Dubnové vydání

Se začátkem měsíce je tu další online číslo měsíčníku Gramotní. Věnujeme se v něm myšlenkovým mapám, v rozhovoru s Martinou Simonidesovou se ptáme na stav grafomotorických dovedností. A máme pro vás samozřejmě inspiraci z oblasti vzdělání a tipy na pomůcky do školy i na doma.

Dubnové číslo si můžete prolistovat zde: nebo stáhnout jako .pdf.

Příjemné čtení.

zdroj: Tereza Veselá photo

Děti doma: Ztracená generace nebo nové příležitosti?

Už skoro rok sedí čeští žáci a studenti doma a učí se na dálku. Nemohou organizovaně sportovat, chodit na kroužky, trávit čas s vrstevníky. Budou mít protiepidemická opatření na jejich vývoj nezvratný dopad? Nebo jsou slova o ztracené generaci zbytečnou hysterií?

Distanční výuka zvýraznila problémy, kterými české školství dlouhodobě trpí – nedostatečná IT vybavenost i dovednosti, zahlcenost výukovým obsahem a příliš silný vliv rodinného zázemí na školní úspěšnost. 

V reálu to znamená, že desetina žáků nemá k distanční výuce dobré vybavení, případně si s ním neumí poradit. To se typicky týká dětí ze socioekonomicky slabších rodin. Znevýhodněny jsou i tím, že jejich rodiče jim často nedokáží pomoci s učivem. Na domácí přípravu a podporu rodiny  přitom české školství značně spoléhá. Současná situace více než kdy jindy ukazuje, proč to je špatně a jak to rozevírá nůžky mezi žáky z různých prostředí.

Všechny děti navíc trpí ztrátou sociálních kontaktů a omezením trávení volného času. Vrstevnické vztahy jsou přitom zásadní nejen pro psychickou pohodu, ale i rozvíjení sociálních dovedností. 

Lze tedy vzhledem k dopadu protiepidemický opatření na děti mluvit o „ztracené generaci“?

PRO

Kristýna Titěrová

programová ředitelka META, neziskovka podporující dětí cizinců

Foto: META

Asi ano, ale nemyslím si, že kvůli chybějícím znalostem. Problém je hlavně téměř rok trvající nedostatek kontaktu s vrstevníky a rozvoj měkkých dovedností důležitých pro sebepojetí a seberozvoj. To je mnohem důležitější než vědomosti, které se doženou, nebo ani nejsou pro život potřeba. Děti nemohou chodit se školou ven a volnočasové aktivity dělají online nebo vůbec, což je absurdní. Nerozvíjí se ani ve volném čase. I proto sledujeme poslední měsíce narůstající apatii, nezájem a demotivaci.

Druhý zásadní problém je, že se výrazně prohlubují rozdíly mezi dětmi související s rodinnou situací. Dopadá to na děti ze sociálně znevýhodněného a jinojazyčného prostředí, kde možnosti podpory mohou chybět zcela. Ale také na děti, jejichž rodiče nemají čas nebo sílu na výuku doma. A těchto rodičů po téměř roce přibývá.


PROTI

Kateřina Konrádová

vedoucí týmu advokacie, Učitel naživo 

Foto: ucitelnazivo.cz


Nemyslím si, že máme mluvit o ztracené generaci na základě toho, že žáci mají poslední rok těžší podmínky. Takovéto nálepkování je zcela v rozporu s přístupem, který uplatňujeme v Učiteli naživo, a může vést k frustraci a demotivaci covidem zasažené generace. Vzdělávání na dálku je bezesporu těžká zkouška pro děti, učitele, ředitele i rodiče, na kterých teď hodně záleží. Nesmíme to ovšem vzdávat. V našich programech vidíme, že učitelé a ředitelé spolupracují, sdílejí své zkušenosti a snaží se děti udržet motivované k učení a neztratit s nimi vztah. Současná pandemie může být pro školství i příležitostí začít řešit dlouhodobé problémy, kterým se dosud nedostávala pozornost. Jedná se o témata jako socioekonomické nerovnosti, objem a obsah učiva či způsob výuky.

Sexuální výchova je lepší než porno. Nebojme se být explicitní

Socioložka Lucie Jarkovská školí učitele v tom, jak má vypadat genderově citlivá výuka a moderní sexuální výchova. A jde na to přes stand-up comedy. S kolegyní převádí výsledky svých výzkumů zaměřených na gender a sexualitu do sketčů a vystupují s nimi jako Duo docentky.

Gramotní si s ní povídali o genderových očekáváních ve výuce, homofobní šikaně a vlivu porna na vnímání sexuality u náctiletých. Jak s tím může pomoci moderní sexuální výchova? A kdy s ní začít?

zdroj: archív L. Jarkovské

Co dělá učitel, který se snaží o genderově citlivou výuku?

Na školeních mi vyučující často říkají: „Já neřeším, jestli dítě je kluk nebo holka, ke každému přistupuji individuálně“. To je humanistický přístup, který předpokládá, že každé dítě je možné chápat jako individuum. To sice ano, ale nelze ho vyjmout ze společnosti, kde se s tím, kým jsme, pojí určitá očekávání, stereotypy. Nelze to jednoduše odstřihnout. Genderově citlivý přístup znamená, že si genderové i jiné asymetrie, které se objevují ve společnosti, uvědomujeme a aktivně s nimi pracuje.

Které genderové asymetrie máte na mysli? Třeba že ženy jsou tlačeny do role pečovatelek a muži do rolí živitelů?

Je dobré začít u rozdílnosti nároků, které na holky a na kluky klademe. Uvědomit si, že holky jsou např. pod mnohem větším drobnohledem, co se týče vzhledu. To se projevuje i při online výuce, kdy si žáci nechtějí zapínat kameru. Bojí se, aby je někdo nevyfotil a nepověsil to na sociální sítě. Holky se mnohem více než kluci obávají toho, že u toho nebudou vypadat hezky a ostatní se jim vysmějí. Takových tlaků je spousta a je dobré si to uvědomit a aktivně s tím pracovat.

Kterým genderovým tlakům a očekáváním čelí chlapci?


Musejí neustále dokazovat, že nejsou zženštilí, není na nich nic holčičího. V nejútlejším věku jsou děti doma s maminkou, protože na rodičáku je většinou žena. Identifikují se s ní, chtějí být jako ona. Jenže kluci postupně zjistí, že patří k jinému pohlaví. A pochopí, že by se měli podobat tatínkovi. Ale nevědí jak, protože tatínka tolik nevidí. O to výrazněji se potřebují vymezit proti tomu, co dělají holky. Začnou
až úzkostlivě dbát na to, aby na nich nebylo nic holčičího. Ve třídě to bývá i zdrojem agrese a konfliktů. Přičítáme to testosteronu, ale často za tím stojí úzkost.

Úzkost, že nejsem dost kluk?

Ano. Abych dokázal, že jsem, někoho zbiju. Nebo odmítám nosit určité barvy. Stydím se, že chodím zpívat nebo tancovat, protože to „je pro holky“. Pokud si tyto mechanismy neuvědomujeme a dětem se strachem z nálepky nepomůžeme nebo dokonce utrousíme nějakou byť dobře míněnou poznámku, můžeme jim uzavřít cesty k rozvoji jejich talentu. Je důležité chápat, že „holčičí“ je z pohledu kluků
vnímáno jako něco toxického, čím se mohou nakazit.

Zatímco holky se na „klučičí“ aspekty dívají spíš s obdivem, nebo ne?

Jasně. Holka, která dělá něco „klučičího“ – třeba má sílu, je rychlá, rozumí počítačům – může být za frajerku, získá si uznání. Toto hierarchické uspořádaní ještě umocňujeme poznámkami typu „Nebuď baba!“, „Jsi chlap, tak nebreč“. Proto bych jako učitelka měla svoji práci neustále podrobovat reflexi. Přemýšlet nad tím, jak se mužsko-ženská perspektiva promítá do mé interakce s žáky, do hodnocení jejich
práce. Genderově citlivá výuka je součást širšího respektujícího přístupu, kdy jako učitel přemýšlím, jak se propojit a kooperovat. V tomto případě jak propojit holky a kluky.

Myslíte společnými aktivitami?
Hlavně je automaticky neoddělovat na dva zcela nesourodé tábory. Často se za trest rozesazuje kluk k holce. Jako kdyby nebylo normální, že i kluk s holkou si spolu můžou povídat, kamarádit se. Dávají se jiné domácí úkoly pro kluky a jiné pro holky, protože „Holky budou radši vybarvovat květinku a kluci auto.“ Podle mě je fajn, když mají děti na výběr. Proto bych nedělila úkoly, kroužky ani jiné aktivity na klučičí a holčičí ale např. na rukodělné a sportovní.

Nechat děti, ať si každý vyzkouší všechno?
To by bylo ideální. Říkáme, že „nebudeme přece kluky nutit navlékat korálky a holky do fotbalu“, ale ve zbytku vzdělávání tvrdíme opak. Když někomu nejde psaní, nepromineme mu úkol v písance. Vždyť i u kluků by mohlo být fajn procvičit jemnou motoriku. Když navlékání nepředstavíme jako „holčičí“, ale univerzálněji, třeba jako tvorbu pokladu, mají s tím kluci daleko menší problém. Neříkejme tedy: „Holky,
dneska si navlíkneme korálky. A samozřejmě, když se k nám bude chtít připojit nějaký kluk, může.“ Tím vysíláme signál, že to bude nějaký divný kluk. Proč neříct „Děti, dneska si vytvoříme poklad – indiánské náramky, které pak schováme do tajné skrýše“. Tak nadchnete holky i kluky.

Takže zásada genderově citlivé výuky číslo jedna: Pozor na formulace při zadávání úkolů.
Ano, to je velmi důležité, protože se v nich skrývají genderová očekávání. Např. když se obracíme na všechny, často používáme mužský rod: „Ukaž mi, jak sis to vybarvil.“ A očekáváme, že zareagují i holky. Kdyby ale paní učitelka začala mluvit v ženském rodě na celou třídu, kluci okamžitě vypnou. Zato holky slyší na mužský rod pořád. Vůči holkám to je svým způsobem nerespektující, ale zároveň se učí flexibilitě, být pořád ve střehu, připravené reagovat. Pak se divíme, že jsou kluci málo flexibilní. Je to totéž jako se psaním. Copak si řekneme „Jemu nejde psaní, tak ho tím nebudeme mučit a vymyslíme něco, co ho zaujme“? Zrovna tak empatie a spolupráce. Nejsou u kluků rozvinuté? Svedeme to na jejich pohlaví, místo toho abychom přemýšleli, jak u nich tyto kompetence posílit. Přistupujme k osvojení softskills stejně jako k počítání. Je dobré to naučit všechny děti.


zdroj: archív L. Jarkovské

Jinak formulovat zadání, dát si pozor, jak se třídou komunikuji… Na co dalšího se mám jako genderově citlivý učitel zaměřit?
Podívat se, jak moje výukové materiály zobrazují ženy a muže. Ale i další kategorie. Třeba mám ve třídě i romské děti, vietnamské děti, děti cizinců, děti s postižením. To je svět, ve kterém žijeme. Zobrazují takový i výukové materiály? Nebo nabízejí obraz, který v reálu neexistuje? Spočítejte zastoupení žen v knihách. Většinou zjistíte, že jich bývá zobrazeno velmi málo.

Trpíte „nemocí z povolání“ a počítáte postavičky i v knížkách vašich dětí?
Zrovna včera jsem si jednu prohlížela. Na obrázcích z tramvaje a nádraží bylo 4x méně žen. To je přece divné. I v knížkách o zvířátkách bývá postaviček v ženském rodě zastoupeno mnohem méně. To vede k tomu, že hrají menší spektrum rolí a mají menší záběr charakterů. Hodná, milá a krásná vs. zlá, líná a ošklivá. To jsou dva nejčastěji zobrazované ženské charaktery.

Nepoměr v zastoupení mužů a žen v učebnicích je evidentní například v dějepise. Jak s tím jako učitel mohu pracovat?
Mluvte o tom s žáky, tematizujte to. Proč jsou v učebnicích zastoupeni jen muži vědci, vynálezci, panovníci a vojevůdci? Kam se poděly ženy? Může to sloužit jako podnět pro školní projekt. Často stačí téma nerovnoměrného zastoupení žen a mužů zvědomovat. Pro sebe jako učitele i pro děti. Vést o tom debatu, přemýšlet nad tím.

Podle vás se gender promítá i do výzdoby a uspořádání prostor ve škole. Jak?
Podívejte se, kolik je na chodbách a ve třídách zobrazeno žen a kolik mužů. Ne že by tam ženy vůbec nebyly. Ale jsou to ženy beze jména, objekty malířova zájmu. Muži jsou činitelé, jejichž jména si máme zapamatovat. Zajímavé téma je i využívání prostor školy. Zatímco kluci většinou zaberou střed hřiště, dívky se zdržují někde bokem, v zákoutí. Nebo určité prostory, třeba pinpongové stoly, nevyužívají nebo
využívají jinak – sednou si na ně a jsou na mobilu. Podle mě to opět souvisí s pozorností upřenou na dívčí zevnějšek. Holky velice často nechtějí sportovat, když na ně koukají kluci. Bojí se, že budou upocené, že se ztrapní, nepříjemná pozornost upřená na jejich těla se ještě znásobí.

Jak to lze řešit?
Třeba vymezením hodin, kdy budou prostor nebo zařízení moci využívat jenom holky. Učitelky a učitelé, kteří děti učí, by měli být schopni přemýšlet o tom, jestli dítě danou hru nechce hrát za žádnou cenu nebo jenom v těchto podmínkách, proč a co s tím. To samé počítače. Proč je některé holky nikdy nevyužívají? Stydí se si tam před ajťáky hledat make-up tutorialy? Opět jsme u té paralely se psaním: neučíme ho jen
ty, kterým jde, ale všechny žáky. Když řekneme „Holky tohle nezajímá“, vyřazujeme je tím z určité oblasti poznání. Ochudíme je o něco, co bude nevyhnutelně součást jejich budoucnosti. Pokud dítě nemá vlohy pro IT, o to více se mu musíme věnovat.

Poslední dobou se mluví o homofobní šikaně. Objevuje se na českých školách často?

To, čemu se říká homofobní, častěji bývá genderová šikana. Když někdo někomu nadává do buzerantů, není to většinou o sexuální orientaci, ale o genderu, že se nějaký kluk neprojevuje dostatečně maskulinně. A z důvodu úzkosti, o které jsem mluvila na začátku, ho kluci ze svého kolektivu vyčlení.

Týká se genderová šikana i dívek?
U nich to většinou neprobíhá tak drsně, u chlapců jsou zaznamenány i pokusy o sebevraždu. U holek vybočení ze stereotypu není tak jednoznačné. Jak jsme říkaly, dívky, které vykazují maskulinní znaky, mohou být považovány za velmi cool.

Občas se objevují názory, že sexuální výchova má být záležitost rodiny. Proč má podle vás být součástí školní výuky?
Sexualitu nelze odpárat, nelze ji nechat doma. Vždycky se objeví situace, ve které bude obsažena, i kdyby učitelé a rodiče stokrát nechtěli. Vezměte si literaturu, ta je sexem prošpikovaná. Nebo může dojít na případy sexuálního obtěžování. Žačky si přijdou stěžovat, že matikář vyvolává jen holky s velkými výstřihy a pak jim dává dobrou známku. Ví jejich třídní, jak zareagovat? Jednomu mladému fyzikáři se
stalo, že žačky, které měly vymyslet testovací otázky, odevzdaly test s dvojsmyslnými odpověďmi typu: Co je rovnovážná poloha? A) Doggy style B) 69 C) správná odpověď. Má nad tím učitel mávnout rukou? Stačí žačkám domluvit? Nebo se má obrátit na vedení, ne kvůli postihům, ale pro vlastní supervizi? A co třeba se třídou otevřít téma sexuálního humoru, obtěžování a hranic, za něž už není dobré jít? I o tom je
moderní sexuální výchova.

Také vnímám posun od dob, kdy se naše generace s učila o antikoncepci, reprodukci, menstruaci a hygieně. Dnes se klade důraz na hranice, jak říci ne a respektovat přání partnera.
A taky na to, že sex a sexualita nejsou tabu a můžeme se o nich bavit přirozeně, ne prizmatem toho, co je správně a co špatně. Když si vytvoříme bezpečné prostředí, můžeme obavy ohledně sexu a sexuality sdílet. U teenagerů je to velice často o strachu a obavách. „Najdu si někdy někoho? Bude mě někdo mít rád, i když na sebe nenechám sáhnout? Nebude mě považovat za štětku, když se mi to bude líbit? Jsem
normální?“ Tisíc různých obav. O nich by měla být sexuální výchova. O tom co nás zúzkostňuje, co nás pálí. A je důležité, aby v tom bylo dobře i vyučujícím. I my dospělí máme své úzkosti, o to víc před bandou puberťáků. To je minové pole. Je důležité umět si najít své hranice.
Puberťáci vás prý při debatách občas zaženou do úzkých. Jak z toho ven?
Otevřeně říct „Teď jste mě zaskočili, vidíte, jak se červenám“. Sexualita je sféra intimní. Je potřeba se o ní bavit a sdílet, ale také si nechat, co chceme, pro sebe. Proto varuju před anonymními listárnami a výzvami typu „Teď mi napište na papírek, co vás zajímá.“ To nemůžete ustát. Dostanete provokace typu „Paní učitelko, děláte si to?“ Je lepší nejprve od žáků dotazy vybrat a odpovědi třeba pak hledat společně.
A taky vysvětlit, proč některé dotazy nebudete zodpovídat.

Co dnešní mladé trápí v oblasti sexu a sexuality nejvíce?
Že je málo prostoru, kde se o tom v klidu pobavit. Řekne se „v rodinách“. Ale speciálně teenageři se o tom s rodiči baví strašně neradi. Obzvlášť s těmi, se kterými to až dosud bylo tabu. Začínat se sexuální osvětou ve 14 je ta nejhorší doba. Už je pozdě. To je lepší nakoupit edukační materiály, doporučit chytré webové stránky a zajímat se o to, jaké programy plánuje škola.

zdroj: archív L. Jarkovské


Moje generace vyrůstala na časopisu Bravo a rubrice Láska sex a něžnosti, kde se neustále opakovaly dotazy typu „Mohu otěhotnět při líbání?“ Na co se ptá dnešní generace vyrůstající na pornu?
Úzkostné dotazy a obavy často vyvěrají z iracionálních pocitů. Dnešní holky to díky dostupným informacím rozumově chápou, ale pocitově se taky bojí. Co je u nich nové, je zúzkostnění z porna. Děti jsou překvapené, když z debaty ve škole pochopí, že může existovat sex, u kterého se nekřičí. Vliv porna na vnímání sexuality se u dětí ale těžko zkoumá.


Sexuolog Zlatko Pastor v rozhovoru před třemi lety řekl, že kvůli pornu jsou dnešní náctiletí přesvědčení, že např. anální sex je běžná sexuální praktika, kterou třeba i začínají svůj sexuální život.
Porno nám dost komplikuje hledání vlastního způsobu prožívání sexu. Obzvlášť když ho dnešní děti sledují od dětství. Ani ne proto, že by je to tak vzrušovalo, ale protože jsou zvědavé. My dospělí se bojíme ukázat jim explicitní materiály, které zobrazují pohlavní orgány, penetraci… Většinou to jsou neurčité malůvky čehosi. Děti ale přirozeně zajímá, jak to vypadá, když je penis ve vagině. Začnou hledat a narazí na porno a v něm na spoustu bizarních kategorií. Přitom na začátku stála přirozená zvědavost, kterou jsme my dospělí mohli ukojit skrze sexuální výchovu. Ale protože jsme se ostýchali, nechali jsme v tom děti samotné, pornu na pospas.

Lucie Jarkovská (1978)
Socioložka, působí v Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Doktorát získala za práci na téma Genderová reprodukce v každodennosti školní třídy: Etnografický výzkum. Je členkou Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, spoluautorkou popularizační knihy Kapky na Kameni. 50 příběhů českých a slovenských rebelek a autorkou publikací Gender před tabulí a Etnická rozmanitost ve škole. Spolu s kolegyní socioložkou Kateřinou Liškovou vystupují jako Duo docentky a formou stand-upu popularizují závěry genderových výzkumů. Loni za svá vystoupení získaly Cenu děkana za významný umělecký čin.

Březnové číslo ke stažení

Se začátkem března je tu nové vydání měsíčníku Gramotní. Můžete se těšit třeba na článek o introvertních dětech ve třídě, na rozhovor se socioložkou Lucií Jarkovskou o citlivé genderové výuce a moderní sexuální výchově a další. Prolistovat březnové vydání můžete zde, níže i ke stažení jako.pdf. Doufáme, že vás aktuální obsah zaujme.

Foto: Freepik.com

Únorové číslo je tu

Přinášíme vám nové číslo měsíčníku Gramotní. Těšit se můžete na rozhovor s duchovním otcem konceptu Líného učitele Robertem Čapkem, který nedávno vydal novou knihu Uč jako umělec. Dále se věnujeme komunikaci školy a rodičů vs. školy a žáků. A otvíráme tématem smrti, které je tak trochu tabu, ale bohužel, může zavítat i do životů vašich žáků. K tomu, jak může v takovém případě pomoci škola, snad pomůže článek „Když do školy zavítá smrt.“ Celé únorové číslo můžete prolistovat zde a přejeme všem pevné zdraví v stále nekončící virové době.

Jako .pdf můžete vydání stáhnout i zde:

Pro a proti: Změny ve vzdělávání žáků cizinců

Nejprve naučit žáky základy češtiny v intenzivních kurzech, až poté je začlenit do běžné výuky. Zásadní novinku spolu s dalšími změnami ve vzdělávání žáků cizinců představilo MŠMT na podzim odborné veřejnosti. Ta nenechala na návrhu nit suchou a původní návrh doznal několika změn.

Mezi hlavní výtky odborníků patřilo, že návrh opomíjí menší školy, kam chodí jen jeden až tři žáci s cizí státní příslušností. Speciální jazykové třídy s češtinou jako druhým jazykem (ČDJ) totiž budou zřizovány jen na některých školách. Pro žáky, kteří se prezenční výuky nebudou moci zúčastnit, bude připravena distanční výuka. „To je zcela nedostačující, zvláště pro děti z 1. stupně, kterých jsou podle statistik 2/3 – dojíždění by bez doprovodu rodičů bylo prakticky nemožné a dálková výuka jakožto jediná forma výuky češtiny jako druhého jazyka je naprosto nedostačující,“ stálo v otevřeném dopise iniciovaném neziskovou organizací META zabývající se vzděláváním žáků cizinců. Přidali se k němu Výbor pro práva cizinců, Asociace ředitelů základních škol, Učitelská platforma, EDUin, ČOSIV a zástupci dalších institucí i jednotlivci.

Dále odborníci kritizovali fakt, že původní návrh cílil jen na „nové“ cizince. Ti, kteří  navštěvují školu déle než 12 měsíců, by nárok na intenzivní kurz neměli. Návrh navíc úplně opomíjel děti s českou státní příslušností, ovšem s nedostatečnou znalostí češtiny (např. děti z vietnamských, bilingvních rodin, apod.). Za největší hrozbu iniciátoři dopisu považovali zrušení nároku na podpůrná opatření. Chystané změny v původním návrhu tak prý „negativně dopadnou na úspěšnost všech žáků s cizí státní příslušností“ a „povedou ke zvyšování nerovností ve vzdělávání“, varovali v dopise.

Podle MŠMT byl původní návrh ne zcela přesně pochopen. V připomínkovém řízení nicméně doznal několika změn.

Co tedy předkládá aktuální návrh?
A zlepší integraci žáků-cizinců do českého vzdělávání?

PRO

Mgr. Svatopluk Pohořelý
vedoucí Oddělení základního vzdělávání MŠMT 

zdroj: MŠMT

Ano, zlepší. Upravujeme stávající systém vzdělávání cizinců z roku 2004, kdy byla ČR z hlediska počtu cizinců ve školách v naprosto jiné situaci. Záměrem MŠMT je, aby každému nově příchozímu cizinci byla poskytnuta individualizovaná a efektivní podpora a mohl se v rámci běžné výuky zaměřit zejména na osvojení vyučovacího jazyka v takovém rozsahu, aby mohl být úspěšně integrován do vzdělávacího procesu. Nové parametry systému podpory vzdělávání cizinců přinášejí větší rozsah jazykové přípravy češtiny jako druhého jazyka (ČDJ) – ze 70 až na 400 hodin dle potřeby žáka, zaručené financování, jednoduchá pravidla pro výuku ČDJ v době běžné výuky, možnost prezenční nebo distanční výuky, či kurikulum ČDJ. Učitelé v určených školách budou učit ČDJ v rámci svých úvazků, což umožní přítomnost specializovaných odborníků ve školách. Jazyková podpora může být poskytnuta nejen nově příchozím cizincům, ale do skupiny mohou být zařazení také další žáci, kteří mají potřebu vzdělávání v českém jazyce (cizinci, kteří jsou v ČR již delší dobu; žáci s českým občanstvím mající prokazatelně obdobné integrační potřeby jako cizinci). 

PRO, ALE

Kristýna Titěrová
programová ředitelka META, organizace na podporu vzdělávání cizinců

zdroj: archív K. Titěrové

Určitě ano. Doposud bylo velmi komplikované podpořit nově příchozí žáky z ciziny intenzivní výukou češtiny a na výuku v dostatečném rozsahu dosáhlo jen velmi málo žáků v několika školách v ČR. To nový systém zásadně mění. Žáci budou mít nárok až na 400 hodin výuky v rámci běžné výuky (tedy nikoliv po výuce, když už jsou unavení) a financování bude operativnější. Systém bude koordinován a financován kraji a v každé ORP by měla být škola, která výuku zajistí. To je krok správným směrem. Ideální by byla podpora ve všech kmenových školách, přizpůsobená potřebám žáků i možnostem školy. Takovouto individualizaci zatím nový systém neumí. Problémem je spoléhání pouze na výuku na dálku (online) v případě, že žáci nebudou moci dojíždět do pověřených škol. A také výše alokovaných peněz. Ta by měla být až 5x vyšší. Chybí plynulá návaznost na podporu přímo ve výuce, které se žáci účastní bez porozumění. Nutnost doporučení z PPP je často překážkou k dosažení této podpory. Zásadně chybí také jazyková příprava před vstupem na SŠ. 

Vyhořelí učitelé – část 2

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám pokračování článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorkou článku je Dominika Rýparová.

zdroj:Freepik.com

Shořet cestou k ideálům

To je případ i pětapadesátileté češtinářky Marie: „Do školství jsem šla s iluzemi, ideály a nadšením, ochotná přijímat veškerou zátěž a odpovědnost a sama ji násobit, jednak velkým vnitřním zájmem o práci, jednak neschopností říkat ne. Příčinou mého vyhoření byl zájem o systém jako takový, nedokážu žít mezi čtyřmi stěnami třídy, položit se zvoněním křídu a jít. A mé iluze a ideály začaly narážet na představy vedení školy.“ Bojovat za své ideály vnitřně i otevřeně vydržela celkem šest let. Nakonec trpěla nespavostí a pocitem totální prázdnoty. Podle psycholožky Lenky Šilerové je právě kombinace vysokého pracovního nasazení a nemožnosti ovlivnit dění kolem sebe vysoce riziková. Marie přiznává i další svůj problém – neschopnost oddělit práci a soukromí: „Koníčků mám mnoho, ale nedokážu úplně oddělovat práci a volný čas. Máme to tak celá rodina, manžel i dcery, genetické prokletí. Školu tak mám v hlavě na sjezdovce i v bazénu.“ Vysvobozením z bezvýchodné situace se pro ni nakonec stalo zranění. Cestou do školy si ošklivě zlomila kotník. Ten den ještě došla do práce, odučila své hodiny ve druhém patře bez výtahu, a pak se teprve nechala odvézt k ošetření. „Najednou byl čas na přemýšlení a bilancování, který později dospěl k poznání, že jedinou možností je zásadní změna. Tedy změna školy a snaha pracovat i na změnách vnitřních, tam jsem stále poněkud pozadu,“ vypráví.

Nemoci a fyzické problémy bývají mimochodem nejmarkantnějším varovným signálem blížícího se kolapsu, ke kterému syndrom vyhoření vede. Může jít o časté virózy, citelný pokles energie, migrény, různé jiné bolesti nebo třeba trávicí problémy. Kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření proto doporučuje sledování vlastní kondice a pohody jako jednu z cest k prevenci vyhoření. Pokud člověk řeší své zdravotní problémy s lékaři a pravidelně se hýbe, snáze si všímá aktuálních změn i dlouhodobých problémů a zdravotní stav pak nepředstavuje další stresor, který trápí především starší pedagogy. Pohyb představuje také způsob oddělení se od pracovních záležitostí a získání nadhledu. Navíc sportem zocelené tělo zvyšuje sebevědomí a celkovou odolnost.

Stejně preventivně působí podle výzkumu představeného ve zmiňované knize i dobré vztahy v rámci učitelského sboru. Ty umožňují sdílet pocity, inspirovat se ve výuce tam, kde standardní postupy selhávají i mít zastání v časech, kdy je potřeba obhajovat svou práci. Přispívá k tomu i aktuální snadná dostupnost informací. „Digitální technologie totiž nejen usnadňují přístup k obrovskému množství informací, ale také proměňují postoj k poznatkům, které si člověk na základě informací utváří. Snižuje se povědomí o práci, kterou je třeba vykonat, aby se z informací stala osvojená vědomost, kterou lze dále využívat,“ shrnuje problematiku kolektiv autorů knihy Učitelské vyhoření. Tím se navíc stále více upírá pozornost k postupům práce, které si učitelé musí obhajovat zejména před rodiči. Ti jsou také ovlivnění informacemi o alternativních způsobech výuky, které ale bývají vytržené z kontextu a nejsou v běžném školství realizovatelné. To všechno můžeme vnímat jako pokrok, posun od memorování k rozvíjení praktických dovedností, ale pro učitele to představuje další pracovní zátěž, která se přidává k jejich standardním činnostem. Výuka v dnešní škole pak vyžaduje vedle odborných znalostí i schopnost děti zaujmout, vycházet vstříc jejich individuálním potřebám, neustále se vzdělávat a hledat nové cesty. Pokud navíc učitel touží vyjít vstříc všem svým svěřencům a jejich rodičům, velmi rychle může nabít dojmu, že selhává. A postupně všechny své snahy vzdát.

Cesta ven

„Syndrom vyhoření přichází postupně, jeho projevy lze tedy rozpoznat a čelit jim. Jakmile začnete pozorovat projevy vyhoření, doporučujeme omezit pracovní vytížení, dát si pauzu a začít více odpočívat. Stanovte si čas, kdy se budete práci věnovat, a nepřekračujte ho. Pokud řešíte něco složitějšího, zvažte, zda je pro vás méně náročné to dnes dokončit nebo si udělat poznámky a dokončit úkol další den. Můžete si udělat i malý rituál ukončení práce, změna oblečení, káva, procházka, písnička, cokoliv. Je vhodné si najít alespoň krátký čas pro sebe, nejlépe každý den, a vyplnit ho aktivitou, kterou máte rádi a která vás uvolní a pomůže vám odpočinout si. Ať je to chůze, sport, tvorba, vaření nebo třeba meditace či dechové techniky,“ přidává praktické rady Lenka Šilerová. Nic z toho by se ale nemělo stát jen únikem před problémy. Jakmile naberete sílu, zkuste problém vyřešit. Nejde to? Řekněte si o pomoc – u kolegů nebo u psychologa. Syndrom vyhoření není osobním selháním, ale negativní souhrou okolností a dá se vyřešit.

Kam se obrátit pro pomoc, když je každá koruna dobrá?

Při závažnějších projevech vyhoření se vyplatí svěřit odborníkovi. Psychoterapeut může pomoci najít řešení a rychleji se zotavit. „Pokud se nedostávají finance, je možné využít terapii v zařízeních pracujících na pojišťovnu, zde je ovšem nutné počítat s dlouhou objednací dobou. K dispozici jsou i bezplatné služby pro tyto situace (např. Sociální klinika). Aktuálně nabízí možnost deseti bezplatných sezení pro své klienty i VZP. Vhodnou alternativou může být využití služeb online terapie, která je dostupná odkudkoliv a šetří tak i náklady na cestu,“ doporučuje terapeutka Lenka Šilerová, která také nabízí své služby on-line v rámci platformy Hedepy. „Klient si tu může vybrat z více než 30 terapeutů nejen podle preferencí, ale i podle hodinové sazby, která je velmi přátelská,“ doplňuje.

Vyhořelí učitelé

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám první část článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v měsíčníku Gramotní 1/21. Autorem textu je Dominika Rýparová.

zdroj: Freepik.com

Vyhoření je typické pro všechny profese pracující s lidmi. Na rozdíl od řemesel či jiných povolání totiž vyžaduje neustálé změny, nestačí naučit se spolehlivý postup a držet se ho. Je nutné počítat i s tím, že nikdy nebudou všichni spokojení, a to nelze změnit. Úspěšný učitel musí reagovat, určovat pravidla, předcházet problémům a neustále svou práci revidovat a vylepšovat. V opačném případě přijdou komplikace. Vyučující tak pracují pod tlakem, dnes navíc pod drobnohledem rodičů i široké veřejnosti a často bez odpovídajícího ocenění. A to nejen finančního. Podle autorů knihy Učitelské vyhoření, kterou aktuálně vydalo nakladatelství Portál, míra stresu ve školách neustále roste a od učitelů se dnes vyžadují dovednosti, které ještě před několika desetiletími nebyly nutné a kterým se navíc při přípravě na budoucí povolání pedagoga nevěnuje pozornost. Mezi ty nejvýraznější patří informační technologie, psychologické znalosti nebo komunikace s veřejností.

Ruku v ruce se zpřístupněním vzdělání všem jde i rostoucí náročnost výuky ve třídách, kde vedle průměrných či talentovaných žáků zasedají i děti se speciálními požadavky – přestávají fungovat osvědčené postupy a vyžaduje se individuální přístup. Velkým zdrojem zátěže je i komunikace s rodiči, kteří buď do výuky zasahují neustále nebo naopak o školu nejeví zájem. Učitelé dnes mají možnost si výuku přizpůsobit svým ideálům, ale zároveň přibývá kontrol a byrokracie. V neposlední řadě čelí výpadkům veřejnosti kvůli relativně krátké pracovní době a velkému množství volných dnů. Jenže právě to je i častou příčinou vyhoření. Vedle fyzické přítomnosti ve škole k povolání patří i pro laiky neviditelná práce a jednou z prvních věcí, kterou se musí začínající učitel naučit, je oddělovat práci a své soukromí, nastavit si pravidla tak, aby práce byla udržitelná dlouhodobě. Syndrom vyhoření se totiž nejčastěji projevuje obrovským pracovním nasazením, po kterém přichází výrazná únava a pocit vyčerpání, které trvají týdny i měsíce. V praxi se projeví snahou věnovat svému zaměstnání co nejméně energie – vyhořelí učitelé přestávají hledat cestu dál, soustředí se jen na absolutně nutné úkoly, vyhýbají se čemukoliv „navíc“, i kdyby to bylo jen neformální setkání s kolegy.

Vyhořelí na první pohled?

„V prvních fázích nemusí být změna pro okolí jasně viditelná, nicméně s postupující dobou můžeme pozorovat větší náladovost, ‚nepříjemnost‘ vůči ostatním, člověk, který byl plný energie a nadšení, je skleslý, může se projevovat více negativně. Jednoduše řečeno, dotyčný se chová ‚jinak‘, než jsme byli zvyklí,“ popisuje vnější projevy syndromu vyhoření psycholožka Lenka Šilerová, která se dlouhodobě problematikou zabývá. Zmiňuje i závěry americké psycholožky Christiny Maslach, která jako hlavní znaky vyhoření určila vyčerpání, cynismus a nevýkonnost. „Pokud je tedy nově pozorujeme, u sebe i u jiných, měli bychom zpozornět,“ dodává Šilerová. Syndrom vyhoření je častější u profesí, které jsou v úzkém a intenzivním kontaktu s jinými lidmi. Vedle nemožnosti vyhovět všem vstupují u učitelů do hry i pocit zodpovědnosti za budoucnost svých svěřenců i neustálé bilancování mezi profesionálním odstupem a empatií, kdy je nutné pracovat s negativními pocity vůči některým dětem stejně jako s touhou pomoci tam, kde rodina nefunguje. „Syndrom vyhoření ale není dán jen profesí, ve které člověk pracuje, a jejími charakteristikami, ale i tím, jak je osobnostně nastavený, jakou má míru stresu – ‚kolik toho má‘ a jak stres prožívá a umí mu čelit, a také tím, zda dokáže ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka.

I když by se mohlo zdát, že syndromu vyhoření čelí některé osobnostní typy snáze než jiné a že mezi vyhořelými učiteli budou zejména lidé, kteří si nevybrali své povolání správně, podle výzkumu mezi pedagogy z roku 2017, který nabízí zmiňovaná kniha Učitelské vyhoření, je vyhoření přirozenou součástí profese. „Dobrou zprávou, kterou výzkum vyhoření přináší, je skutečnost, že předpoklady pro dlouhodobou spokojenost nejsou vrozené a je možné, ba dokonce nutné se jim naučit,“ slibují autoři knihy v závěru kapitoly věnované osobnosti učitele.

Představa, že vyhoření se týká jen lidí neochotných něco měnit nebo emocionálně labilních jedinců je totiž na hony vzdálená realitě. K vysoce rizikovým skupinám učitelů sice patří vedle lidí ve složitých životních situacích i stárnoucí pedagogové unavení rychlými změnami i vlastními fyzickými limity, ale s vyhořením se často potýkají i nadšení začátečníci a zapálení inovátoři. „Syndrom vyhoření vzniká obvykle kombinací více faktorů – osobnostních rysů, postojů, chronického stresu a nadměrné pracovní zátěže. Větší tendenci onemocnět mají lidé, kteří jsou perfekcionisté, z různých důvodů chtějí podávat neustále perfektní výkon, a lidé s vysokou zodpovědností, kteří neumějí ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka Šilerová.

Pokračování již brzy.

Kyberšikana učitelů? Proč se děje?

Téměř každý pátý učitel se za svou praxi potkal s nějakou formou on-line agrese. Ukazují to alespoň průzkumy mezi učiteli. Častěji jí čelí vyučující na školách, kde svěřenci nemají velké ambice, učitelé na začátku kariéry a ti, kdo mají problém udržet emoce na uzdě. Nekonečné prozvánění uprostřed noci, dehonestující fotky nebo šikovně sestříhaná videa dokážou pedagogům pěkně znepříjemnit život. „Vážné případy kyberšikany zdaleka tak časté nejsou,“ klidní obavy Kamil Kopecký, přední odborník na problematiku.

Text: Dominika Rýparová

zdroj: Freepik.com

Ve facebookové skupině Učitelé+ vznáší začínající angličtinářka dotaz, zda není nezákonné natáčet si její výuku a video pak předložit řediteli školy jako důkaz toho, že hodiny jsou strašné. Pod příspěvkem se objeví více než 370 komentářů. Některé radí hodit to za hlavu, jiné vyžadují jednoznačnou podporu vedení školy, některé se rozohňují nad tím, čeho všeho jsou rodiče žáků schopní. Jedinou zcela objektivní informací, kterou lze z reakcí vyčíst, je skutečnost, že málokdo z učitelů ví, co říká zákon. Jedni přísahají, že to trestné je, druzí se dušují, že nahrát si výuku může kdokoliv. „Podle mého názoru může kdokoliv pořizovat záznam vyučování pro své potřeby (např. opakování učiva), ale nesmí je zveřejňovat,“ odpovídá na dotaz redakce školský ombudsman Ladislav Hrzal. Trochu neurčité tvrzení znamená vlastně to, že pokud autor nahrávku nezneužije k cílenému ublížení učiteli, nelze se paragrafy příliš ohánět.

Poradna projektu E-Bezpečí Univerzity Palackého v Olomouci (www.napisnam.cz) řeší případy kybernetických útoků zaměřených na učitele neustále. V letošním roce jsme v průběhu března až června zachytili celkem 31 různých typů útoků na pedagogy. Do současnosti jich evidujeme přibližně 50,“ předkládá konkrétní čísla Kamil Kopecký, vedoucí národního projektu E-Bezpečí, který se zaměřuje na prevenci rizikového chování na internetu a zároveň jeden z autorů Národního výzkumu kyberšikany učitelů z roku 2016. V něm v souladu s podobnými zahraničními studiemi uvedla pětina učitelů, že se s kyberšikanou potkala. „Je třeba uvědomit si, že nejde vždy o kyberšikanu – ta musí být intenzivní, opakovaná, musí mít na učitele skutečný dopad, zpravidla je také motivována snahou agresora učiteli skutečně ublížit,“ upřesňuje pojem Kamil Kopecký. Nepříjemnosti, které musí řešit většina z vyučujících, jsou ve většině případů spíš hloupé vtipy, pokusy otestovat hranice, zabít nudu nebo jen testování nových technologií. Memy, upravené fotky, videosmyčky, ale i vyhození učitele z vlastní výuky jsou často jen výsledkem zvědavosti a zneužití špatně nastavených on-line práv jednotlivých účastníků v distanční výuce než cíleným útokem na konkrétní učitele. Než tedy pedagog označí incident za kyberšikanu a začne vyžadovat řešení, měl by si udělat jasno v tom, co mu jednání žáka nebo rodiče skutečně způsobilo a čím bylo motivováno.

Hranice mezi šikanou a hodnocením

Když se vrátíme k dotazu začínající jazykářky, zda si ji rodič smí nebo nesmí nahrát a zda to smí nebo nesmí ukázat řediteli školy, ze všeho, co dosud zaznělo, vyplývá, že jakkoliv nepříjemné je jednání nespokojené matky, zákon neporušila a o kyberšikanu se nejedná. Měla by se tedy situaci podřídit a neřešit ji? Školský ombudsman i specialista na kyberšikanu se jednoznačně shodují, že i tato situace vyžaduje reakci. „Já se přikláním k tomu, aby se takové věci řešily, aby se o nich v učitelském sboru mluvilo a také aby žáci věděli, co je a co není přípustné. Je to vlastně součást prevence,“ vysvětluje svůj postoj ombudsman Ladislav Hrzal. Učitel si tak může i sám kontrolovat, že komunikace mezi ním a žáky funguje a že mají možnost upozornit na nedostatky nebo navrhnout zlepšení. „Základem úspěchu je především posilování a budování kvalitních vztahů mezi pedagogy a žáky (ale také žáky samotnými). Pokud bude ve třídě zdravé klima, žáci ani jejich rodiče nebudou mít potřebu na učitele útočit – ani v off-line, ani v on-line světě,“ doporučuje Kamil Kopecký.

Podobné rady dávají novopečené angličtinářce pod příspěvkem i zkušenější kolegové. Že vždycky bude někdo nespokojený, je jasné. Je dobré zeptat se na důvody, zvážit, jestli nejsou oprávněné, preventivně se sama průběžně ptát, jak jsou žáci spokojení, nechat se hodnotit a umět kritiku přijmout. V neposlední řadě také počítat s tím, že nepříjemnosti se na začátku kariéry nevyhnou nikomu. Že by dnes děti byly zlé a terorizovaly učitele prostě jen proto, že mohou, většina diskutujících odmítá. „Jako tělocvikář rozdávám dětem svoje telefonní číslo běžně na lyžařských výcvicích. Dlouho bylo vyryté společně s číslem jedné krásné kolegyně na lavici jedné učebny. Ani já ani ona jsme nikdy žádné problémy řešit nemuseli,“ píše jeden z učitelů. Ovšem že je to leckdy složitější s rodiči, zaznívá také z pěkné řádky komentářů. „Odkývat, zopakovat, aby věděli, že je posloucháte, nehádat se, pokud to má smysl, tak si jejich výtku vzít k srdci, jinak na to kašlete,“ radí o kus níže jiná uživatelka s dlouholetou praxí.

Kamil Kopecký zdůrazňuje, že je potřeba řešit každý případ individuálně. „Zde nevíme, proč si učitelku matka žáka nahrála, zda nechtěla např. dokumentovat jednání učitele s podezřením, že dochází k trestné činnosti, zda nešlo o veřejný zájem apod. Obecně tyto situace řeší rozklady Úřadu na ochranu osobních údajů. U konkrétních případů však skutečně potřebujeme vědět, proč k danému jednání došlo – v některých situacích je nahrávání odůvodněné, jindy ne.“

Když děti jen elektronicky zlobí

Zatímco rodiče nahrávky často používají jako důkaz, který předkládají řediteli školy nebo ho zveřejní třeba na Facebooku jako obranu svého potomka, jednání dětí má už k šikaně blíž mnohem častěji. Hloupé vtipy, fotomontáže, sestříhaná nebo předabovaná videa mohou skutečně zraňovat, ponižovat nebo stresovat, stejně jako prozvánění uprostřed noci. „V těchto případech nejsou útoky motivovány snahou učiteli ublížit, ale spíše pobavit se, rozbít monotónnost hodiny, otestovat si hranice. Bohuslav Hora z Učitelské platformy pro ně razí označení ‚elektronické zlobení‘,“ vysvětluje Kamil Kopecký, že skutečné šikany je mnohem méně – podle analýzy dat Národního výzkumu kyberšikany učitelů řeší závažné případy jen něco mezi třemi až pěti procenty pedagogů.

Co už tedy šikanou je? Podle výše zmíněného výzkumu čelí učitelé nejčastěji verbálním útokům prostřednictvím mobilního telefonu nebo internetu. Velmi časté je obtěžování ve formě neustálého prozvánění nebo zahlcování zprávami. Důvodem řešit chování žáků bývá ale až vyhrožování nebo zastrašování, šíření ztrapňující, ponižující nebo zesměšňující fotografie a průnik do elektronických účtů, ať už u e-mailu nebo na sociálních sítích.

Velkým problémem ale je, že vedení školy nemusí šikanu v žádné formě chtít řešit. Podle údajů MŠMT vedení školy nejčastěji argumentuje tím, že k šikaně dochází mimo budovu školy a není to tedy záležitost školy. Ředitelé se často obávají negativní publicity a zhoršení pověsti školy. Někdy také situaci neřeší, protože nemají funkční nástroje, nedokážou agresora identifikovat nebo jeho rodiče nespolupracují při řešení. Často se v učitelském sboru o situaci ví, ale nikdo ji neřeší s tím, že časem vše přestane. „Sama jsem kyberšikaně nikdy nečelila, ale jedna z mých kolegyň je jejím terčem neustále. Je velice pracovitá a oddaná své práci, ale její hodiny jsou trochu monotónní a nudné a žáci si ji často berou na paškál,“ popisuje situaci na své škole jedna ze členek skupiny Učitelé+ v diskuzi o kyberšikaně. „Je to smečka a hledá slabé kusy,“ shrnuje o kousek níže chování žáků a ptá se, jak před dětmi chránit učitele, kteří nedostali do vínku vše tak, jak by bylo potřeba. Je správné, aby si žáci stříleli z učitelů kvůli oblečení, pisklavému hlasu nebo třeba tělesnému postižení? „Přestože může být nezvyklý styl oblékání, nebo třeba i zápach, vada řeči či cokoli jiného spouštěčem šikany, osobnostní vlastnosti pedagoga převažují a jsou u vážných forem šikany dominující,“ vysvětluje Kamil Kopecký. Z jeho zkušeností vyplývá, že agresory nejčastěji pohání touha pomstít se za nějakou nespravedlnost, zesměšnění nebo ponižování. Zaútočit tak mohou i otloukánci nebo outsideři, kteří by si v reálném světě reagovat netroufli. „Učitelé by si měli dávat pozor na nálepkování dětí (jedničkář, pětkař, půlku třídy oslovujeme křestními jmény, půlku příjmením), na přehnané emoce (řvaní na žáky, nadávání), na predikování neúspěchu dětí (z tebe nikdy nic nebude) apod. Základem je posilovat dobré stránky dítěte, chválit, motivovat, povzbuzovat, ale současně být důslednými. Dítě, které bude vnímat učitele jako partnera, který mu pomáhá, na něj nebude chtít útočit,“ doporučuje odborník na kyberšikanu. Jedním dechem ale dodává, že ani tak se šikana dobrým učitelům nevyhýbá.

Jak zareagovat?

Případy kyberšikany řeší i předpisy MŠMT, ovšem pokud šikana probíhá mezi žáky. Vyvodit se z nich dá i několik jednoduchých pravidel pro učitele:

1.  Zachovejte klid, nereagujte unáhleně.

2.  Uschovejte si co nejvíce důkazů, ale ukončete komunikaci s pachatelem, zablokujte zneužitý účet, pokuste se zastavit šíření nevhodného obsahu.

3.  Pokud je to možné, identifikujte pachatele a informujte vedení školy.

4.  Trvejte na konečném vyjádření.

5.  V případě, že vás vedení nepodpoří, eskalujte problém dál – viz infobox Co říká právo

Co říká právo

Jaké jsou možnosti řešení kyberšikany popisuje Kamil Kopecký vedoucí národního projektu E-Bezpečí:

Škola má povinnost chránit zdraví žáků i pedagogů, takže i v intencích školského zákona je zajistit pro učitele bezpečné prostředí. V případě, že se pak něco učiteli ve škole stane, je v mezích školského zákona možné využít různých druhů trestů či snížených známek z chování. Zde však zákonné hranice z pohledu školského zákona končí.

Další možností je občanskoprávní žaloba na ochranu osobnostních práv, zde může učitel např. žalovat žáka/rodiče, že mu způsobil újmu. Tuto újmu musí ale umět učitel vyjádřit – např. stres, deprese, bolesti hlavy apod. a Ideálně podložit lékařskou zprávou. Pak může učitel žádat po rodičích žáka, který útok spáchal, finanční kompenzaci nebo třeba omluvu.

Další možností je trestněprávní žaloba, tj. pokud jednání žáka splňuje skutkovou podstatu trestných činů (např. pomluva, nebezpečné vyhrožování, nebezpečné pronásledování, vydírání apod.), může učitel také jednání řešit v součinnosti s policií. Zde je opět nutné dodat důkazní materiály, které popíšou, co se stalo a jaký to mělo na oběť – pedagoga dopad. Ve hře mohou být i podmíněné tresty, ale většinou jde o přestupky. I zde je nutné vyjádřit újmu, která učiteli vznikla.

Prosincové číslo měsíčníku Gramotní je tady

Nové číslo našeho měsíčníku si můžete v klidu prolistovat zde . Kyberšikana učitelů, klasifikovat či ne uplynulé distanční pololetí nebo výuka v sociálně vyloučené oblasti, to jsou hlavní témata aktuálního čísla. S ohledem na omezení služeb distribučních firem jsme tento měsíc zůstali u online verze, ale v lednu už se můžete těšit na tištěné číslo. Objednávat ho pak můžete na našem webu v sekci „Čtěte naše papírové noviny“.