podporovat se. Návrat před rok 2016, kdy vešla v platnost tzv. inkluzivní novela školského zákona, bych považovala za hodně velké zlo.

Návrh ale nechce zrušit inkluzi jako takovou ale narovnat mechanismy, o kterých prý má MŠMT data, že jsou špatně nastavené.

Když si však všechny navrhované změny promítnete do činnosti konkrétní školy, zjistíte, že v praxi by to skutečně konec inkluze znamenalo. Třeba okleštění asistentů pedagoga pro děti s tělesným postižením, chronickým onemocněním, závažnými vadami řeči a závažnými poruchami učení. Týká se to ale i žáků se sociálním znevýhodněním a žáků cizinců. Další omezení by se týkala péče o děti s mentálním postižením, poruchami chování a autismem. V praxi by to znamenalo návrat těchto dětí do speciálních škol.

Ministerstvo  tvrdí, že při mapování efektivity inkluze a vynakládání finančních prostředků na její zajištění se ukázalo, že v některých případech jsou asistenti u dětí, které by je mít nemusely. 

Pak se ale nebavme o omezující vyhlášce, ale o sjednocení metodiky a jasných pravidel pro školská poradenská zařízení, která o přidělení asistenta pedagoga žákovi rozhodují. Všude tam, kde dítě může být samostatné, je třeba ho k samostatnosti vést a nestát mu v cestě tím, že ho nerozvíjíme, umetáme mu cestičku a pomáháme mu tam, kde naši pomoc nepotřebuje. Ale nikdy nesmíme ztratit ze zřetele hlavní cíl – každému (opravdu KAŽDÉMU) dítěti vytvářet ve škole takové podmínky, ve kterých může rozvinout svůj potenciál na maximum. A to samozřejmě něco stojí, je to však smysluplný vklad, který se naší společnosti v dobrém stonásobně vrátí!

Je pro vás těžší zajistit podpůrné pedagogické profese z finančního, nebo personálního hlediska?

Nám se shánění peněz docela daří. Znamená to ale samozřejmě spoustu práce navíc, zapojení do různých projektů s MŠMT, ústeckou univerzitou a jinými institucemi. Takový způsob financování je vlastně důkazem o tom, že jsou tyto nesmírně potřebné pedagogické profese v našich školách stále považovány za třešničku na dortu, za něco navíc, a to je špatně. Momentálně však víc bojujeme s tím, že nejsou lidé s potřebnou kvalifikací. Je zoufalý nedostatek školních psychologů. V naší škole jsme v situaci, kdy máme peníze a mohli bychom školního psychologa i velmi slušně zaplatit, ale nemůžeme na tuto pozici nikoho sehnat. 

Máte i kariérového poradce. Jak jeho práce s žáky, popř. i rodiči probíhá?

Snažíme se, aby nedocházelo k tomu, že má žák 9. třídy vyplnit přihlášku na střední školu a zoufale neví, kam by chtěl jít. Práce kariérového poradce začíná pozvolna už od 6. ročníku, kdy tento učitel mluví s dětmi o jejich snech, přáních, představách, zjišťuje, jestli vůbec nějakou představu o svém budoucím profesním směřování mají, zda dokážou říct, co je baví.  Organizuje exkurze do různých provozů, firem, na různá pracoviště. Také zve rodiče na besedy s žáky, kde mluví o své profesi.

Je úkolem kariérového poradce také vzbuzovat v dětech ambice, včetně těch studijních? Ty prý rodiny v sociálně vyloučených oblastech často nemívají, protože kolem sebe nevidí příklady lidí, kteří by vystudovali.

O to se v naší škole snažíme všichni. Vzdělávací ambice některých rodičů jsou totiž skutečně velmi nízké nebo dokonce žádné. Často se pak může stát, že dítě nechce v tomto ohledu vybočovat z řady, považuje za normální to, jak žijí jeho rodiče a automaticky, téměř mimochodem tuto cestu nastupuje také. Jinou alternativu vlastně nevidí. Řešíme tu i případy, kdy maminka usiluje o to dostat své dítě hned od první třídy na speciální školu, protože ona ji taky vychodila, bylo jí tam dobře, dostávala tam zdarma obědy a měli tam mezi sebou hezké vztahy. Taková maminka chce vlastně v dobré víře hned na začátku vzdělávání své dítě odstřihnout od mnoha životních příležitostí. V takových případech musí škola o to naléhavěji usilovat o motivaci dětí pro vzdělávání. 

Marie Gottfriedová (1975)

Foto: archív M. Gottfriedové

Pochází z Ústí nad Labem, kde vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Roku 1999 nastoupila na ZŠ Trmice, o šest let později se stala ředitelkou. V roce 2015 jí Velvyslanectví USA udělilo cenu Alice Garrigue Masarykové za práci v oblasti lidských práv, konkrétně za úspěšnou realizaci inkluzivního vzdělávání, jeho podporu a šíření dobré praxe. Dále je držitelkou ocenění Roma Spirit za vzdělávání romských dětí. Je členkou zastupitelstva města Trmice, Spolku pro záchranu kostela v Trmicích a spolku Pro kostely. Od roku 2012 spolupracuje v oblasti církevního školství s Biskupstvím litoměřickým.

Jirkův učitelský fuck-up


Děkujemke Jiřímu Jínovi z Gymnázia, SOŠ a SZŠ Jilemnice za jeho odvahu a přečtěte si jeho učitelský přešlap. Chyby jsou důležité a i díky nim se rozvíjíme a posouváme dál. Nebojte se vystoupit z řady a podělit se s námi o vás učitelský přešlap. Pomůžete ostatním učitelům a navíc můžete vyhrát skvělou pomůcku pro vaši třídu – Rozkládací torzo lidského těla. Budeme rádi, když nám svůj přeslap nasdílíte na redakce@gramotni.cz.

Foto: archív Jiřího Jíny

„Starší učitelé (frontálka-lajna ́s people) zpravidla odkazují na to, jak dlouhou pedagogickou praxi mají. A že když jsem mladý, tak logicky musím být nezkušený, naivní a řekněme to na rovinu – blbý. Přesto se mi zatím nevyplatilo dávat na jejich rady a jednou se mi to vysloveně vymstilo. Několik žáků maturitního ročníku ve škole příliš často chybělo. Sice mi odevzdávali omluvenky absence v souladu se školním řádem, přesto jsem byl staršími kolegy nařčen z toho, že to neřeším a na poradě mě lynčovali slovy, že si mě studenti omotali kolem prstu a mají mě na háku. Tak jsem podle jejich vzoru změnil podmínky odevzdávání omluvenek, dokonce jsem se kvůli tomu lživě opřel o školní řád (ještě, že jej žádný žák nečte). Nedopadlo to dobře. Žáci byli rozzuření, ale protože jsme měli, troufám si říct, dobré vztahy, nakonec to přijali. To ale rozhodně neplatilo o rodičích, ani o lékařích., kteří dali svůj nesouhlas výrazně najevo. Tak jsme se vrátili k původnímu postupu, který byl nejen
správný, ale kromě mých starších kolegů i všem vyhovoval: mě, žákům, rodičům i lékařům.“

Mediální výchova? Nemusí to být sólo předmět, ale musí ho někdo skutečně učit

Text: Dominika Rýparová

S rozmachem nových médií, kde má téměř každý možnost vyjádřit se veřejně k čemukoliv, sílí debaty o mediální gramotnosti a úloze školy. Zavést mediální výchovu jako samostatný předmět? „Je to fajn, ale není to nutné,“ říká Michal Kaderka, autor webu pro učitele mediální výchovy SvetMedii.info a dlouholetý pedagog. Pro školu by podle něho mělo být prioritou zapojení digitálních technologií, cizí jazyky i pochopení práce novinářů. Negativní postoj učitelů může být jinak velkou brzdou.

zdroj: archiv M. Kaderky

Co by mělo být obsahem mediální výchovy?

Je to jedno z průřezových témat zpracovaných v rámci RVP, kde je to poměrně podrobně popsané. RVP jsou ale z roku 2011, procházejí právě revizí a změny se dají čekat. Aktuálně se řeší zejména nějaká adresná odpovědnost za úroveň mediální gramotnosti, protože se ukazuje, že průřezová témata se stávají „problémem někoho jiného“. Je to jako ve Stopařově průvodci po galaxii: všichni si myslí, že to dělá ten druhý, a proto to nedělá nikdo. Výsledky jsou dost rozpačité. Máme šest základních gramotností, nevím, jaká je situace u těch ostatních, ale ta mediální na tom není dobře.

Kdy je ten správný čas začít s dětmi mediální gramotnost rozvíjet?

Ideální je začít už doma, ještě v předškolním věku. Pojmy mediální výchova a mediální gramotnost se liší svým obsahem. Gramotnost znamená schopnost média i prakticky využít, mediální výchova pracuje se vztahem k médiím, znalostmi o nich. Probíhala vždycky už doma. Když se ještě sedělo večer u televize a začalo se řešit, jestli jsou lepší zprávy na České televizi, na Nově nebo je má lepší Prima. Za mediální výchovu můžete považovat i to, jak se nastaví pravidla používání digitálních technologií. Jestli když sedíme u večeře, budeme všichni mlčet a každý koukat do toho svého zařízení, anebo jestli si budeme povídat. Nebo jestli když půjdeme na návštěvu k babičce, budeme všichni konverzovat nebo se děti izolují někde se svým zařízením a komunikace bude probíhat spíše mezi těmi staršími generacemi. To všechno jsou aspekty mediální výchovy, stejně jako to, jestli se děti dostanou třeba k tištěným médiím, nebo vůbec k nějakým, a jak se o médiích bavíme. Když rodiče doma nadávají na novináře, tak se to samozřejmě výrazně propíše i do postojů jejich dětí. Ve škole začíná podle RVP mediální výchova hned na prvním stupni a je to dobře, ale podle mého názoru by vlastně mohla začít už ve školce.

První stupeň znamená už první třída nebo raději třeba třetí čtvrtá?

Hned od první, ono je to v tom RVP poměrně složitě formulované. Třeba „odpovídá na otázky zaměřené na obsah čteného, slyšeného nebo sledovaného zpravodajského či reklamního sdělení“ znamená, že už s prvňáky byste se měla bavit o tom, co vám tím chtěl novinář říct, jaký měl cíl, a to samé u reklamního sdělení. Setkáváme se všichni s tím, že děti něco chtějí, protože to vidí v reklamě, protože je to nejlepší, protože to každý musí mít. Dítěti je potřeba vysvětlit, že se bez toho dá přežít, že to nemají všichni a i kdyby, že to nemusí mít i ono, a tak dále. I reklamy jsou obsah, který přirozeně k dítěti přichází. Nemůžeme vnímat mediální výchovu jako práci s tím, co na svět padá z něčeho jménem „zprávy“, ale jsou to veškeré informace, které se k nám dostávají. Sdělení, která jsou často dělaná nějakou skupinou profesionálů, PR agenturami, zpravodajci, jinými novináři.

Jak byste učil mediální výchovu prvňáčky vy?

Šel bych cestou jakéhokoliv zpravodajství ze školy. Volil bych interaktivnější metodu, protože dnešní děti, které máme na prvním stupni, jsou generace alfa, takzvaní screenageři, což znamená, že se už narodily do on-line prostředí. Většina z nich se setkala s médii už kolem tři čtvrtě roku, kdy už jsou schopné samy sedět a maminka nebo tatínek jim strčí do ruky chytrý telefon nebo tablet. Už tam mluvíme o první konzumaci mediálního obsahu. Šel bych formou zpravodajství přes Instagram příspěvky nebo YouTube kanál. Zvážil bych, jestli dělat tištěný časopis, protože děti na to už nejsou zvyklé. Dřív by to asi zvládly. Četly, setkávaly se s Mateřídouškou, byly Čtyřlístky, ale ta doba už je pryč.

Pokud ale děti nejsou mediálně gramotné, přestože je to obsaženo i v RVP, čí je to chyba? Škol?

Takhle bych to nebral. Pokud se bavíme obecně o nějaké úrovni vzdělání, pak to není jen chyba školy. To je mnohem širší komplex faktorů, které ovlivňují vaši úspěšnost. Samozřejmě pokud se budeme bavit o dětech z nízkoprahového prostředí, z rodin s nízkým socioekonomickým faktorem, to znamená nízkopříjmová, s nižším vzděláním, tak tam se zvýrazňuje role učitele a školy. Když budou dítě vychovávat vysokoškolsky vzdělaní lidé, budou mít pravděpodobně vyšší příjem, to znamená, že mají i nějaké kulturní zájmy, budou chodit do galerií, do muzeí, budou jezdit do zahraničí, je mnohem větší pravděpodobnost, že jeden z rodičů bude umět cizí jazyk, takže ho může učit dítě i doma, můžou být víc motivovaní se třeba bavit s dítětem anglicky a tak dále. Nestojí to vždycky jen na té škole.

Výsledky průzkumů mezi žáky a studenty nám ale ukazují i to, že se školy mediální gramotností příliš nezabývají. Prvním důvodem jsou přeplněné RVP, takže máme spoustu věcí, které se musí řešit přednostně, a do toho přichází průřezové téma, na které není dost času. Podle mých setkání s učiteli mediální výchovy jsou to na většině škol učitelé českého jazyka, občanky či dějepisu. Takže je pro ně mediální výchova spíše dalším předmětem, ve kterém se vzdělávají sami. Z toho plyne druhá příčina, že se vlastně nijak nezjišťuje, kolik se toho z mediální výchovy odučilo. Školy se specializují hlavně na to, co poptávají rodiče i samotné děti.  Chtějí připravit na přijímací zkoušky. Když bych to úplně zvulgarizoval, řekl bych: jestli chcete, aby byly děti mediálně gramotné, dejte to do maturity a do přijímaček. Potom se tomu školy přizpůsobí, přeorientují se na to. Nejsem zastáncem jednotných přijímaček a státních maturit, nicméně ta poptávka je jednoduše jinde. Na začátku, když dáte dítě do první třídy, tak jako rodič máte spíš představu nějakého osobnostního rozvoje, aby z něj vyrostl kultivovaný člověk, který je schopen dosáhnout konsenzu s ostatními, a tak dále. Ale čím bude starší, tím se bude vaše vnímání budoucnosti posouvat jinam a budete chtít, aby se váš potomek dostal na střední školu, a bude pro vás naprosto prioritní, jestli to škola stíhá nebo ne. Pak vás přestane zajímat všechno ostatní – pokud tedy ta škola, kam se chcete dostat, nemá nějaké další přijímačky třeba z všeobecného základu.

Co vy jako učitel můžete doporučit rodičům, aby s dětmi dělaly?

Rozhodně aby si doma četli. To je důležitý vzor. Můžou to být i knihy. Jen aby dítě vidělo, že se čte a že to chvíli trvá, aby si zvykly na to, že není jen „rychločtení“ a obrázky. Dnes děti vyrůstají spíš v audiovizuálním prostředí. Taková zajímavost je, že dnešní děti píšou mnohem víc, než jsme psali my, jsou pořád na chatech. Ale používají jiný jazyk, který je často obrazový. Něco vyfotí, dají to do rámečku, udělají z toho mem, a když se tohle dostane ke starším lidem, tak tomu vůbec nerozumějí. Mému synovi bude 12, mají ve třídě WhatsAppovou skupinu, kterou měli už na prvním stupni a založily ji samy děti, nikdo jim to neřekl. Jsou na chaty zvyklé, používají je v rodině. Kdyby do své skupiny něco syn napsal a omylem to poslal mé matce, své babičce, ona by to nepochopila. Napsal by tam OMG, WTF, něco by natočil, vyfotil, něco by s tou fotkou udělal, použil nějaký filtr a je to pořád nějaký druh sdělení, který umožnily technologie. Ale mizí naopak zkušenost s tištěnými novinami nebo časopisy. Poslední tiskovinou, kterou děti vídají, jsou radniční nebo obecní listy. Dlouho se kupoval televizní program, ale pak ho nejspíš někdo v rodině zapomněl koupit a přišlo se na to, že není potřeba ani ten.

A co sledování zpravodajství?

Tady je velmi důležité, jak se o něm doma bavíme. Aby dítě pochopilo, že informace, která je od novináře, je jiný druh informace než to, co jim řekne kamarád. Že novinařina je řemeslo a že novinář za nás dělá nějakou práci. Že když se objeví zvěst o nějaké události, on nám ji ověří, dá nám ji do kontextu, vysvětlí ji. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli to dělá dobře nebo špatně, jaké noviny kupovat a tak dále, ale to vůbec nevadí. On vlastně není špatný ani bulvár, byť je emoční. Sehrává důležitou roli v edukaci lidí třeba v přípravě zákonů. Bývá tam okno, že se chystá nějaký zákon, a i v Blesku nebo Aha! najdete poradnu. Jste v exekucích? Co s tím? Tady máte telefonní čísla, takhle to řešte.

V průzkumu pro ČT z roku 2018 vyšlo. že čtvrtina lidí je mediálně velmi nízce gramotná. Byli to nejčastěji senioři, ale také teenageři mezi 15 a 18 lety. Čím to je, že zrovna tahle skupina?

Myslím, že je to tím, že oni žijí s úplně jinými médii. V rámci průzkumů gramotnosti se zjišťují znalosti o médiích, která oni vůbec nesledují. Na prvních hodinách se vždycky ptám, co dělají, když chtějí zjistit, co je nového. Třeba co udělají, když chtějí zjistit, jak dopadly volby. Oni nejdou na Novinky.cz nebo iDnes, nebo že by dokonce šli k primárnímu zdroji Volby.cz Českého statistického úřadu. Oni často jen kouknou na sociální sítě, kdo o tom píše, nebo do Googlu zadají „volby“ a vyberou si z výsledků hledání. Z pochopitelných důvodů si také spojují zpravodajství s politikou a říkají, že je nechtějí sledovat, protože je nebaví politika. Pro ně je to to samé. Ale když se bavíme dál, tak ve skutečnosti mají zájem o zpravodajství, akorát že se to k nim nedostává těmi kanály, které oni volí. Ale už osmáci třeba sledují na Instagramu ČT24, kde jim zpráva vyskočí v audiovizuální formě, která je baví. Jsou to jedna dvě věty, ale když mají zájem vědět víc, stačí kliknout na odkaz. Jeden student mi řekl, že sleduje na YouTube člověka, který komentuje nové hry, ale jednou za den vydává 15minutový přehled, co se stalo nejdůležitějšího ve světě. Takže sledují aktuální dění, možnosti mají, jen my se soustředíme jen na kanály a formy sdělení, které je vůbec nezajímají. Nemůžeme očekávat, že dítěti dáme časopis a ono ho celý přečte.

V jednom rozhovoru pro ČT jste mluvil o negativním vztahu učitelů k novinářům, který brzdí mediální výchovu. Stejný vztah má mnoho pedagogů i k sociálním sítím. Ale není to taky cesta?

Dneska už nemáme jen ta typická média jako rozhlas, televizi, tisk. Završujeme právě etapu přechodu z masových médií do síťových. Pokud učitelé kritizují sociální sítě, pak hlavně ve vztahu k dětem, že je nadužívají, že je využívají ke stalkingu, to je oprávněné. Něco už je samozřejmě otázka generačních rozdílů. Ale to, o čem jsem mluvil, se netýká ani tak nových médií jako vztahu konkrétně k novinářům.  O školství se píše velmi často, ale používají se různé mediální zkratky. Dám úplně klasický příklad – jednou ročně se zveřejní, kolik berou učitelé a jak platy rostou. Učitelé pak obviňují novináře, že staví společnost proti učitelům kvůli výši platů, navíc ta průměrná čísla mnozí zpochybňují. Nesoulad je patrný i v asi největší české učitelské komunitě na Facebooku Učitelé+, kde jsou i novináři. Záměrně jim dáváme přístup, aby se mohli napřímo bavit s učiteli, pokládat jim otázky, probrat témata, která oni potřebují. A když se tam objeví třeba „ovoce do škol – plýtvá se s ovocem?“ nebo že ovoce přichází do škol v plastových obalech a vzniká ohromné množství odpadu, tak velká část učitelů je negativně naladěná, protože mají mnohem větší problémy. Je málo učitelů, nemá kdo učit, nejsou asistenti, nefunguje technika, a novináři se zabývají tím, jestli nechodí jablka zabalená v příliš mnoha plastech? Ta nevole je tam proto, že ani mnozí učitelé nejsou příliš mediálně gramotní. Nemůžu mluvit za celou komunitu, ale učitelé jsou dnes průřezem společnosti, jak v tom dobrém, tak v tom špatném. Je to 160 tisíc lidí. Dnes už to není žádné elitní zaměstnání. Je to dané tím, že trávíme ve školách mnohem víc času. Tím, jak se prodlužuje povinná školní docházka, více dětí jde na střední školu, je více vysokoškoláků, pak samozřejmě potřebujeme i víc pedagogů. Už nemáme 10 % lidí na středních školách a 1 % na vysokých, jejichž výuku pokryje elita, které můžete dávat byty na Vinohradech 5+2 s pokojem pro služebnou.

Dříve byl také velký problém, že za učitelskou komunitu mluvili lidé, kteří reálně nikdy neučili. Byli to buď experti z nějakých organizací nebo akademici, kteří vlastně taky nikdy nestáli ve skutečné třídě, nepracovali s dětmi, nebo s nimi pracovali před 20 lety. To se teď myslím docela proměňuje, vídáme více učitelů. Ale dříve taková situace nebyla, a proto ten despekt k novinářům.

Kdo by měl mediální výchovu učit, když pro ni nemáme speciální aprobaci?

Problémem není aprobace, ale jestli ty vysoké školy dávají budoucím učitelům dostatečnou podporu. Vedle mediální gramotnosti je i digitální gramotnost, kterou je potřeba rozvinout. Je té mediální vlastně nadřazená, protože dnes nemůžete bez znalosti digitálních technologií proniknout k celému obsahu. Když si uděláme průzkum na jednotlivých fakultách, jestli tam v rámci didaktik dochází k propojování jejich předmětu s digitálními technologiemi, odpovědi budou rozkolísané. Každý student pravděpodobně musí absolvovat nějaký předmět s ICT, kde ho nejspíš učí zacházet s Excelem a podobně, nicméně my bychom potřebovali, aby se seznamovali s digitálními technologiemi přímo v těch svých specializacích, přímo pro budoucí praxi. To znamená třeba v didaktice dějepisu, ale i v rámci obecných didaktik, kde by se měli naučit používat digitální technologie třeba pro hodnocení. To většinou vůbec neprobíhá. A stejně by se měla přiřazovat i mediální výchova. Rozjíždí se to, některé fakulty to tak už mají, rozdíly jsou i katedra od katedry, didaktik od didaktika. Ale tam by se mělo začínat, protože pokud s tím nebudou od začátku vlastně počítat, bude jim chvíli trvat, než si je učitelé osvojí potom v praxi.

Pak asi záleží i na škole, kde začnou učit…

Ano, záleží i na kultuře školy, jestli to podporuje a záleží jí na tom. Školy obecně mají také velmi zanedbanou ICT infrastrukturu. Ať už jde o technologie, kdy jsou k dispozici staré počítače, které se rozbíhají 10 minut a nejste na tom schopní přehrát video z YouTube, nebo že školy třeba vůbec nemají člověka, který by se jim o technologie staral. Když přijdete do firmy nebo do banky, kde pracuje 100 lidí, pravděpodobně tam najdete i dva ajťáky, kteří se budou starat o síť, o počítače o telefony, budou mít dokonce i svůj budget. Ale ve škole nic takového není. Většinou to dělá učitel informatiky, který to má jako součást svého úvazku a dvě nebo tři hodiny týdně se tomu věnuje místo výuky nebo dostává příplatek za hodiny navíc. To ale není správně. My potřebujeme, aby on učil to, co má, ale aby na té škole byl někdo, kdo se o tu síť bude systematicky a naplno starat. Víme i o školách, které mají velmi špatnou konektivitu. Ve všech školách opravdu není wi-fi. Proč tam wi-fi není? Vracíme se opět ke kultuře školy a jestli je to její prioritou.

zdroj: archiv M. Kaderky

S tím souvisí asi i postoj škol k mobilním telefonům?

Diskuse, jestli je zakázat nebo ne, je také součástí mediální výchovy. Úkolem školy by mohlo být i naučit děti s technologiemi pracovat, nejen ve výuce, to je podstatné, ale naučit je chápat i to, že máme přestávku a nemůžeme být jen na mobilu. Prostě nemůže se stát, že přijde učitel do třídy a všichni se seberou a jdou na záchod nebo vytáhnou svačinu, protože celou přestávku byli na mobilu. To je součástí výchovy, nastavit si pravidla, hodnotit výsledky, diskutovat o tom. Navíc z mého pohledu se zdá, že teď v době covidu se lépe podařil přestup na distanční výuku tam, kde byly povolené mobily.

Má tedy smysl mít mediální výchovu jako samostatný předmět?

Myslím, že to ani není potřeba. Je to fajn, ale důležitější je, aby se integrovala do ostatních předmětů, stejně jako se integrují digitální technologie. Stejně jako se integruje kultivované vyjadřování, schopnost psát česky, stejně jako cizí jazyk lze integrovat do ostatních předmětů – to znamená že na střední škole už můžete dávat studentům nějaké články třeba v angličtině.  Škola může zlepšit úroveň mediální gramotnosti svých žáků a studentů hlavně tím, že podpoří zapojení digitálních technologií do výuky a posílí cizí jazyky – ukazuje se, že čím víc umíte jazyků, tím strukturovanější myšlení máte, a navíc si můžete informace ověřovat i z jiných zdrojů. Určitě by se měla rozvíjet netiketa, tedy chování na internetu, a v boji proti dezinformacím by pomohl větší důraz na moderní dějiny, protože jsou předmětem manipulací.

Chtějí se dnes děti stát youtubery nebo influencery místo obligátních popelářů?

Ano, spousta z nich po tom touží, dokonce se o to i samy pokoušejí. Já radím je v tom podpořit, protože to má svá pozitiva. Umět vytvářet videa, stříhat je, titulkovat, přidat nějaké gingly, to jsou dovednosti, které budou žádané. My se tu dnes spolu bavíme přes Skype – to dříve nebyla nutná dovednost, ale dnes je to nevyhnutelné. Také mně se hodí možnost při distanční výuce nahrát na YouTube svůj pasivní výklad, dát studentům čas, aby si ho pustili, a následně se on-line potkáme a dostanou možnost se ptát. Tohle je to, co bude potřeba i v budoucnosti.

Navíc opravdu není jednoduché být úspěšným youtuberem. Má to své zásady, musíte se naučit pracovat marketingově, žádný youtuber není čistě jen youtuber. Často pracují na sociálních sítích, s Instagramem, Twitterem, Facebookem, pomáhají firmám budovat komunity. Zákaznické, firemní, profesní. Děti by měly vědět, proč jsou někteří youtubeři dobří a proč jsou sledovaní, a který obsah není kvalitní. Jsou sledovaní youtubeři, kteří svou sledovanost zvyšují tím, že dělají něco negativního. Dám příklad: každé dítě ve školním věku zná slovo prank nebo pranker. Máme tu třeba Kazmu, který se dostane do Moskvy na nejhlídanější místo, což asi není úplně pozitivní dělat ilegální věci, ale v podstatě tím nikomu neublížil a na něco upozornil. Ale pak máte jiné prankery, kteří budou natáčet videa tak, že hodí dýmovnici do autobusu nebo do tramvaje a budou natáčet vycházející lidi se slzami v očích, jak nadávají, jsou naštvaní, vulgární, agresivní. To je nekvalitní obsah. Je tu hranice, kterou musíme sledovat, a bylo by fajn, aby to děti uměly rozlišovat. Že je rozdíl v nápadu i v provedení.

A může učitel zůstat nestranný? Není to věc názoru?

Samozřejmě je to i věc názoru, ale učitel by se měl držet názoru odborníků. Máme tu třeba rating médií, který dělá Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Stanovují objektivní kritéria, podle kterých jednotlivá média hodnotí. Třeba jestli je uvedená redakce, jestli titulky odpovídají obsahu, jestli nepoužívají manipulativní fotografie, jestli citují zdroj a prolinkovávají ho, jestli je tam vyjádření druhé strany. Jasně, že se můžeme ptát, kdo to hodnotí, ale je to stejná diskuse jako kolem covidu. Kdo je ten odborník? Je to Lucie Bílá, je to ředitel Nemocnice Motol, je to pan Prymula nebo třeba Jan Pirk? Jak relevantní je názor Jaromíra Jágra na to, kdo je dobrý politik a jaká by měla být opatření v pandemii? Je autoritou jenom na hokej nebo i na něco jiného? To musíme mít na paměti.

V době internetu má každý možnost mluvit o všem…

Zatímco dříve si mluvčího vybral novinář nebo moderátor, dnes máme spoustu influencerů, kteří se vyprodukovali úplně sami jen přes své sociální sítě. To je problematika mluvících hlav – kdo je ten, kdo mluví, a jakou váhu má jeho slovo? Mám teď čerstvý příklad z fotbalu ve Skotsku, kde čeští hráči poklekli k uctění Black lives matter. Na Parlamentních listech vyšel článek, kde to schytali, ale když se kouknete do toho textu, kdo jsou ti, kdo je odsuzují, tak většinu těch mluvčích vůbec neznáte. Jsou to uměle vytvořené zdroje. Jakou cenu má, co si myslí nějaký pan Větvička? Zajímají mě sportovní komentátoři, zahraniční zpravodaj, ale ne náhodně vybraní lidé ze sociálních sítí, i když mají třeba čtyři tisíce přátel. Jaká je pak zpravodajská hodnota daného článku?

To, co by se tedy mělo učit, je i ověřování zdrojů?

Mělo by se s tím pracovat. Nemůžeme očekávat, že z lidí vychováme fact checkery. Měli by vědět, že jsou nějaké možnosti ověřit si informace, ale upřímně, když přijdete po celém dnu z práce, doma rodina, kouknete se na zprávy nebo otevřete sociální sítě, tak samozřejmě nelze očekávat, že si každou zprávu ověříte. Jedna z věcí, která by se měla učit, je „netiketa“, chování na internetu. Ono stačí nesdílet ihned šokující zprávy, ale počkat třeba den, až se ověří. Lidi by měli vědět, že když se něco objeví ve veřejném prostoru, nemusí to být pravda. Pak je důležité i to, kterým médiím důvěřujeme, jak pracují jejich novináři, za co jsou placení. Je potřeba rozlišovat profesionální zpravodajský web s redakcí od nějakého komentovaného webu. To ukázal i ten zmíněný průzkum České televize – že lidé nerozlišují mezi komentářem a faktem. Nevidí v tom rozdíl. Názor ale není zpráva.

Co by měli zvážit školy, které přemýšlejí o zavedení mediální výchovy jako samostatného předmětu?

Rozhodně to, že děti mají omezené kapacity, někde se bude muset ubrat. Určitě i to, kdo to bude učit. Speciální aprobace by pomohla, protože tento předmět vyžaduje širokou škálu dovedností. A učitel si z toho musí vybrat něco, co ho baví, k čemu má vztah. Jestli se zaměří na YouTube nebo zpravodajství ze školy, v jaké formě a podobně. Zdrojů inspirace je dnes mnoho. Existuje spousta organizaci, které k mediální výchově produkují kvalitní materiály. Navíc se v komunitách sdílejí i metodiky. Máme možnost propojit se napříč republikou. Mediální výchova je vlastně třetí odbornost, je to pro učitele další zátěž, i proto se šíří tak pomalu. Ale zlepšuje se to, řeší se to ve školách, mluví se o tom s dětmi. Na Facebooku doporučuji skupinu Sdílíme zkušenosti z mediální výchovy, která má na 1000 členů. Skutečně je z čeho vybírat.

Kde začít, když vás mediální výchova zajímá? Michal Kaderka stojí za několikrát oceněným webem SvetMedii.info. Na jeho stránkách můžete najít nejen veškeré strategické dokumenty týkající se mediální výchovy, ale i užitečné odkazy na zdroje zabývající se mediální gramotností. Hlavním lákadlem je otevřená on-line učebnice – tu upravuje nejen autor na základě aktuálního dění, ale i její uživatelé, kteří mohou upozornit na chyby, doporučit nové téma nebo se podělit o vlastní tipy z praxe.

Michal Kaderka Je absolventem PedF UK s aprobací dějepis – ZSV a již 22 let aktivně učí. Od roku 2010 vyučuje mediální výchovu na pražském Gymnáziu Na Zatlance. Je vedoucím akreditovaných kurzů mediální výchovy pro učitele (DVPP) a přednáší mediální výchovu studentům pedagogických oborů na FF UK. Je jedním ze zakladatelů Učitelské platformy a autorem oceňovaného webu SvetMedii.info, který je určený všem zájemcům o výuku mediální výchovy.

Kdo má mít nárok na asistenta pedagoga?


Víc jak deset tisíc dětí se SVP by mohlo přijít o nárok na podpůrné opatření. Počítá s tím navrhovaná úprava vyhlášky o inkluzi. „Chceme jen snížit administrativu a zvýšit užitek,“ vysvětluje  opatření MŠMT. „Je to protizákonné, diskriminační a nesystémové,“ zní od některých odborníků.

zdroj: Freepk.com

Aktuální rubriku PRO a PROTI pro vás připravila Iva Vokurková

Pokud by byl návrh novely přijat tak, jak ho připravilo ministerstvo, znamenalo by to mj., že žáci s tělesným postižením, chronickým onemocněním, závažnými vadami řeči i závažnými poruchami učení přijdou o nárok na asistenta pedagoga a většina také o podporu speciálního pedagoga. Nově by také o potřebě pedagogické intervence nerozhodovaly psychologicko-pedagogické poradny a speciálně pedagogická centra, ale ředitelé škol.

„Současný právní stav představuje nadbytečnou administrativní zátěž na straně škol a školských poradenských zařízení,“ vysvětluje MŠMT nutnost revize novely. „V některých případech dochází k neúčelnému využívání podpůrných opatření personálních podpor asistenta pedagoga a další pedagogický pracovník, často i bez významného dopadu na vzdělání a skutečnou inkluzi žáků,“ stojí v předkládací zprávě k novele. Svůj návrh prý ministerstvo opírá o analýzy svých statistických dat, zjištění České školní inspekce a poznatky z praxe školy a školských poraden.

Po zveřejnění se ovšem nad chystanými změnami strhla vlna kritiky, obzvlášť od České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání a Učitelské platformy. Návrh považují za diskriminační, nesystémový a ušitý horkou jehlou bez diskuse s odborníky.

„V tuto chvíli zpracováváme připomínky, věc není finální, proto to teď nebudeme komentovat,“ vzkázala Gramotným tisková mluvčí resortu Aneta Lednová.

Vyžaduje způsob přidělování asistentů pedagoga revizi tak, jak ji navrhuje MŠMT?

PRO

PaedDr. Jiří Pilař
předseda pražské sekce Asociace speciálních poradců

S návrhem novely vyhlášky č. 27/2016 Sb., předkládaným ministerstvem a tedy i s aktualizací pozice asistenta pedagoga souhlasím. Současné pojetí dostatečně nemotivuje ředitele škol podporovat jejich potřebný odborný růst a pokud nejde o lidi s pedagogickým vzděláním, tak učiteli příliš nepomohou, leckdy jsou spíš přítěží. Na tomto se shoduje množství učitelů. Materiál alespoň v rámci možností řeší mimo jiné pozici a uplatnění asistenta pedagoga, včetně snížení zbytnělé administrativy doprovázející v této době platnou vyhlášku. Od novely si slibuji především zefektivnění systému vzdělávání, kdy se podpory vázané na omezené finanční prostředky dostane skutečně především těm POTŘEBNÝM. V současné době je pozice asistenta pedagoga podpůrným opatřením jdoucím za konkrétním žákem, což je naprosto proti smyslu věci a překrývá se s úlohou osobního asistenta.

zdroj: archiv J. Pilaře

PROTI

Mgr. Lenka Hečková
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání

Inkluze je dlouhodobý proces a je nepochybně v zájmu dětí a škol stále co zlepšovat. Praxe v přiznávání podpůrných opatření je skutečně na vstupu i výstupu roztříštěná. Cestou však rozhodně není radikální omezování zákonem garantované individualizované podpory dětem, a to na již překonaném diagnostickém základě, ale kvalitní metodické vedení školských poradenských zařízení ze strany MŠMT. Obecně je pak třeba, aby MŠMT naslouchalo skutečným potřebám z praxe a komunikovalo zamýšlené změny navenek, a nikoliv bez kvalitní analýzy dat a expertní spolupráce s dotčenými aktéry přinášelo unáhlená řešení motivovaná především rychlou úsporou finančních prostředků. Řešení, která poškodí nejen nejzranitelnější děti se speciálními potřebami a jejich rodiny, ale také jejich pedagogy a všechny žáky ve školách, na které by nedostatečná podpora společného vzdělávání v každodenní praxi přímo dopadla. Přičemž celkové následky všichni o to více pocítíme v budoucnu. Nejen v rovině sociální, ale i ekonomické.

zdroj: archiv L. Hečkové

Americká zkušenost: Děti tu jsou často IT gramotnější, než rodiče

Silvia Sauvé žije ve státě Washington, kde byl koncem ledna diagnostikován vůbec první americký případ koronaviru. 13. března vláda zavřela obchody, úřady, restaurace i školy. Ty zůstávají zavřené i nadále, žáci a studenti se učí online. Mezi nimi i Silvina desetiletá dcera a šestnáctiletý syn. Jak děti šest měsíců virtuální školy zvládají? Dostávají známky? Stěžují si američtí rodiče na domácí úkoly? A jaké další nerovnosti kromě IT vybavenosti tamní školy řeší?

autor: Iva Vokurková

Pracujete jako zdravotní sestra na covidové jednotce ARO kliniky ve městě Tacoma. Jak to u vás, co se koronaviru týče, teď vypadá?

Nejhorší to bylo na jaře, naše oddělení doslova praskalo ve švech po náporem covidových pacientů v těžkém stavu, ale od konce června, kdy jsme první nápor překonali, je už situace stabilní. Teď očekáváme, že s klasickou chřipkovou epidemií dorazí i třetí vlna covidu. Vzhledem k tomu, že u nás jsou opatření relativně striktní školy jsou už přes půl roku zavřené a celou dobu musíme ve vnitřních veřejných prostorech nosit rouškya hlavně konzistentní, naše vláda není populistická jako v jiných státech, odhaduju, že to nebude tak zlé. 

O epidemiologických opatřeních totiž v USA nerozhoduje centrálně federální vláda, ale každý stát si je vyhlašuje podle svého uvážení, že?

Ano, je to čistě na rozhodnutí státu a guvernérů. Stát Washington má zdaleka nejpřísnější kritéria, (podle The Washington Post přísnější než doporučení národní epidemiologické rady – pozn.red.). A zaplať pánbůh za to.

Foto: archiv Silvie Sauvé

Školy jsou zavřené od 13. března. Kdy by se mohly znovu otevřít?

Myslelo se, že na začátku školního roku, ale záhy bylo jasné, že to se nestane. Pak se uvažovalo o konci září. Teď už se mluví o lednu, ale taky že možná budou opatření platit celý školní rok. O žádných konkrétních datech už raději nikdo nemluví. 

A jak je to se školkami?

Ty jsou, myslím, otevřené v limitovaném módu. Pro školkové děti rodičů zdravotníků je stát zajistil zadarmo. Stejně jako hlídání pro žáky prvního stupně rodičů zdravotníků.

Jak si školy a učitelé s výukou online poradili? 

Ze začátku, na jaře to chvíli haprovalo, bylo to chaotické, učitelé nebyli sladění, každý to dělal jinak. Ale teď je musím pochválit, přes léto to vyladili. Sjednotili platformu, všichni jedou přes Microsoft Teams a funguje to skvěle. Pro moji desetiletou dceru, čtvrťačku, to je úžasně intuitivní. Ví, na co kliknout, jak odevzdat úkol… Dokonce děláme i online informační schůzky mezi učitelem a rodičem. Od naší paní učitelky vím, že pro ni to je velmi náročné, sama se musí hodně věcí učit.

Hrálo v hladkosti přechodu na online roli to, zda se jedná o „bohaté“ školy v dobrých čtvrtích nebo chudé školy v sociálně vyloučených oblastech?

To nevím, ale školy ve znevýhodněných čtvrtích dostávají od státu větší podporu i více peněz. Americké školy jsou financované z místních daní, takže školy v lepších čtvrtích, kde lidé více vydělávají, mají vyšší příjmy. Školám v sociálně slabších čtvrtích proto přispívá stát, aby se rozdíl vyrovnal. 

Vaše desetiletá dcera má vyučování, jako kdyby chodila do školy, tedy od 9,30 do 15,30, rozdělené na 45minutové vyučovací hodiny a mezi nimi 15minutové pauzy plus jednu hodinovou na oběd. Vydrží se celou dobu soustředit?

Mám pocit, že ano. Je to hodné, klidné dítě. S laptopem se průběžně přemísťuje po bytě, někdy s ním je na gauči, někdy u něj leží na břiše. Nechávám ji, nenutím ji sedět celý den u stolu. Ale od paní učitelky vím, že někteří její spolužáci s tím problém mají, jsou neposední. Setkávají se online celá třída, 20 dětí, to mě překvapilo. Pro děti i paní učitelku to je samozřejmě náročné. 

Dostávají domácí úkoly?
Ne, o půl čtvrté mají padla se vším všudy. A tak to fungovalo už před covidem. Posledních dejme tomu pět let se školy snaží práci na doma maximálně osekat. Zjistilo se, že domácí úkoly nemají u žáků nižších ročníků takovou efektivitu, nezvyšují jejich školní úspěšnost, tak se od nich opouští. Před covidem to vypadalo tak, že si dcera měla třeba jednou týdně vyhledat nějakou informaci, to byla práce tak na 5 minut. Teď už ani to ne.

„Posledních dejme tomu pět let se školy snaží práci na doma maximálně osekat. Zjistilo se, že domácí úkoly nemají u žáků nižších ročníků takovou efektivitu, nezvyšují jejich školní úspěšnost, tak se od nich opouští.“

A co známky?

Náš místní školský úřad je na jaře zrušil. Měli starost, aby znevýhodněné děti, které nemají přístup na internet, nerozumí tomu nebo je rodiče nepodporují, nebyly poznamenané špatnými výsledky nebo propadnutím. Takže loňský rok nemusí nikdo opakovat. Od tohoto školního roku se už známkuje jako obvykle, ale víte, tady známky nehrají takovou roli jako v Česku. Vysvědčení vypadá tak, že na něm stojí napsáno třeba: „Dosáhl stanoveného školního standardu“ nebo „Překonal stanovený standard“, popř. „Potřebuje pomoci.“

Váš šestnáctiletý syn chodí na střední škol a má jen jednu hodinu online denně, novou látku se učí sám podle videí a z dalších zdrojů. To nejspíš klade vysoké nároky na sebedisciplínu. Vyhovuje mu to?

Zrovna jemu velmi, je to introvert a individualista. Třídní kolektiv mu nechybí, navíc vždycky měl problém ráno vstávat. Z předmětů, které byly v rozvrhu první, měl vždycky horší známky, protože na ně často chyběl. Tohle mu vyhovuje, protože si studenti sami určují, kdy budou práci do školy – většinou eseje a prezentace – dělat. A jemu víc sedí pracovat po nocích a ráno si pospat. 

Foto: archiv Silvie Sauvé

Jak ta jedna hodina denně vypadá? Kterému předmětu se věnují?

Spíš než klasická hodina to je taková kontrola, říkají tomu homeroom (obvykle hodina, kde se nevyučuje, řeší se na ní třídní a administrativní záležitosti – pozn.red.). A tam si jenom tak povídají, učitel se ptá, jestli  něčemu nerozumí, potřebují něco vysvětlit… Podporují v nich samostatnost, aby se studenti sami ozvali, když třeba plavou v matice, a učitel se jim pak individuálně věnuje. Synovi tento způsob výuky natolik vyhovuje, že se rozhodl střední školu dokončit online i poté, až se otevřou.

To je možné?

Tuto možnost teď školy žákům a studentům nabídly. Mohou si vybrat, jestli, až se školy znovu otevřou, zůstanou doma na online výuce, nebo se vrátí do školy na hybridní formu vyučování. To znamená, že se ve škole střídají po skupinách, aby se jich nepotkávalo tolik najednou. Třeba v pondělí, úterý chodí jedna skupina, zatímco druhá má online, a pak se prohodí. O úplném, klasickém otevření škol se zatím vůbec nemluví. 

V rozhovoru pro Eduzín jste řekla, že místní školský úřad vybavil všechny děti bez rozdílu laptopy. Předpokládám, že kromě hardwaru zajistil i připojení na internet?
Ano, nakoupili laptopy pro všechny, aby to bylo spravedlivé. A těm, kteří neměli připojení, zajistili wifi zdarma.

Jak školy zajišťovaly, aby všechny děti, potažmo rodiče uměli s počítači a připojením zacházet?
Tady se školy zaměřují už skoro výhradně na děti. Od malička, skutečně od školky učí děti s počítači pracovat. Ne že by měli samostatný předmět „počítače“, ale práce na počítači tvoří součást hodin angličtiny, matiky a podobně. Takže si troufám tvrdit, že děti jsou IT gramotné možná více, než někteří rodiče. Protože ti jsou různí. Někteří sami nejsou schopní dětem pomoci, z různých důvodů, nebo nemají zájem. Taky tady máme „homeless“ děti, které žijí na ulici, v zaparkovaném autě, děti rodičů závislých na drogách… Proto se školy snaží komunikovat především s dětmi. A školy zde zdaleka neřeší jen nerovný přístup k IT technice, ale třeba i jídlo. Jsou děti, které uzavřením škol přišly o snídaně a obědy zdarma a doma najíst nedostanou. Proto jsou každý den v různých částech města, kam jezdí školní autobus, stanice, kde dětem rozdávají tašky s jídlem, které si berou domů. Nebo střední škola mé starší dcery byla před covidem otevřená do devíti večer, aby tam studenti měli volný přístup, protože je pro ně lepší být ve škole, než někde na ulici. 

„Jsou děti, které uzavřením škol přišly o snídaně a obědy zdarma a doma najíst nedostanou. Proto jsou každý den v různých částech města, kam jezdí školní autobus, stanice, kde dětem rozdávají tašky s jídlem, které si berou domů.“

To se skoro nechce věřit, že se americké školy chovají sociálněji než ty evropské.

Zdaleka ne všechny. Ale Washington je asi nejprogresivnější z amerických států. Ty jsou velmi různé a autonomní a jižní státy jako Florida, to je úplně jiný svět. 

Děti jsou doma už půl roku. Jak řešíte sociální izolaci? V Česku to je časté téma, rodiče i učitelé se bojí, co delší odluka od (nejen) školního kolektivu s dětmi udělá.

To tady jako téma nevnímám. Přece jen je rozdíl, jak se k pandemii staví tady a jak v Česku. Pro mě to ze zpráv vyznívá tak, že máte skutečně zákaz se setkávat mimo rodinu a že policie chodí a případné skupinky o více než dvou lidech rozhání. Tady jediné, co vláda nařídila, je povinnost nosit roušku do obchodu nebo jakéhokoli vnitřního veřejného prostoru. Ale co lidé dělají v soukromí, mimo tato místa, nikdo nereguluje. Samozřejmě se apeluje na to, aby se lidé nestýkali ve velkých skupinách, nedělali velké oslavy, nicméně to nikdo nenařizuje. Je to na osobní zodpovědnosti. Ze začátku, na jaře jsem taky tápala, co všechno můžeme a co ne, jestli dceru můžu pouštět hrát si s ostatními dětmi, jestli mě s nadsázkou neukamenují, protože vědí, že pracuju jako zdravotní sestra na covidové jednotce. A se sousedy jsme se domluvili, že se naše děti budou stýskat v této uzavřené skupince a že budeme všichni samozřejmě opatrní. Syn má jednoho kamaráda a ještě s jeho bráchou chodí na ryby a jezdí na motorkách.

Foto: archiv Silvie Sauvé

Jak reagovali rodiče, když na jaře ze dne na den zůstaly děti doma, jim „na krku“? Tady se někteří bouřili, že nebudou dělat práci učitelů…

Tady škola od rodičů žádnou participaci, pomáhání s úkoly nepožaduje. Škola i chce, abychom se dětem do učení moc nemontovali. Výuka je prostě na škole a žádná třenice mezi „táborem“ rodičů a učiteli rozhodně nebyla.

Nicméně co rodiče malých dětí, se kterými najednou museli zůstat doma?
To si každý musel vyřešit sám. Někteří rodiče se střídají – jeden pracuje večer, druhý přes den. Jiní pracují z domova. Ale nic jako české ošetřovné u nás myslím není. V tomto ohledu už stát tolik nepomůže, je to na každém, jak se zařídí. Ale zase lidé, kteří kvůli covidu přišli o práci, dostali hned na začátku velice slušnou podporu v nezaměstnanosti a federální vláda každému z nás přispěla 600 dolary. Ale vlastní děti si prostě musíte obhospodařit sama, to jsou vaše děti. Od každého rodiče ta situace vyžaduje kreativní přístup. Ti, kteří si to mohou dovolit, platí chůvu, také funguje placené kolektivní hlídání ve stylu omezené družiny, pro děti zdravotníků jsou zdarma k dispozici školky.

A vy jste to vyřešila jak? Šestnáctiletý syn dostal na povel svou desetiletou sestru?
Ano. Já jsem single rodič a situaci jsem vyřešila už před pěti lety, kdy jsem přešla na noční směny. Týdně sloužím třikrát dvanáctihodinovou noční službu, takže přes den jsem doma, ale samozřejmě do odpoledne spím. Naomi je hodně samostatná, školu si řeší sama a Philip na ni dohlídne. 

Ředitelský dotazník na téma distanční výuky V.

Dnešním dnem zakončujeme naši minisérie odpovědí na otázky, které Gramotní položili ředitelům a ředitelkám základních škol na téma distanční výuky. Jak si vedou, jak hodnotí podporu ze strany ministerstva školství, v čem vidí potenciál… Děkujeme všem zúčastněným ředitelům za jejich čas.

autor: Iva Vokurková

Kde vidíte možnosti zlepšení distanční výuky do budoucna?

PaedDr. Michal Černý, prezident Asociace ředitelů ZŠ a ředitel Masarykovy ZŠ Praha-Klánovice:
Myslím, že teď už všechny školy vědí, že je nejlepší si dálkovou výuku
„natrénovat“ ještě v době, kdy jsou děti ve škole. Tohle jsme mnozí
bohužel tentokrát nestihli, příště už to ale určitě nepodceníme. Zároveň
umíme stále lépe rozlišovat, které věci má cenu učit dálkově a u kterých
nemá smysl se o to pokoušet.

Mgr. Jitka Houštecká, ředitelka ZŠ Mladá Boleslav:
Je možné, že přijde další vlna nebo jiný virus. Domnívám se, že by se s tímto mělo počítat a posílit kapacity on-line systémů jako jsou Teamsy, Google-classroom, Skype a jim podobné tak, aby byly on-line přenosy co možná nejkvalitnější. Města by mohla v těchto situacích pomoci rodinám s dětmi, které nemají internet, aby se mohli připojovat na wifi-free. (I když nevím, zda by to bylo všude technicky možné).

Mgr. Karel Handlíř, ředitel ZŠ Krnov Janáčkovo náměstí:
Vše zlé je k něčemu dobré. Určitě se bude více využívat technika a možná i nástroje pro videokonference se budou implementovat do školských informačních systémů. Vidím větší reflexi směrem k vzdělávacímu obsahu a potřebu žáky vést k vlastní odpovědnosti za učení, samostatnosti a tím i k vlastnímu hodnocení. 

Marie Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice:
Pořád jsme na cestě. Pořád se učíme. Pořád je co zlepšovat. Možností je celá řada. Uvedu pouze dva náměty ke zlepšování. Ten první je praktický: pokud chceme zajistit kvalitní distanční výuku, máme ji ve školském zákoně zakotvenu jako povinnou a vnímáme, že jejím hlavním pilířem jsou technologie, pak je třeba postarat se o rodiny, které z různých důvodů nedisponují odpovídajícím technickým zázemím. Je třeba najít způsob, jak děti z těchto rodin neodstřihnout od spojení se školou a spolužáky, jak ještě více neprohloubit jejich sociální izolaci a jak i v těchto časech zajistit rovný přístup ke vzdělávání pro všechny děti. To je věc, která nemůže být ponechána na iniciativě školy, na její vstřícnosti a ochotě hledat možnosti podpory. Tuto věc je nutné řešit systémově.

Druhý námět ke zlepšení je to, o čem jsem se již zmínila. Je třeba upravit nebo změnit strategické vzdělávací dokumenty. Je to ta největší výzva, kterou nám „koronavirus“ postavil před oči. Jde totiž o skutečnou podstatu a smysl vzdělávání. Hodně teď upíráme pozornost k principům, organizaci a technickému zabezpečení distanční výuky, ale pokud „staré pojetí vzdělávání“ pouze zaobalíme do nového kabátu, nic se nezmění! Jestliže rozvoj, ovládání a využívání technologií ve výuce nepůjdou ruku v ruce s „učením pro život“, budeme pořád tam, kde jsme, jen to bude opticky možná vypadat moderněji. A to nesmíme dopustit ! Je životně důležité mít školy, které dávají smysl.