Vyhořelí učitelé – část 2

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám pokračování článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorkou článku je Dominika Rýparová.

zdroj:Freepik.com

Shořet cestou k ideálům

To je případ i pětapadesátileté češtinářky Marie: „Do školství jsem šla s iluzemi, ideály a nadšením, ochotná přijímat veškerou zátěž a odpovědnost a sama ji násobit, jednak velkým vnitřním zájmem o práci, jednak neschopností říkat ne. Příčinou mého vyhoření byl zájem o systém jako takový, nedokážu žít mezi čtyřmi stěnami třídy, položit se zvoněním křídu a jít. A mé iluze a ideály začaly narážet na představy vedení školy.“ Bojovat za své ideály vnitřně i otevřeně vydržela celkem šest let. Nakonec trpěla nespavostí a pocitem totální prázdnoty. Podle psycholožky Lenky Šilerové je právě kombinace vysokého pracovního nasazení a nemožnosti ovlivnit dění kolem sebe vysoce riziková. Marie přiznává i další svůj problém – neschopnost oddělit práci a soukromí: „Koníčků mám mnoho, ale nedokážu úplně oddělovat práci a volný čas. Máme to tak celá rodina, manžel i dcery, genetické prokletí. Školu tak mám v hlavě na sjezdovce i v bazénu.“ Vysvobozením z bezvýchodné situace se pro ni nakonec stalo zranění. Cestou do školy si ošklivě zlomila kotník. Ten den ještě došla do práce, odučila své hodiny ve druhém patře bez výtahu, a pak se teprve nechala odvézt k ošetření. „Najednou byl čas na přemýšlení a bilancování, který později dospěl k poznání, že jedinou možností je zásadní změna. Tedy změna školy a snaha pracovat i na změnách vnitřních, tam jsem stále poněkud pozadu,“ vypráví.

Nemoci a fyzické problémy bývají mimochodem nejmarkantnějším varovným signálem blížícího se kolapsu, ke kterému syndrom vyhoření vede. Může jít o časté virózy, citelný pokles energie, migrény, různé jiné bolesti nebo třeba trávicí problémy. Kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření proto doporučuje sledování vlastní kondice a pohody jako jednu z cest k prevenci vyhoření. Pokud člověk řeší své zdravotní problémy s lékaři a pravidelně se hýbe, snáze si všímá aktuálních změn i dlouhodobých problémů a zdravotní stav pak nepředstavuje další stresor, který trápí především starší pedagogy. Pohyb představuje také způsob oddělení se od pracovních záležitostí a získání nadhledu. Navíc sportem zocelené tělo zvyšuje sebevědomí a celkovou odolnost.

Stejně preventivně působí podle výzkumu představeného ve zmiňované knize i dobré vztahy v rámci učitelského sboru. Ty umožňují sdílet pocity, inspirovat se ve výuce tam, kde standardní postupy selhávají i mít zastání v časech, kdy je potřeba obhajovat svou práci. Přispívá k tomu i aktuální snadná dostupnost informací. „Digitální technologie totiž nejen usnadňují přístup k obrovskému množství informací, ale také proměňují postoj k poznatkům, které si člověk na základě informací utváří. Snižuje se povědomí o práci, kterou je třeba vykonat, aby se z informací stala osvojená vědomost, kterou lze dále využívat,“ shrnuje problematiku kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření. Tím se navíc stále více upírá pozornost k postupům práce, které si učitelé musí obhajovat zejména před rodiči. Ti jsou také ovlivnění informacemi o alternativních způsobech výuky, které ale bývají vytržené z kontextu a nejsou v běžném školství realizovatelné. To všechno můžeme vnímat jako pokrok, posun od memorování k rozvíjení praktických dovedností, ale pro učitele to představuje další pracovní zátěž, která se přidává k jejich standardním činnostem. Výuka v dnešní škole pak vyžaduje vedle odborných znalostí i schopnost děti zaujmout, vycházet vstříc jejich individuálním potřebám, neustále se vzdělávat a hledat nové cesty. Pokud navíc učitel touží vyjít vstříc všem svým svěřencům a jejich rodičům, velmi rychle může nabít dojmu, že selhává. A postupně všechny své snahy vzdát.

Cesta ven

„Syndrom vyhoření přichází postupně, jeho projevy lze tedy rozpoznat a čelit jim. Jakmile začnete pozorovat projevy vyhoření, doporučujeme omezit pracovní vytížení, dát si pauzu a začít více odpočívat. Stanovte si čas, kdy se budete práci věnovat, a nepřekračujte ho. Pokud řešíte něco složitějšího, zvažte, zda je pro vás méně náročné to dnes dokončit nebo si udělat poznámky a dokončit úkol další den. Můžete si udělat i malý rituál ukončení práce, změna oblečení, káva, procházka, písnička, cokoliv. Je vhodné si najít alespoň krátký čas pro sebe, nejlépe každý den, a vyplnit ho aktivitou, kterou máte rádi a která vás uvolní a pomůže vám odpočinout si. Ať je to chůze, sport, tvorba, vaření nebo třeba meditace či dechové techniky,“ přidává praktické rady Lenka Šilerová. Nic z toho by se ale nemělo stát jen únikem před problémy. Jakmile naberete sílu, zkuste problém vyřešit. Nejde to? Řekněte si o pomoc – u kolegů nebo u psychologa. Syndrom vyhoření není osobním selháním, ale negativní souhrou okolností a dá se vyřešit.

Kam se obrátit pro pomoc, když je každá koruna dobrá?

Při závažnějších projevech vyhoření se vyplatí svěřit odborníkovi. Psychoterapeut může pomoci najít řešení a rychleji se zotavit. „Pokud se nedostávají finance, je možné využít terapii v zařízeních pracujících na pojišťovnu, zde je ovšem nutné počítat s dlouhou objednací dobou. K dispozici jsou i bezplatné služby pro tyto situace (např. Sociální klinika). Aktuálně nabízí možnost deseti bezplatných sezení pro své klienty i VZP. Vhodnou alternativou může být využití služeb online terapie, která je dostupná odkudkoliv a šetří tak i náklady na cestu,“ doporučuje terapeutka Lenka Šilerová, která také nabízí své služby on-line v rámci platformy Hedepy. „Klient si tu může vybrat z více než 30 terapeutů nejen podle preferencí, ale i podle hodinové sazby, která je velmi přátelská,“ doplňuje.

Vyhořelí učitelé

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám první část článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v měsíčníku Gramotní 1/21. Autorem textu je Dominika Rýparová.

zdroj: Freepik.com

Vyhoření je typické pro všechny profese pracující s lidmi. Na rozdíl od řemesel či jiných povolání totiž vyžaduje neustálé změny, nestačí naučit se spolehlivý postup a držet se ho. Je nutné počítat i s tím, že nikdy nebudou všichni spokojení, a to nelze změnit. Úspěšný učitel musí reagovat, určovat pravidla, předcházet problémům a neustále svou práci revidovat a vylepšovat. V opačném případě přijdou komplikace. Vyučující tak pracují pod tlakem, dnes navíc pod drobnohledem rodičů i široké veřejnosti a často bez odpovídajícího ocenění. A to nejen finančního. Podle autorů knihy Učitelské vyhoření, kterou aktuálně vydalo nakladatelství Portál, míra stresu ve školách neustále roste a od učitelů se dnes vyžadují dovednosti, které ještě před několika desetiletími nebyly nutné a kterým se navíc při přípravě na budoucí povolání pedagoga nevěnuje pozornost. Mezi ty nejvýraznější patří informační technologie, psychologické znalosti nebo komunikace s veřejností.

Ruku v ruce se zpřístupněním vzdělání všem jde i rostoucí náročnost výuky ve třídách, kde vedle průměrných či talentovaných žáků zasedají i děti se speciálními požadavky – přestávají fungovat osvědčené postupy a vyžaduje se individuální přístup. Velkým zdrojem zátěže je i komunikace s rodiči, kteří buď do výuky zasahují neustále nebo naopak o školu nejeví zájem. Učitelé dnes mají možnost si výuku přizpůsobit svým ideálům, ale zároveň přibývá kontrol a byrokracie. V neposlední řadě čelí výpadkům veřejnosti kvůli relativně krátké pracovní době a velkému množství volných dnů. Jenže právě to je i častou příčinou vyhoření. Vedle fyzické přítomnosti ve škole k povolání patří i pro laiky neviditelná práce a jednou z prvních věcí, kterou se musí začínající učitel naučit, je oddělovat práci a své soukromí, nastavit si pravidla tak, aby práce byla udržitelná dlouhodobě. Syndrom vyhoření se totiž nejčastěji projevuje obrovským pracovním nasazením, po kterém přichází výrazná únava a pocit vyčerpání, které trvají týdny i měsíce. V praxi se projeví snahou věnovat svému zaměstnání co nejméně energie – vyhořelí učitelé přestávají hledat cestu dál, soustředí se jen na absolutně nutné úkoly, vyhýbají se čemukoliv „navíc“, i kdyby to bylo jen neformální setkání s kolegy.

Vyhořelí na první pohled?

„V prvních fázích nemusí být změna pro okolí jasně viditelná, nicméně s postupující dobou můžeme pozorovat větší náladovost, ‚nepříjemnost‘ vůči ostatním, člověk, který byl plný energie a nadšení, je skleslý, může se projevovat více negativně. Jednoduše řečeno, dotyčný se chová ‚jinak‘, než jsme byli zvyklí,“ popisuje vnější projevy syndromu vyhoření psycholožka Lenka Šilerová, která se dlouhodobě problematikou zabývá. Zmiňuje i závěry americké psycholožky Christiny Maslach, která jako hlavní znaky vyhoření určila vyčerpání, cynismus a nevýkonnost. „Pokud je tedy nově pozorujeme, u sebe i u jiných, měli bychom zpozornět,“ dodává Šilerová. Syndrom vyhoření je častější u profesí, které jsou v úzkém a intenzivním kontaktu s jinými lidmi. Vedle nemožnosti vyhovět všem vstupují u učitelů do hry i pocit zodpovědnosti za budoucnost svých svěřenců i neustálé bilancování mezi profesionálním odstupem a empatií, kdy je nutné pracovat s negativními pocity vůči některým dětem stejně jako s touhou pomoci tam, kde rodina nefunguje. „Syndrom vyhoření ale není dán jen profesí, ve které člověk pracuje, a jejími charakteristikami, ale i tím, jak je osobnostně nastavený, jakou má míru stresu – ‚kolik toho má‘ a jak stres prožívá a umí mu čelit, a také tím, zda dokáže ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka.

I když by se mohlo zdát, že syndromu vyhoření čelí některé osobnostní typy snáze než jiné a že mezi vyhořelými učiteli budou zejména lidé, kteří si nevybrali své povolání správně, podle výzkumu mezi pedagogy z roku 2017, který nabízí zmiňovaná kniha Učitelské vyhoření, je vyhoření přirozenou součástí profese. „Dobrou zprávou, kterou výzkum vyhoření přináší, je skutečnost, že předpoklady pro dlouhodobou spokojenost nejsou vrozené a je možné, ba dokonce nutné se jim naučit,“ slibují autoři knihy v závěru kapitoly věnované osobnosti učitele.

Představa, že vyhoření se týká jen lidí neochotných něco měnit nebo emocionálně labilních jedinců je totiž na hony vzdálená realitě. K vysoce rizikovým skupinám učitelů sice patří vedle lidí ve složitých životních situacích i stárnoucí pedagogové unavení rychlými změnami i vlastními fyzickými limity, ale s vyhořením se často potýkají i nadšení začátečníci a zapálení inovátoři. „Syndrom vyhoření vzniká obvykle kombinací více faktorů – osobnostních rysů, postojů, chronického stresu a nadměrné pracovní zátěže. Větší tendenci onemocnět mají lidé, kteří jsou perfekcionisté, z různých důvodů chtějí podávat neustále perfektní výkon, a lidé s vysokou zodpovědností, kteří neumějí ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka Šilerová.

Pokračování již brzy.

Kyberšikana učitelů? Proč se děje?

Téměř každý pátý učitel se za svou praxi potkal s nějakou formou on-line agrese. Ukazují to alespoň průzkumy mezi učiteli. Častěji jí čelí vyučující na školách, kde svěřenci nemají velké ambice, učitelé na začátku kariéry a ti, kdo mají problém udržet emoce na uzdě. Nekonečné prozvánění uprostřed noci, dehonestující fotky nebo šikovně sestříhaná videa dokážou pedagogům pěkně znepříjemnit život. „Vážné případy kyberšikany zdaleka tak časté nejsou,“ klidní obavy Kamil Kopecký, přední odborník na problematiku.

Text: Dominika Rýparová

zdroj: Freepik.com

Ve facebookové skupině Učitelé+ vznáší začínající angličtinářka dotaz, zda není nezákonné natáčet si její výuku a video pak předložit řediteli školy jako důkaz toho, že hodiny jsou strašné. Pod příspěvkem se objeví více než 370 komentářů. Některé radí hodit to za hlavu, jiné vyžadují jednoznačnou podporu vedení školy, některé se rozohňují nad tím, čeho všeho jsou rodiče žáků schopní. Jedinou zcela objektivní informací, kterou lze z reakcí vyčíst, je skutečnost, že málokdo z učitelů ví, co říká zákon. Jedni přísahají, že to trestné je, druzí se dušují, že nahrát si výuku může kdokoliv. „Podle mého názoru může kdokoliv pořizovat záznam vyučování pro své potřeby (např. opakování učiva), ale nesmí je zveřejňovat,“ odpovídá na dotaz redakce školský ombudsman Ladislav Hrzal. Trochu neurčité tvrzení znamená vlastně to, že pokud autor nahrávku nezneužije k cílenému ublížení učiteli, nelze se paragrafy příliš ohánět.

Poradna projektu E-Bezpečí Univerzity Palackého v Olomouci (www.napisnam.cz) řeší případy kybernetických útoků zaměřených na učitele neustále. V letošním roce jsme v průběhu března až června zachytili celkem 31 různých typů útoků na pedagogy. Do současnosti jich evidujeme přibližně 50,“ předkládá konkrétní čísla Kamil Kopecký, vedoucí národního projektu E-Bezpečí, který se zaměřuje na prevenci rizikového chování na internetu a zároveň jeden z autorů Národního výzkumu kyberšikany učitelů z roku 2016. V něm v souladu s podobnými zahraničními studiemi uvedla pětina učitelů, že se s kyberšikanou potkala. „Je třeba uvědomit si, že nejde vždy o kyberšikanu – ta musí být intenzivní, opakovaná, musí mít na učitele skutečný dopad, zpravidla je také motivována snahou agresora učiteli skutečně ublížit,“ upřesňuje pojem Kamil Kopecký. Nepříjemnosti, které musí řešit většina z vyučujících, jsou ve většině případů spíš hloupé vtipy, pokusy otestovat hranice, zabít nudu nebo jen testování nových technologií. Memy, upravené fotky, videosmyčky, ale i vyhození učitele z vlastní výuky jsou často jen výsledkem zvědavosti a zneužití špatně nastavených on-line práv jednotlivých účastníků v distanční výuce než cíleným útokem na konkrétní učitele. Než tedy pedagog označí incident za kyberšikanu a začne vyžadovat řešení, měl by si udělat jasno v tom, co mu jednání žáka nebo rodiče skutečně způsobilo a čím bylo motivováno.

Hranice mezi šikanou a hodnocením

Když se vrátíme k dotazu začínající jazykářky, zda si ji rodič smí nebo nesmí nahrát a zda to smí nebo nesmí ukázat řediteli školy, ze všeho, co dosud zaznělo, vyplývá, že jakkoliv nepříjemné je jednání nespokojené matky, zákon neporušila a o kyberšikanu se nejedná. Měla by se tedy situaci podřídit a neřešit ji? Školský ombudsman i specialista na kyberšikanu se jednoznačně shodují, že i tato situace vyžaduje reakci. „Já se přikláním k tomu, aby se takové věci řešily, aby se o nich v učitelském sboru mluvilo a také aby žáci věděli, co je a co není přípustné. Je to vlastně součást prevence,“ vysvětluje svůj postoj ombudsman Ladislav Hrzal. Učitel si tak může i sám kontrolovat, že komunikace mezi ním a žáky funguje a že mají možnost upozornit na nedostatky nebo navrhnout zlepšení. „Základem úspěchu je především posilování a budování kvalitních vztahů mezi pedagogy a žáky (ale také žáky samotnými). Pokud bude ve třídě zdravé klima, žáci ani jejich rodiče nebudou mít potřebu na učitele útočit – ani v off-line, ani v on-line světě,“ doporučuje Kamil Kopecký.

Podobné rady dávají novopečené angličtinářce pod příspěvkem i zkušenější kolegové. Že vždycky bude někdo nespokojený, je jasné. Je dobré zeptat se na důvody, zvážit, jestli nejsou oprávněné, preventivně se sama průběžně ptát, jak jsou žáci spokojení, nechat se hodnotit a umět kritiku přijmout. V neposlední řadě také počítat s tím, že nepříjemnosti se na začátku kariéry nevyhnou nikomu. Že by dnes děti byly zlé a terorizovaly učitele prostě jen proto, že mohou, většina diskutujících odmítá. „Jako tělocvikář rozdávám dětem svoje telefonní číslo běžně na lyžařských výcvicích. Dlouho bylo vyryté společně s číslem jedné krásné kolegyně na lavici jedné učebny. Ani já ani ona jsme nikdy žádné problémy řešit nemuseli,“ píše jeden z učitelů. Ovšem že je to leckdy složitější s rodiči, zaznívá také z pěkné řádky komentářů. „Odkývat, zopakovat, aby věděli, že je posloucháte, nehádat se, pokud to má smysl, tak si jejich výtku vzít k srdci, jinak na to kašlete,“ radí o kus níže jiná uživatelka s dlouholetou praxí.

Kamil Kopecký zdůrazňuje, že je potřeba řešit každý případ individuálně. „Zde nevíme, proč si učitelku matka žáka nahrála, zda nechtěla např. dokumentovat jednání učitele s podezřením, že dochází k trestné činnosti, zda nešlo o veřejný zájem apod. Obecně tyto situace řeší rozklady Úřadu na ochranu osobních údajů. U konkrétních případů však skutečně potřebujeme vědět, proč k danému jednání došlo – v některých situacích je nahrávání odůvodněné, jindy ne.“

Když děti jen elektronicky zlobí

Zatímco rodiče nahrávky často používají jako důkaz, který předkládají řediteli školy nebo ho zveřejní třeba na Facebooku jako obranu svého potomka, jednání dětí má už k šikaně blíž mnohem častěji. Hloupé vtipy, fotomontáže, sestříhaná nebo předabovaná videa mohou skutečně zraňovat, ponižovat nebo stresovat, stejně jako prozvánění uprostřed noci. „V těchto případech nejsou útoky motivovány snahou učiteli ublížit, ale spíše pobavit se, rozbít monotónnost hodiny, otestovat si hranice. Bohuslav Hora z Učitelské platformy pro ně razí označení ‚elektronické zlobení‘,“ vysvětluje Kamil Kopecký, že skutečné šikany je mnohem méně – podle analýzy dat Národního výzkumu kyberšikany učitelů řeší závažné případy jen něco mezi třemi až pěti procenty pedagogů.

Co už tedy šikanou je? Podle výše zmíněného výzkumu čelí učitelé nejčastěji verbálním útokům prostřednictvím mobilního telefonu nebo internetu. Velmi časté je obtěžování ve formě neustálého prozvánění nebo zahlcování zprávami. Důvodem řešit chování žáků bývá ale až vyhrožování nebo zastrašování, šíření ztrapňující, ponižující nebo zesměšňující fotografie a průnik do elektronických účtů, ať už u e-mailu nebo na sociálních sítích.

Velkým problémem ale je, že vedení školy nemusí šikanu v žádné formě chtít řešit. Podle údajů MŠMT vedení školy nejčastěji argumentuje tím, že k šikaně dochází mimo budovu školy a není to tedy záležitost školy. Ředitelé se často obávají negativní publicity a zhoršení pověsti školy. Někdy také situaci neřeší, protože nemají funkční nástroje, nedokážou agresora identifikovat nebo jeho rodiče nespolupracují při řešení. Často se v učitelském sboru o situaci ví, ale nikdo ji neřeší s tím, že časem vše přestane. „Sama jsem kyberšikaně nikdy nečelila, ale jedna z mých kolegyň je jejím terčem neustále. Je velice pracovitá a oddaná své práci, ale její hodiny jsou trochu monotónní a nudné a žáci si ji často berou na paškál,“ popisuje situaci na své škole jedna ze členek skupiny Učitelé+ v diskuzi o kyberšikaně. „Je to smečka a hledá slabé kusy,“ shrnuje o kousek níže chování žáků a ptá se, jak před dětmi chránit učitele, kteří nedostali do vínku vše tak, jak by bylo potřeba. Je správné, aby si žáci stříleli z učitelů kvůli oblečení, pisklavému hlasu nebo třeba tělesnému postižení? „Přestože může být nezvyklý styl oblékání, nebo třeba i zápach, vada řeči či cokoli jiného spouštěčem šikany, osobnostní vlastnosti pedagoga převažují a jsou u vážných forem šikany dominující,“ vysvětluje Kamil Kopecký. Z jeho zkušeností vyplývá, že agresory nejčastěji pohání touha pomstít se za nějakou nespravedlnost, zesměšnění nebo ponižování. Zaútočit tak mohou i otloukánci nebo outsideři, kteří by si v reálném světě reagovat netroufli. „Učitelé by si měli dávat pozor na nálepkování dětí (jedničkář, pětkař, půlku třídy oslovujeme křestními jmény, půlku příjmením), na přehnané emoce (řvaní na žáky, nadávání), na predikování neúspěchu dětí (z tebe nikdy nic nebude) apod. Základem je posilovat dobré stránky dítěte, chválit, motivovat, povzbuzovat, ale současně být důslednými. Dítě, které bude vnímat učitele jako partnera, který mu pomáhá, na něj nebude chtít útočit,“ doporučuje odborník na kyberšikanu. Jedním dechem ale dodává, že ani tak se šikana dobrým učitelům nevyhýbá.

Jak zareagovat?

Případy kyberšikany řeší i předpisy MŠMT, ovšem pokud šikana probíhá mezi žáky. Vyvodit se z nich dá i několik jednoduchých pravidel pro učitele:

1.  Zachovejte klid, nereagujte unáhleně.

2.  Uschovejte si co nejvíce důkazů, ale ukončete komunikaci s pachatelem, zablokujte zneužitý účet, pokuste se zastavit šíření nevhodného obsahu.

3.  Pokud je to možné, identifikujte pachatele a informujte vedení školy.

4.  Trvejte na konečném vyjádření.

5.  V případě, že vás vedení nepodpoří, eskalujte problém dál – viz infobox Co říká právo

Co říká právo

Jaké jsou možnosti řešení kyberšikany popisuje Kamil Kopecký vedoucí národního projektu E-Bezpečí:

Škola má povinnost chránit zdraví žáků i pedagogů, takže i v intencích školského zákona je zajistit pro učitele bezpečné prostředí. V případě, že se pak něco učiteli ve škole stane, je v mezích školského zákona možné využít různých druhů trestů či snížených známek z chování. Zde však zákonné hranice z pohledu školského zákona končí.

Další možností je občanskoprávní žaloba na ochranu osobnostních práv, zde může učitel např. žalovat žáka/rodiče, že mu způsobil újmu. Tuto újmu musí ale umět učitel vyjádřit – např. stres, deprese, bolesti hlavy apod. a Ideálně podložit lékařskou zprávou. Pak může učitel žádat po rodičích žáka, který útok spáchal, finanční kompenzaci nebo třeba omluvu.

Další možností je trestněprávní žaloba, tj. pokud jednání žáka splňuje skutkovou podstatu trestných činů (např. pomluva, nebezpečné vyhrožování, nebezpečné pronásledování, vydírání apod.), může učitel také jednání řešit v součinnosti s policií. Zde je opět nutné dodat důkazní materiály, které popíšou, co se stalo a jaký to mělo na oběť – pedagoga dopad. Ve hře mohou být i podmíněné tresty, ale většinou jde o přestupky. I zde je nutné vyjádřit újmu, která učiteli vznikla.

Prosincové číslo měsíčníku Gramotní je tady

Nové číslo našeho měsíčníku si můžete v klidu prolistovat zde . Kyberšikana učitelů, klasifikovat či ne uplynulé distanční pololetí nebo výuka v sociálně vyloučené oblasti, to jsou hlavní témata aktuálního čísla. S ohledem na omezení služeb distribučních firem jsme tento měsíc zůstali u online verze, ale v lednu už se můžete těšit na tištěné číslo. Objednávat ho pak můžete na našem webu v sekci „Čtěte naše papírové noviny“.

Ředitelský dotazník na téma distanční výuky V.

Dnešním dnem zakončujeme naši minisérie odpovědí na otázky, které Gramotní položili ředitelům a ředitelkám základních škol na téma distanční výuky. Jak si vedou, jak hodnotí podporu ze strany ministerstva školství, v čem vidí potenciál… Děkujeme všem zúčastněným ředitelům za jejich čas.

autor: Iva Vokurková

Kde vidíte možnosti zlepšení distanční výuky do budoucna?

PaedDr. Michal Černý, prezident Asociace ředitelů ZŠ a ředitel Masarykovy ZŠ Praha-Klánovice:
Myslím, že teď už všechny školy vědí, že je nejlepší si dálkovou výuku
„natrénovat“ ještě v době, kdy jsou děti ve škole. Tohle jsme mnozí
bohužel tentokrát nestihli, příště už to ale určitě nepodceníme. Zároveň
umíme stále lépe rozlišovat, které věci má cenu učit dálkově a u kterých
nemá smysl se o to pokoušet.

Mgr. Jitka Houštecká, ředitelka ZŠ Mladá Boleslav:
Je možné, že přijde další vlna nebo jiný virus. Domnívám se, že by se s tímto mělo počítat a posílit kapacity on-line systémů jako jsou Teamsy, Google-classroom, Skype a jim podobné tak, aby byly on-line přenosy co možná nejkvalitnější. Města by mohla v těchto situacích pomoci rodinám s dětmi, které nemají internet, aby se mohli připojovat na wifi-free. (I když nevím, zda by to bylo všude technicky možné).

Mgr. Karel Handlíř, ředitel ZŠ Krnov Janáčkovo náměstí:
Vše zlé je k něčemu dobré. Určitě se bude více využívat technika a možná i nástroje pro videokonference se budou implementovat do školských informačních systémů. Vidím větší reflexi směrem k vzdělávacímu obsahu a potřebu žáky vést k vlastní odpovědnosti za učení, samostatnosti a tím i k vlastnímu hodnocení. 

Marie Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice:
Pořád jsme na cestě. Pořád se učíme. Pořád je co zlepšovat. Možností je celá řada. Uvedu pouze dva náměty ke zlepšování. Ten první je praktický: pokud chceme zajistit kvalitní distanční výuku, máme ji ve školském zákoně zakotvenu jako povinnou a vnímáme, že jejím hlavním pilířem jsou technologie, pak je třeba postarat se o rodiny, které z různých důvodů nedisponují odpovídajícím technickým zázemím. Je třeba najít způsob, jak děti z těchto rodin neodstřihnout od spojení se školou a spolužáky, jak ještě více neprohloubit jejich sociální izolaci a jak i v těchto časech zajistit rovný přístup ke vzdělávání pro všechny děti. To je věc, která nemůže být ponechána na iniciativě školy, na její vstřícnosti a ochotě hledat možnosti podpory. Tuto věc je nutné řešit systémově.

Druhý námět ke zlepšení je to, o čem jsem se již zmínila. Je třeba upravit nebo změnit strategické vzdělávací dokumenty. Je to ta největší výzva, kterou nám „koronavirus“ postavil před oči. Jde totiž o skutečnou podstatu a smysl vzdělávání. Hodně teď upíráme pozornost k principům, organizaci a technickému zabezpečení distanční výuky, ale pokud „staré pojetí vzdělávání“ pouze zaobalíme do nového kabátu, nic se nezmění! Jestliže rozvoj, ovládání a využívání technologií ve výuce nepůjdou ruku v ruce s „učením pro život“, budeme pořád tam, kde jsme, jen to bude opticky možná vypadat moderněji. A to nesmíme dopustit ! Je životně důležité mít školy, které dávají smysl.

Ředitelský dotazník na téma distanční výuky IV.

Přinášíme vám 4. díl naší minisérie odpovědí na otázky, které Gramotní položili ředitelům a ředitelkám základních škol na téma distanční výuky. Jak si vedou, jak hodnotí podporu ze strany ministerstva školství, v čem vidí potenciál…

autor: Iva Vokurková

Byla podpora a instrukce ze strany MŠMT při přechodu na distanční výuku dostatečné?

PaedDr. Michal Černý, prezident Asociace ředitelů ZŠ a ředitel Masarykovy ZŠ Praha-Klánovice:
Instrukce byly podle mě velmi dobře zpracované, konkrétnější už být ani
nemohly, protože školy mají různé vybavení a používají různé platformy.
S podporou přímo ze strany MŠMT to bylo horší, ale je pravda, že
ministerstvo navázalo spolupráci s některými externími organizacemi,
které nám skutečně účinně pomohly. Jen to nebylo hned, muselo se někdy i
pár dní čekat. Mnoho škol ale nevědělo, že si o tu pomoc může požádat.
To byl nicméně i jejich problém, v manuálu a na stránkách MŠMT se to psalo.

Mgr. Jitka Houštecká, ředitelka ZŠ Mladá Boleslav:
Rozhodně byly instrukce rychlejší a kvalitnější než na jaře. Stále však ještě bylo nutné nejaktuálnější   informace zjišťovat na stránkách různých ministerstev – MZ (hygienická opatření), MPSV (ošetřovné), MŠMT.  My, jako škola, jsme si s tím poradili, ale mnozí rodiče byli zpočátku zmatení. Proto jsme se jim snažili předávat veškeré nové informace přes  školní systém Bakaláři a prostřednictvím našeho webu.

Mgr. Karel Handlíř, ředitel ZŠ Krnov Janáčkovo náměstí:

Trochu nás mrzelo, že i přes ujišťování vždy šlo vše ze dne na den. Ten systém je docela složitý a aby mohl dobře fungovat potřebovali bychom třeba týden na nastavení než děti zůstanou doma. To by byla značka ideál. Vážím si také finanční injekce do nákupů ICT to bylo hodně důležité škoda jen, že to nepřišlo už v červnu. Tak to bylo zase hodně narychlo.

Marie Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice:
Podporu ze strany MŠMT hodnotím celkově jako dobrou. (…) Ocenila bych, kdyby v krizových momentech neprobíhala tato komunikace přes média, byla předvídatelnější a školy se mohly lépe připravit na nutné provozní změny, měly více času na informování rodičů a žáků, na promyšlení, zajištění a organizaci souvisejících procesů.

Ten nejpodstatnější úkol MŠMT však nespočívá v tvorbě manuálů reagujících na výuku v době pandemie. Spočívá ve změně vzdělávací koncepce v našich školách. Spočívá v úpravě strategických vzdělávacích dokumentů, které je třeba koncipovat s důrazem na rozvoj kompetencí žáků. Je třeba opustit už jednou provždy „starou školu“, která žáky učí reprodukovat naučené poznatky (často zbytečné, často bez pochopení souvislostí, často odtržené od života) a vstoupit do „školy nové“, která žáky povede k sebepoznání a seberozvoji, k umění zacházet sám se sebou, rozpoznat svůj potenciál a rozvíjet ho, která je vybaví potřebnými dovednostmi pro to, aby se orientovali ve světě, nebáli se změn a měli chuť v tomto světě žít a to, pokud možno, šťastně.Budoucí generace nebudou hodnotit, jak kvalitní manuály MŠMT v těchto časech vydávalo, ani to, jak funkčně komunikovalo, ani to, kolik peněz poslalo školám na ICT vybavení. Ačkoli to nejsou věci nepodstatné, upadnou časem do hlubin zapomnění. Budoucí generace bude hodnotit, jak MŠMT reagovalo na výzvy, které tato doba přinesla a jak je dokázalo uchopit. A touto výzvou je škola a vzdělávání, které žákům, učitelům, rodičům a společnosti dává smysl.

Poslední, 5. část minisérie již brzy.

Ředitelský dotazník na téma distanční výuky III.

Dnes vám přinášíme 3. díl naší minisérie odpovědí na otázky, které Gramotní položili ředitelům a ředitelkám základních škol na téma distanční výuky. Jak si vedou, jak hodnotí podporu ze strany ministerstva školství, v čem vidí potenciál…

autor: Iva Vokurková

S čím během distanční výuky nejvíce „bojují“ žáci?

PaedDr. Michal Černý, prezident Asociace ředitelů ZŠ a ředitel Masarykovy ZŠ Praha-Klánovice:
S velmi různou domácí technikou a kvalitou připojení. Pokud jsme jim
techniku sehnali, bylo potřeba se s ní naučit pracovat. A samozřejmě
stejně jako u učitelů vychytat všechny nuance používaných programů,
prostředí a aplikací.

Mgr. Jitka Houštecká, ředitelka ZŠ Mladá Boleslav:

Stálým problémem bývá přetížení sítí různých platforem (Teamsy, Skype, Škola v pyžamu atp.). Ať již tedy učitel či škola zvolí jakoukoli z nich, vždy dochází k tomu, že v době „největší špičky“ žákům spojeni občas vypadává. Pro některé žáky je problém samotné on-line spojení. Škola sice nakoupila tablety, které žákům zapůjčuje, ale někteří žáci nemají internet, takže i přes nabízenou možnost využití techniky, musí využívat tištěné materiály, které jsou jim k dispozici v krabicích umístěných u šaten. 

Mgr. Karel Handlíř, ředitel ZŠ Krnov Janáčkovo náměstí:
Určitě s disciplínou, vstát a pravidelně pracovat a plnit úkoly v termínu.

Marie Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice:

Spousta věcí teď stojí a padá s jejich schopností pracovat a fungovat samostatně. Vidí, že je nutná sebedisciplína a že je hodně ve hře také jejich zodpovědnost. Mnozí si možná až teď uvědomili, že vzdělávání je „jejich“ věcí, že jde o ně samotné, že na jejich aktivitě a přístupu záleží ze všeho nejvíc!

Další díl minisérie již zítra!

Ředitelský dotazník na téma distanční výuky II.

Pokračujeme v naší minisérii odpovědí na otázky, které Gramotní položili ředitelům a ředitelkám základních škol na téma distanční výuky. Jak si vedou, jak hodnotí podporu ze strany ministerstva školství, v čem vidí potenciál… Dnes číslo II.

autor: Iva Vokurková

S jakými problémy se v rámci distanční výuky potýkáte?

PaedDr. Michal Černý, prezident Asociace ředitelů ZŠ a ředitel Masarykovy ZŠ Praha-Klánovice:
Myslím, že největším problémem v každé škole je sjednotit přístupy
jednotlivých učitelů, aby děti a rodiče nebyli zmateni. To platí hlavně
na druhém stupni, kde má každá třída třeba 10 učitelů i víc. Problém je,
že škola a učitelé si tuhle situaci musí napřed uvědomit, potom
pochopit, že je to špatně, a pak se s tím teprve dá něco dělat.

Mgr. Jitka Houštecká, ředitelka ZŠ Mladá Boleslav:

Zpočátku byl velký problém nedostatek času pro kvalitní přípravu rozvrhů distanční výuky při rychle se měnící situaci (2. stupeň střídavá distanční výuka změněna na úplnou). Ředitelé škol měli na toto vždy jen několik hodin.

Mgr. Karel Handlíř, ředitel ZŠ Krnov Janáčkovo náměstí:

Nejvíce s Meety, sdílením obrazovek a využitím whiteboardu, Jamboardu atd. výuka prostřednictvím video konferencí je pro učitele velmi náročná. Těžké je najít v ICT prvky, které umožní styl výuky na který jsme zvyklí (skupinové práce, kooperativní a konstruktivistický styl výuky) hodně to svádí k frontální práci. 

Marie Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice:

S „technikálie“ a „změnou pedagogického myšlení“, kdy si učitel nepřestává klást otázky: Má to, co po svých žácích vyžaduji (úkol, práce), smysl? Je jim to k užitku? Rozvíjím tím něco, co se jim v životě bude hodit? Není to jen úkol pro úkol? Není to jen aktivita, která vyplňuje prostor? Není to jen cosi zbytečného, čím si já splním povinnost, ale své žáky tím neobohacuji? Distanční výuka nás zcela samozřejmě k těmto otázkám vybízí. A tuto příležitost je třeba nepromarnit! Jde o to, aby škola žákům k něčemu byla, aby je vybavila potřebnými dovednostmi do života, aby cílila na rozvoj životních kompetencí. V tomto duchu je třeba nově formulovat strategické vzdělávací dokumenty (zejména RVP) a hlavně se nebát změn! Všichni nyní na vlastní kůži zažíváme, jak potřebné a nutné to je. Pokud se této příležitosti nechopíme, nebude naše škola dávat smysl, bude jen prázdnou a zkostnatělou institucí bez radosti a užitku!

Další díl minisérie již zítra!

Ředitelský dotazník na téma distanční výuky

Minulý týden jsme s vámi sdíleli článek s výpovědí pedagogických pracovníků a ředitelů školy ohledně distanční a online výuky. Dnes pokračujeme minisérií odpovědí na otázky, které Gramotní položili ředitelům a ředitelkám základních škol. Týkají se toho, jak si školy vedou v distančním vzdělávání, jak hodnotí podporu ze strany ministerstva školství nebo v čem vidí potenciál ke zlepšení?

autor: Iva Vokurková

1. Je distanční výuka snazší/složitější, než jste mysleli? Proč?


PaedDr. Michal Černý, prezident Asociace ředitelů ZŠ a ředitel Masarykovy ZŠ Praha-Klánovice:

Odpověď není jednoznačná. Po technické stránce je distanční výuka určitě
jednodušší, než většina učitelů čekala. Naopak se ukázalo, že po
metodické stránce jsme zcela nepřipraveni. Online a vůbec dálkové hodiny
musí probíhat úplně jinak než hodiny ve škole, nemáme s tím žádné
zkušenosti a stále se to učíme. I pro ty, kteří to zvládají dobře, je
ale dálková výuka podstatně pracnější.

zdroj: Freepik.com

Mgr. Jitka Houštecká, ředitelka ZŠ Mladá Boleslav:
Na distanční výuku jsme již zvyklí od jara, proto pro nás bylo nyní snadnější a hlavně rychlejší na ni přejít. Z jara jsme získali zkušenosti ohledně různých platforem pro připojení. Jiné se hodí pro malé žáky a jiné pro ty starší. Zároveň se snažíme o to, aby informace mezi školou a rodinou probíhali v sjednotit co nejméně „kanálech“ a netříštily se. Pro nás se jako nejvýhodnější ukázal systém Bakaláři, který již využíváme mnoho let a který se velmi rychle adaptoval na měnící se situaci. Nyní  jeho prostřednictvím lze realizovat i on-line výuka (přepojení na Teamsy).

Mgr. Karel Handlíř, ředitel ZŠ Krnov Janáčkovo náměstí:
Distanční výuka pro nás byla obojí. Trochu snažší z pohledu využití ICT, protože většina učitelů měla dobrý základ, díky školením, pravidelně využívaným systému Edupage a nástrojů Google Education. Na druhé straně učitelé byli zvyklí využívat ICT a e-learning jen doplňkově, přenést do tohoto prostoru celou výuku, vcítit se do potřeb a možností dětí na druhém konci bylo hodně náročné. Řekl bych, že první vlna byla hodně experimentální, ale díky tomu, že jsme se drželi jednoho maximálně dvou systémů jsme si mohli navzájem pomáhat. Mezičas jsme v září využili k doškolení a řekl bych, že v současné době to na dané možnosti funguje velmi dobře. Kombinuje synchronní a asynchronní výuku. Poprat se budeme muset s první a druhou třídou, kde potřebujeme více synchronní a názorné výuky.

Marie Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice:
Domnívám se, že distanční výuka sama o sobě je nakonec snazší, než jsme si zpočátku mysleli. Nejtěžší bylo překonat obavy a pustit se mimo vyjeté koleje našich forem výuky. A taky si myslím, že nám, učitelům, docela pomohlo, že jsme v podstatě ze dne na den byli hozeni do vody a museli se učit plavat. Nebyl čas nad distanční výukou mudrovat, zpochybňovat ji, stavět se na zadní. Pokud jsme chtěli učit, museli jsme začít jinak přemýšlet a jinak pracovat a to nám velmi prospělo!

Pokračování naší minisérie již brzy.

MŠMT chystá jazykové třídy pro děti cizince

V českých školách se dnes učí už desítky tisíc žáků cizinců. Přesto leží organizace, způsob výuky i shánění financí na bedrech jednotlivých škol. Teď se ale MŠMT odhodlalo ke změně a připravuje kurikulum pro výuku češtiny pro cizince a zřízení tříd s intenzivní jazykovou přípravou.

autor: Iva Vokurková

zdroj: Freepik.com

Do lavic českých škol usedá rok od roku více dětí cizinců. V roce 2019 jich podle statistik Ministerstva školství (MŠMT) bylo skoro 46 tisíc, z toho 12 tisíc v mateřských školách, 24,5 tisíce na základních školách a 9,5 tisíce na středních. O deset let dříve chodilo dětí a žáků cizinců do českých škol skoro o polovinu méně, 24 tisíc. „Počet cizinců a tedy i dětí cizinců postupně narůstá a není důvod se domnívat, že se tento trend zvrátí,“ komentuje čísla Halka Smolová Závorová z Národního pedagogického institutu (NPI). A nejintenzivněji to pociťují školy v Praze, kde se koncentruje třetina všech žáků cizinců. Pocházejí ze 117 států.

Termín „cizinec“ ovšem nezahrnuje děti, které se už tady narodily, jsou to Češi, ale čeština není jejich mateřský jazyk. „Jejich rodiče jsou cizinci a doma česky nemluví,“ upozorňuje Hana Marková z neziskovky META, která pomáhá cizincům v přístupu ke vzdělávání. Proto je podle ní vhodnější mluvit o dětech s odlišným mateřským jazykem, tzv. OMJ. O těch se ale záznamy nevedou, takže přesný počet dětí, které potřebují specifický přístup z důvodu nedostatečné znalosti češtiny, není znám. Zkušenosti s nimi ale má dnes podle Halky Smolové Závorové už každá škola ve velkém městě i spoustu škol v krajích.

O to víc překvapí, že se s výukou dětí cizinců/s OMJ musejí popasovat školy více méně samy, v lepším případě s pomocí zřizovatele a neziskovek. V zákoně je problematika „odbyta“ jednou vyhláškou a jedním paragrafem školského zákona a s pevnými náklady na efektivní a udržitelné vzdělávání těchto žáků se ve státním rozpočtu nepočítá. Školy se musejí ucházet o různé dotace a granty a nikdy si
nemohou být stoprocentně jisté, že jim je dané ministerstvo (MŠMT nebo MV) příští rok zase „přiklepne“. Prostředky z rozvojových programů navíc stěží pokryjí i nezbytné minimum. Zaplatí se z nich např. učitel, který jednou týdně odučí dvouhodinový blok „čeština pro cizince“. A to je pro žáky, kteří česky neumí ani slovo, naprosto nedostačující.

Není čeština jako čeština

Kromě toho po učitelích dnes nikdo nepožaduje žádnou speciální kvalifikaci. Čeština pro cizince přitom rozhodně není ten samý předmět jako čeština pro rodilé mluvčí. Vyžaduje jinou didaktiku, učebnice i přístup učitele. „Nejde jen o učení se jazyka, ale i kulturních reálií,“ upozorňuje předseda vietnamského spolku SEA-L Jiří Kocourek. „Děti, které sem přijedou z Vietnamu, nevědí, kdo je vodník, čarodějnice,
neznají rozdíl mezi deštěm, mlhou a mrholením.“ Hana Marková z Mety připomíná, že dítě cizinec má nárok (pokud na to dostane „papír“ z pedagogicko-psychologické poradny) chodit místo hodin češtiny a literatury na předmět čeština jako druhý jazyk. „Pro něj nemá smysl učit se vyjmenovaná slova, když netuší, co znamenají. Potřebuje, a to ve všech předmětech, nejen v češtině, mnohem názornější výuku. K
ní lze využít různé obrázky, komunikační karty, názorné pomůcky….“

Pražská Pedagogická fakulta UK začala před třemi lety vyučovat předmět Čeština jako druhý jazyk, metodické a vzdělávací kurzy pro „hotové“ učitele nabízí např. už zmiňovaná organizace Meta nebo NPI. Zájem o ně ze strany odborné pedagogické veřejnosti prý stoupá. „Je obrovský, máme naplněné kapacity,“ pochvaluje si Marková z Mety. Kromě kurzů nabízejí učitelům i zpracovanou metodiku, učebnice a pracovní sešity. „Vyvíjíme pro žáky i mobilní aplikaci na procvičování,“ dodává.
Informovanost učitelů se podle ní zlepšuje, výuka češtiny pro cizince je ale stále výrazně poddimenzovaná. „Počet cizinců narůstá, je potřeba, aby se zlepšila dostupnost intenzivních kurzů češtiny jako druhého jazyka a obecně jazyková podpora dětí s OMJ. S tím, jak (ne)zvládnou češtinu, souvisí i jejich celkový vzdělávací úspěch,“ upozorňuje Marková. Po rozšíření výuky češtiny jako druhého jazyka volají i školy. „Na té naší je žáků cizinců tolik, že by stálo za to vytvořil speciální třídu s intenzivní jazykovou výukou,“ podotýká zástupkyně ředitelky
ZŠ Tusarova v Praze Dana Prošková. Z 500 žáků je 90 cizinců. Někteří už jsou bilingvní, jiným činí čeština stále problémy, zhruba 12 dětí neumí česky ani slovo. „Snažíme se jim zajistit kurz ve speciálních třídách pro cizince v ZŠ Lyčkovo náměstí nebo ZŠ Marjánka, aby pak u nás mohli absolvovat běžnou výuku, ale mají pořád plno,“ zmiňuje zástupkyně pilotní projekty tříd s intenzivní výukou češtiny financované pražským magistrátem. Děti v nich po dobu 3-5 měsíců docházejí na čtyři až pět vyučovacích hodin denně nasávat komunikační základy češtiny, poté se vrací do své kmenové třídy na své škole.

„Výsledky jsou velice dobré a ukazuje se to jako nejefektivnější způsob práce s dětmi cizinci, který vede k nejlepší integraci,“ shodují se Halka Smolová Závorová z NPI a specialista na integraci cizinců Jan Janoušek z pražského magistrátu. Na ZŠ Marjánka, která se intenzivní výuce češtiny pro cizince věnuje už patnáct let, vznikla spoluprací odborníků metodika, kterou teď chce magistrát poskytnou i dalším školám. „A to nejen v Praze, ale dle zájmu i v dalších krajích a městech,“ dodává Janoušek. Dětem, které se do programu nedostanou, jako třeba ty ze ZŠ Tusarova, mohou školy domluvit doučování organizované některou z neziskovek. „K nám dochází dvakrát týdně učitel z Člověka v tísni. Ti také pořádají letní intenzivní kurzy, kde si děti mohou osvojit alespoň nezbytné základy, než nastoupí do školy,“ vysvětluje Prošková.

MŠMT chystá změny

Po letech vyčkávání, kdy problematiku nechávalo na školách a neziskovkách, se MŠMT odhodlalo k činu a připravuje návrh změn. Počítají mj. s tím, že intenzivní forma výuky češtiny pro cizince bude probíhat ve školách určených krajským úřadem. „Na základě jednoduchého testu bude zjištěna orientační potřeba
rozsahu jazykové podpory, která se bude pohybovat mezi 100 a 400 hodinami výuky českého jazyka po dobu maximálně 10 měsíců. Budou zřízeny skupiny pro jazykovou přípravu o velikosti 1-10 žáků. Malý počet žáků ve skupině umožní výuku individualizovat,“ vzkázala redakci Gramotných mluvčí MŠMT Aneta Lednová. A nejen to. Výuka češtiny jako druhého jazyka konečně dostane závazný rámec. MŠMT
připravuje kurikulum, ze kterého budou pedagogové vycházet. „Upravený systémem podpory nahradí rozvojový program „Podpora vzdělávání cizinců ve školách“. Spuštěn by měl být od roku 2021,“ dodala mluvčí. To zcela jistě uvítají i rodiče dětí cizinců. Podle vietnamisty a sociologa Jiřího Kocourka mají – alespoň ti vietnamští – o intenzivní výuku češtiny pro své děti většinou veliký zájem a přejí si navýšení
hodin. Jenom výuka jazyka prý ale nestačí. „Žáci 2. stupně potřebují nejen komunikační základy jako vyjmenovat ovoce nebo mluvit o rodině, ale i odbornou češtinu, aby rozuměli, co se vlastně probírá ve fyzice, v chemii…,“ upozorňuje autor knihy S vietnamskými dětmi na českých školách. Předškolní děti až žáci třetích tříd zase podle něj potřebují do hodin češtiny zařadit i jakousi sociální výchovu. „Skrze dospělého, třeba paní učitelku, vychovatelku nebo „tetu“, potřebují poznat české prostředí, chodit na procházky a naučit se pohybovat v českém městě i v přírodě.“

Význam vycházek a seznamování s okolím pro žáky z mimoevropských zemí potvrzuje i Dana Prošková ze ZŠ Tusarova. „Pro ně je velmi obohacují i procházka v okolí školy, když se jde do zoo, nebo když jedou na exkurzi nebo na školu v přírodě. Rodiče je ale často z těchto akcí odhlašují. Nevíme proč, možná se bojí,“ krčí rameny.
Podle Kocourka nemusí jít o strach, ale o nepochopení, neznalost.

zdroj: Freepik.com

Rodiče cizinci často kvůli jazykové bariéře a kulturním rozdílům neznají Čechům běžné situace, nevědí, co se od nich jako rodičů očekává. Proto SEA-L nabízí semináře pro rodiče a služby tzv. interkulturního pracovníka. „Ten vysvětlí, proč se v našem systému musí omluvit dítě, které nebylo ve škole, a jak se taková omluvenka vůbec píše. Nebo proč a jak se píše prohlášení o zdravotním stavu dítěte. Ve Vietnamu jsou takové informace považované za velmi choulostivé, Vietnamci se snaží nemoci a handicapy tutlat, což ale pak může ve škole vést k život ohrožujícím situacím,“ vysvětluje, proč ani znalost češtiny popř. tlumočník nemusí zajistit úplné porozumění.

Adaptační koordinátor zdarma

Na služby tlumočníků a překladatelů mají školy nárok zdarma. Se zajištěním jim pomůže některá z neziskovek (např. Meta nebo Integrační centra), popř. se lze obrátit na krajskou pobočku NPI. „Tlumočníky si voláme, když je potřeba řešit závažnější události, jinak si vypomáháme Google překladačem nebo se obracíme s prosbou o pomoc na vietnamské žáky, kteří už češtinu ovládají. Pomáhají nám třeba při zápisech,“ popisuje běžnou praxi českých škol s žáky cizinci Prošková. Kromě zápisů pak žáci pomáhají svým krajanům i s orientací ve škole, vyřízením obědů a podobně. „Je to pro ně práce navíc, ale dělají to rádi a učí se tak fungovat jako komunita a vzájemně si pomáhat,“ pochvaluje si zástupkyně.

Školy, které bilingvní žáky ochotné pomoci nemají (nebo z nějakého důvodu jejich pomoci nevyužívají) si mohou na krajské pobočce NPI zažádat o peníze na tzv. „adaptačního koordinátora“. „To by měl být člověk, který rozumí integračnímu procesu a během prvního měsíce pomůže žáku cizinci s vyřízením administrativy, orientací ve škole, v jídelně, s adaptací ve třídě, naučí ho základní fráze, “ vysvětluje Halka Smolová Závorová. Chopit úkolu se podle ní může např. učitelka v penzi, vychovatelka, matka na rodičovské nebo někdo z učitelů. (Více informací najdete na
http://cizinci.npicr.cz). Loni jich NPI zafinancoval 356.

Největší úkol ale stejně zůstává na škole. „Ta funguje jako velký integrátor. Když se přes ni podaří integrovat dítě, tak přes dítě často i rodinu,“ říká. Proto nezbývá než doufat, že se politici na plánovaných systematických změnách shodnou a výuka pro děti cizince získá získá jasný právní rámec i odpovídající finanční prostředky ze státního rozpočtu.