Zklidňující proud smyslových přelévátek

Roztěkanost, nesoustředěnost, potřeba zklidnit se a ukotvit své myšlenky. To občas potřebuje každý. Znáte „smyslová přelévátka?“ Jsou to rozmanité sady senzorických kapalinových válců. Fascinují vás v dobrém slova smyslu, protože jediné, kam upřete svůj zrak a myšlenky, budou různobarevné proudy kapaliny – oleje, které plynule stékají ke dnu. Některé opravdu pomaličku, po kapičkách, některé trochu rychleji, jiné pro změnu ve spirálách.

Kvůli zklidňujícímu efektu jsou ideální pro děti se specifickými potřebami, jako je například ADHD či lehčí forma autismu. Inspirují zvědavost, rozvoj tvůrčího jazyka a porozumění jednoduchým vědeckým principům.

„Oblíbená pomůcka, která chytí pozornost a pomůže k soustředěnosti. Často přemýšlím, zda je oblíbenější u dětí nebo u učitelů“, říká Jana Vyhlídalová, zakladatelka projektu Gramotní.

zdroj: Tereza Veselá photo

Smyslové barevné kaskády můžete objednat zde.

Smyslová dvoubarevná přelévátka objednáte zde.

Prolistujte si Kidtown Edu katalog vzdělávacích pomůcek 2020/21 zde.

3 méně známé nástroje pro online výuku

V online výuce se setkáváme s množstvím nových problémů a výzev. Jak sledovat postup žáků, když se nemohu projít po třídě a „nakouknout”, jak spolupracovat na dálku a podobně. Dnes vám Ondřej Vošta představí 3 nástroje, které rád používá při online výuce na kurzech digitálních dovedností makeITtoday

Padlet

Padlet je elektronická obdoba nástěnky s lístečky. Od korkové nástěnky jí však posouvá na míle daleko několik vlastností.

  • Samozřejmostí je možnost nástěnku sdílet se studenty, a to pouhým odkazem (není třeba vytvářet účty).
  • Lístečky mohou obsahovat všemožná média jako text, obrázky a videa. Navíc je možné je komentovat nebo jim dávat srdíčka, hvězdičky, palce nahoru či dolů.
  • Lístečky můžete na nástěnce uspořádat – buď volně, do pojmenovaných sloupců, do mřížky a mnoho dalšího.

Ve výuce padlet využívám například k získání zpětné vazby, brainstormingu nebo evokaci. Se studenty také při práci na delších týmových projektech, kde si na lístečky píší dílčí úkoly a přesouvají je mezi sloupci „TODO”, „Děláme na tom” a „Hotovo”.

Ve verzi zdarma máte k dispozici 3 nástěnky bez jakýchkoliv dalších omezení.

Quizizz

Quizizz je online kvíz. Online nástrojů pro tvorbu kvízů je mnoho, zmíním například ještě Kahoot, který rád používám spíš v prezenční výuce. Z mnoha vlastností Quizizz bych zmínil hlavně tyto:

  • Každý žák jde svým vlastním tempem, vy pouze sledujete, kde kdo je. Na konci přehledně vidíte výsledky a můžete je využít ke zpětné vazbě a navedení studentů v dalším rozvoji.
  • Máte k dispozici několik různých druhů otázek jako výběr jedné/více možností, hlasování, volný text, vyplnění slov nebo můžete přidat i vysvětlující slide.
  • V odpovědích mohou být obrázky – speciálně například při výuce Scratch je lepší ukázat blok jako obrázek a nepřepisovat text.

Verze zdarma má drobná omezení, která mi ale nikdy nevadila. Údajně jsou ve verzi zdarma také reklamy, ale nezaznamenal jsem je.

Classcraft

Classcraft je nástroj, jak z výuky udělat online hru na hrdiny. Každý student je hrdina a vy připravujete dobrodružství. V nejjednoduší formě máte mapu, na kterou umístíte úkoly a cesty jak mohou studenti mezi úkoly postupovat. Pokud se chcete ponořit hlouběji, každý student má ve hře povolání (Kouzelník, Ochránce nebo Léčitel), má své body zkušenosti, úroveň, životy, energii a speciální dovednosti. Jak toto všechno využijete, je na vás, ale už základní mapa s úkoly přináší několik výhod.

  • Cesty mezi úkoly se mohou větvit, takže nemusí všichni dělat totéž. Nejčastěji mám na mapách několik společných úkolů a pak křižovatku, kde si mohou studenti vybrat.
  • Samozřejmostí je, že vidíte postup hráčů a můžete na to reagovat.
  • Celá stylizace do hry vypadá dobře a studenty baví.

Classcraft je trochu složitější nástroj, ale minimálně základní využití map není nic, co by běžný uživatel nezvládl. Studenti potřebují registraci a doporučuji ji s nimi projít online. Celá platforma je anglicky, ale po úvodní registraci si studenti vystačí s několika málo obrázky, které si v nejhorším zapamatují jako obrázky.

Ve verzi zdarma může mít vaše dobrodružství pouze 6 úkolů, ale můžete vytvořit i více dobrodružství. Jiná omezení mi zatím ve využívání tohoto báječného nástroje nebránila.

Sexuální výchova je lepší než porno. Nebojme se být explicitní

Socioložka Lucie Jarkovská školí učitele v tom, jak má vypadat genderově citlivá výuka a moderní sexuální výchova. A jde na to přes stand-up comedy. S kolegyní převádí výsledky svých výzkumů zaměřených na gender a sexualitu do sketčů a vystupují s nimi jako Duo docentky.

Gramotní si s ní povídali o genderových očekáváních ve výuce, homofobní šikaně a vlivu porna na vnímání sexuality u náctiletých. Jak s tím může pomoci moderní sexuální výchova? A kdy s ní začít?

zdroj: archív L. Jarkovské

Co dělá učitel, který se snaží o genderově citlivou výuku?

Na školeních mi vyučující často říkají: „Já neřeším, jestli dítě je kluk nebo holka, ke každému přistupuji individuálně“. To je humanistický přístup, který předpokládá, že každé dítě je možné chápat jako individuum. To sice ano, ale nelze ho vyjmout ze společnosti, kde se s tím, kým jsme, pojí určitá očekávání, stereotypy. Nelze to jednoduše odstřihnout. Genderově citlivý přístup znamená, že si genderové i jiné asymetrie, které se objevují ve společnosti, uvědomujeme a aktivně s nimi pracuje.

Které genderové asymetrie máte na mysli? Třeba že ženy jsou tlačeny do role pečovatelek a muži do rolí živitelů?

Je dobré začít u rozdílnosti nároků, které na holky a na kluky klademe. Uvědomit si, že holky jsou např. pod mnohem větším drobnohledem, co se týče vzhledu. To se projevuje i při online výuce, kdy si žáci nechtějí zapínat kameru. Bojí se, aby je někdo nevyfotil a nepověsil to na sociální sítě. Holky se mnohem více než kluci obávají toho, že u toho nebudou vypadat hezky a ostatní se jim vysmějí. Takových tlaků je spousta a je dobré si to uvědomit a aktivně s tím pracovat.

Kterým genderovým tlakům a očekáváním čelí chlapci?


Musejí neustále dokazovat, že nejsou zženštilí, není na nich nic holčičího. V nejútlejším věku jsou děti doma s maminkou, protože na rodičáku je většinou žena. Identifikují se s ní, chtějí být jako ona. Jenže kluci postupně zjistí, že patří k jinému pohlaví. A pochopí, že by se měli podobat tatínkovi. Ale nevědí jak, protože tatínka tolik nevidí. O to výrazněji se potřebují vymezit proti tomu, co dělají holky. Začnou
až úzkostlivě dbát na to, aby na nich nebylo nic holčičího. Ve třídě to bývá i zdrojem agrese a konfliktů. Přičítáme to testosteronu, ale často za tím stojí úzkost.

Úzkost, že nejsem dost kluk?

Ano. Abych dokázal, že jsem, někoho zbiju. Nebo odmítám nosit určité barvy. Stydím se, že chodím zpívat nebo tancovat, protože to „je pro holky“. Pokud si tyto mechanismy neuvědomujeme a dětem se strachem z nálepky nepomůžeme nebo dokonce utrousíme nějakou byť dobře míněnou poznámku, můžeme jim uzavřít cesty k rozvoji jejich talentu. Je důležité chápat, že „holčičí“ je z pohledu kluků
vnímáno jako něco toxického, čím se mohou nakazit.

Zatímco holky se na „klučičí“ aspekty dívají spíš s obdivem, nebo ne?

Jasně. Holka, která dělá něco „klučičího“ – třeba má sílu, je rychlá, rozumí počítačům – může být za frajerku, získá si uznání. Toto hierarchické uspořádaní ještě umocňujeme poznámkami typu „Nebuď baba!“, „Jsi chlap, tak nebreč“. Proto bych jako učitelka měla svoji práci neustále podrobovat reflexi. Přemýšlet nad tím, jak se mužsko-ženská perspektiva promítá do mé interakce s žáky, do hodnocení jejich
práce. Genderově citlivá výuka je součást širšího respektujícího přístupu, kdy jako učitel přemýšlím, jak se propojit a kooperovat. V tomto případě jak propojit holky a kluky.

Myslíte společnými aktivitami?
Hlavně je automaticky neoddělovat na dva zcela nesourodé tábory. Často se za trest rozesazuje kluk k holce. Jako kdyby nebylo normální, že i kluk s holkou si spolu můžou povídat, kamarádit se. Dávají se jiné domácí úkoly pro kluky a jiné pro holky, protože „Holky budou radši vybarvovat květinku a kluci auto.“ Podle mě je fajn, když mají děti na výběr. Proto bych nedělila úkoly, kroužky ani jiné aktivity na klučičí a holčičí ale např. na rukodělné a sportovní.

Nechat děti, ať si každý vyzkouší všechno?
To by bylo ideální. Říkáme, že „nebudeme přece kluky nutit navlékat korálky a holky do fotbalu“, ale ve zbytku vzdělávání tvrdíme opak. Když někomu nejde psaní, nepromineme mu úkol v písance. Vždyť i u kluků by mohlo být fajn procvičit jemnou motoriku. Když navlékání nepředstavíme jako „holčičí“, ale univerzálněji, třeba jako tvorbu pokladu, mají s tím kluci daleko menší problém. Neříkejme tedy: „Holky,
dneska si navlíkneme korálky. A samozřejmě, když se k nám bude chtít připojit nějaký kluk, může.“ Tím vysíláme signál, že to bude nějaký divný kluk. Proč neříct „Děti, dneska si vytvoříme poklad – indiánské náramky, které pak schováme do tajné skrýše“. Tak nadchnete holky i kluky.

Takže zásada genderově citlivé výuky číslo jedna: Pozor na formulace při zadávání úkolů.
Ano, to je velmi důležité, protože se v nich skrývají genderová očekávání. Např. když se obracíme na všechny, často používáme mužský rod: „Ukaž mi, jak sis to vybarvil.“ A očekáváme, že zareagují i holky. Kdyby ale paní učitelka začala mluvit v ženském rodě na celou třídu, kluci okamžitě vypnou. Zato holky slyší na mužský rod pořád. Vůči holkám to je svým způsobem nerespektující, ale zároveň se učí flexibilitě, být pořád ve střehu, připravené reagovat. Pak se divíme, že jsou kluci málo flexibilní. Je to totéž jako se psaním. Copak si řekneme „Jemu nejde psaní, tak ho tím nebudeme mučit a vymyslíme něco, co ho zaujme“? Zrovna tak empatie a spolupráce. Nejsou u kluků rozvinuté? Svedeme to na jejich pohlaví, místo toho abychom přemýšleli, jak u nich tyto kompetence posílit. Přistupujme k osvojení softskills stejně jako k počítání. Je dobré to naučit všechny děti.


zdroj: archív L. Jarkovské

Jinak formulovat zadání, dát si pozor, jak se třídou komunikuji… Na co dalšího se mám jako genderově citlivý učitel zaměřit?
Podívat se, jak moje výukové materiály zobrazují ženy a muže. Ale i další kategorie. Třeba mám ve třídě i romské děti, vietnamské děti, děti cizinců, děti s postižením. To je svět, ve kterém žijeme. Zobrazují takový i výukové materiály? Nebo nabízejí obraz, který v reálu neexistuje? Spočítejte zastoupení žen v knihách. Většinou zjistíte, že jich bývá zobrazeno velmi málo.

Trpíte „nemocí z povolání“ a počítáte postavičky i v knížkách vašich dětí?
Zrovna včera jsem si jednu prohlížela. Na obrázcích z tramvaje a nádraží bylo 4x méně žen. To je přece divné. I v knížkách o zvířátkách bývá postaviček v ženském rodě zastoupeno mnohem méně. To vede k tomu, že hrají menší spektrum rolí a mají menší záběr charakterů. Hodná, milá a krásná vs. zlá, líná a ošklivá. To jsou dva nejčastěji zobrazované ženské charaktery.

Nepoměr v zastoupení mužů a žen v učebnicích je evidentní například v dějepise. Jak s tím jako učitel mohu pracovat?
Mluvte o tom s žáky, tematizujte to. Proč jsou v učebnicích zastoupeni jen muži vědci, vynálezci, panovníci a vojevůdci? Kam se poděly ženy? Může to sloužit jako podnět pro školní projekt. Často stačí téma nerovnoměrného zastoupení žen a mužů zvědomovat. Pro sebe jako učitele i pro děti. Vést o tom debatu, přemýšlet nad tím.

Podle vás se gender promítá i do výzdoby a uspořádání prostor ve škole. Jak?
Podívejte se, kolik je na chodbách a ve třídách zobrazeno žen a kolik mužů. Ne že by tam ženy vůbec nebyly. Ale jsou to ženy beze jména, objekty malířova zájmu. Muži jsou činitelé, jejichž jména si máme zapamatovat. Zajímavé téma je i využívání prostor školy. Zatímco kluci většinou zaberou střed hřiště, dívky se zdržují někde bokem, v zákoutí. Nebo určité prostory, třeba pinpongové stoly, nevyužívají nebo
využívají jinak – sednou si na ně a jsou na mobilu. Podle mě to opět souvisí s pozorností upřenou na dívčí zevnějšek. Holky velice často nechtějí sportovat, když na ně koukají kluci. Bojí se, že budou upocené, že se ztrapní, nepříjemná pozornost upřená na jejich těla se ještě znásobí.

Jak to lze řešit?
Třeba vymezením hodin, kdy budou prostor nebo zařízení moci využívat jenom holky. Učitelky a učitelé, kteří děti učí, by měli být schopni přemýšlet o tom, jestli dítě danou hru nechce hrát za žádnou cenu nebo jenom v těchto podmínkách, proč a co s tím. To samé počítače. Proč je některé holky nikdy nevyužívají? Stydí se si tam před ajťáky hledat make-up tutorialy? Opět jsme u té paralely se psaním: neučíme ho jen
ty, kterým jde, ale všechny žáky. Když řekneme „Holky tohle nezajímá“, vyřazujeme je tím z určité oblasti poznání. Ochudíme je o něco, co bude nevyhnutelně součást jejich budoucnosti. Pokud dítě nemá vlohy pro IT, o to více se mu musíme věnovat.

Poslední dobou se mluví o homofobní šikaně. Objevuje se na českých školách často?

To, čemu se říká homofobní, častěji bývá genderová šikana. Když někdo někomu nadává do buzerantů, není to většinou o sexuální orientaci, ale o genderu, že se nějaký kluk neprojevuje dostatečně maskulinně. A z důvodu úzkosti, o které jsem mluvila na začátku, ho kluci ze svého kolektivu vyčlení.

Týká se genderová šikana i dívek?
U nich to většinou neprobíhá tak drsně, u chlapců jsou zaznamenány i pokusy o sebevraždu. U holek vybočení ze stereotypu není tak jednoznačné. Jak jsme říkaly, dívky, které vykazují maskulinní znaky, mohou být považovány za velmi cool.

Občas se objevují názory, že sexuální výchova má být záležitost rodiny. Proč má podle vás být součástí školní výuky?
Sexualitu nelze odpárat, nelze ji nechat doma. Vždycky se objeví situace, ve které bude obsažena, i kdyby učitelé a rodiče stokrát nechtěli. Vezměte si literaturu, ta je sexem prošpikovaná. Nebo může dojít na případy sexuálního obtěžování. Žačky si přijdou stěžovat, že matikář vyvolává jen holky s velkými výstřihy a pak jim dává dobrou známku. Ví jejich třídní, jak zareagovat? Jednomu mladému fyzikáři se
stalo, že žačky, které měly vymyslet testovací otázky, odevzdaly test s dvojsmyslnými odpověďmi typu: Co je rovnovážná poloha? A) Doggy style B) 69 C) správná odpověď. Má nad tím učitel mávnout rukou? Stačí žačkám domluvit? Nebo se má obrátit na vedení, ne kvůli postihům, ale pro vlastní supervizi? A co třeba se třídou otevřít téma sexuálního humoru, obtěžování a hranic, za něž už není dobré jít? I o tom je
moderní sexuální výchova.

Také vnímám posun od dob, kdy se naše generace s učila o antikoncepci, reprodukci, menstruaci a hygieně. Dnes se klade důraz na hranice, jak říci ne a respektovat přání partnera.
A taky na to, že sex a sexualita nejsou tabu a můžeme se o nich bavit přirozeně, ne prizmatem toho, co je správně a co špatně. Když si vytvoříme bezpečné prostředí, můžeme obavy ohledně sexu a sexuality sdílet. U teenagerů je to velice často o strachu a obavách. „Najdu si někdy někoho? Bude mě někdo mít rád, i když na sebe nenechám sáhnout? Nebude mě považovat za štětku, když se mi to bude líbit? Jsem
normální?“ Tisíc různých obav. O nich by měla být sexuální výchova. O tom co nás zúzkostňuje, co nás pálí. A je důležité, aby v tom bylo dobře i vyučujícím. I my dospělí máme své úzkosti, o to víc před bandou puberťáků. To je minové pole. Je důležité umět si najít své hranice.
Puberťáci vás prý při debatách občas zaženou do úzkých. Jak z toho ven?
Otevřeně říct „Teď jste mě zaskočili, vidíte, jak se červenám“. Sexualita je sféra intimní. Je potřeba se o ní bavit a sdílet, ale také si nechat, co chceme, pro sebe. Proto varuju před anonymními listárnami a výzvami typu „Teď mi napište na papírek, co vás zajímá.“ To nemůžete ustát. Dostanete provokace typu „Paní učitelko, děláte si to?“ Je lepší nejprve od žáků dotazy vybrat a odpovědi třeba pak hledat společně.
A taky vysvětlit, proč některé dotazy nebudete zodpovídat.

Co dnešní mladé trápí v oblasti sexu a sexuality nejvíce?
Že je málo prostoru, kde se o tom v klidu pobavit. Řekne se „v rodinách“. Ale speciálně teenageři se o tom s rodiči baví strašně neradi. Obzvlášť s těmi, se kterými to až dosud bylo tabu. Začínat se sexuální osvětou ve 14 je ta nejhorší doba. Už je pozdě. To je lepší nakoupit edukační materiály, doporučit chytré webové stránky a zajímat se o to, jaké programy plánuje škola.

zdroj: archív L. Jarkovské


Moje generace vyrůstala na časopisu Bravo a rubrice Láska sex a něžnosti, kde se neustále opakovaly dotazy typu „Mohu otěhotnět při líbání?“ Na co se ptá dnešní generace vyrůstající na pornu?
Úzkostné dotazy a obavy často vyvěrají z iracionálních pocitů. Dnešní holky to díky dostupným informacím rozumově chápou, ale pocitově se taky bojí. Co je u nich nové, je zúzkostnění z porna. Děti jsou překvapené, když z debaty ve škole pochopí, že může existovat sex, u kterého se nekřičí. Vliv porna na vnímání sexuality se u dětí ale těžko zkoumá.


Sexuolog Zlatko Pastor v rozhovoru před třemi lety řekl, že kvůli pornu jsou dnešní náctiletí přesvědčení, že např. anální sex je běžná sexuální praktika, kterou třeba i začínají svůj sexuální život.
Porno nám dost komplikuje hledání vlastního způsobu prožívání sexu. Obzvlášť když ho dnešní děti sledují od dětství. Ani ne proto, že by je to tak vzrušovalo, ale protože jsou zvědavé. My dospělí se bojíme ukázat jim explicitní materiály, které zobrazují pohlavní orgány, penetraci… Většinou to jsou neurčité malůvky čehosi. Děti ale přirozeně zajímá, jak to vypadá, když je penis ve vagině. Začnou hledat a narazí na porno a v něm na spoustu bizarních kategorií. Přitom na začátku stála přirozená zvědavost, kterou jsme my dospělí mohli ukojit skrze sexuální výchovu. Ale protože jsme se ostýchali, nechali jsme v tom děti samotné, pornu na pospas.

Lucie Jarkovská (1978)
Socioložka, působí v Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Doktorát získala za práci na téma Genderová reprodukce v každodennosti školní třídy: Etnografický výzkum. Je členkou Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, spoluautorkou popularizační knihy Kapky na Kameni. 50 příběhů českých a slovenských rebelek a autorkou publikací Gender před tabulí a Etnická rozmanitost ve škole. Spolu s kolegyní socioložkou Kateřinou Liškovou vystupují jako Duo docentky a formou stand-upu popularizují závěry genderových výzkumů. Loni za svá vystoupení získaly Cenu děkana za významný umělecký čin.

Vnímání a orientace v textu

Zkuste náš Pondělní kvíz zaměřený na vnímání textu. Vyznáte se v rodinných vztazích? 🙂

Rodinné vztahy

1)

Na fotce jsem poznal bratra mé matky, jejího jediného sourozence. Vedle něj stál otec jeho matky a jeho jediná dcera. Kdo je pro mě ta žena?

a. moje sestra

b. moje matka

c. moje sestřenice

d. moje babička

e. moje dcera

f. můj bratr

2)

Dívám se na fotografii naší rodiny, žijící obecně klidným a  spořádaným životem. Na fotografii vidím matku svého otce s jejím synem a dcerou, které se nedávno narodila holčička. Kdo je pro mě ta holčička?

a. moje sestra

b. moje matka

c. moje teta

d. moje dcera

e. můj bratr

f. moje sestřenice

Autorem kvízu je Václav Fořtík z Centra nadání, o. p. s.

Vysoké průhledné nádoby na měření tekutin

Máte doma malého vědce lačnícího po všelijakých pokusech a chemických experimentech? Pořiďte mu průhledné nádoby různých velikostí, přidejte trochu potravinářského barviva a vodu a rázem se váš stůl promění v chemickou laboratoř, avšak bezpečnou :-).

Průhledné nádoby pro chemické pokusy jsou vyrobeny z autoklávovatelného polypropylenu a pojmou až 1l tekutiny. Set obsahuje 7 nádob o objemu 10 ml, 25 ml, 50 ml, 100 ml, 250 ml, 500 ml a 1000 ml.

zdroj. KidtownEdu.cz

Vysoké průhledné nádoby na měření můžete objednat zde.

Prolistujte si Kidtown Edu katalog vzdělávacích pomůcek 2020/21 zde.

Prostorová představivost

Prostorová představivost je schopnot vytvořit si mentální model prostorového objektu a v mysli s ním manipulovat – například otáčet, rozkládat, skládat nebo počítat. V životě je to schopnost nezbytná pro architekty, konstruktéry, ale užitečná je i pro prostou orientaci v mapách. Tip na trénink prostorové představivosti přináší lektor kurzů digitálních dovedností makeITtoday Ondřej Vošta.

V informatice se s ní setkáváme všude, kde v názvu najdeme „3D” – u 3D modelování, 3D tisku nebo třeba 3D hry. Zejména ty 3D hry, kde mohou stidenti něco tvořit, jako je velmi známý Minecraft nebo Roblox. A právě z vytváření úprav světa Minecraft pochází inspirace pro dnešní aktivitu. Minecraft se skládá z kostiček, a když chceme vytvořit kostičku vlastní, musíme namalovat všech 6 stran kostky, která je rozložena do sítě.

My nebudeme malovat kostičku, ale budeme na nesloženou (2D) síť kostky malovat postavičku superhrdiny. Postavička má na přední straně oči a pusu, na zadní straně plášť se svým znakem, na horní straně kšiltovku nebo jinou čepici, kde se pozná, kde je vpředu, na spodní straně boty (které jsou u špičky rozšířené, takže zase víme, kde je vpředu) a má vlevo a vpravo ruce ohnuté v lokti. Chceme, aby postavička po složení do skutečné kostičky odpovídala běžným zvyklostem – tedy že oči jsou nad pusou nebo že ruce jsou v lokti ohnuté směrem dopředu.

A když máte postavičky složené (a slepené), co s nimi třeba natočit krátké stopmotion video?

Introverty není potřeba zachraňovat, jen jim dovolte být sami sebou

Klidné, samostatné, empatické a naslouchající děti by ve svých lavicích viděl rád každý učitel. Jenže odvrácenou stranou mince je i uzavřenost, ustrašenost a pasivita, když by naopak byla potřeba rychlá akce. Introvertní děti mají cestu školní docházkou o něco těžší než extrovertní vrstevníci a často se potýkají s nálepkami jako pomalý, nevyzrálý, labilní nebo stranící se kolektivu. Nejtěžší je pro ně nástup do školy, přechod na druhý stupeň a puberta. Přitom jejich kognitivní schopnosti na vině rozhodně nejsou.

Autor: Dominika Rýparová

Zdroj: Freepik.com

Rodiče šestileté Kristýny zvažovali nástup do školy už loni. Narodila se v prosinci, je jedináček a s přehledem zvládala dovednosti prvňáčka už před rokem. Předčasné zaškolení dívence nedoporučily učitelky z mateřské školy proto, že příliš nemluví, nezapojuje se do kolektivních aktivit a celkově tráví hodně času ve svém světě. Jenže stejné argumenty rodičům letos předložily i kolegyně z předškolního ročníku. Je tichá, neplní zadané úkoly, hraje si jen s dětmi, které také mají doporučení do pedagogicko-psychologické poradny. „Jenže bylo by řešení nechat ji další rok ve školce? Doma poctivě děláme všechny aktivity vhodné pro předškoláky a zvládá je naprosto bez problémů, neustále se mě ptá na docela záludné otázky, umí používat i anglická slovíčka ze školkového kroužku. Navíc ani já nejsem zrovna týmový hráč,“ přemýšlí Kristýnina matka. Poslat svou dceru do školy až téměř v osmi letech se jí nechce, ale nerada by něco zanedbala.

Podle expertky na komunikaci introvertů a extrovertů Sylvie Löhken tvoří introverze a extraverze dva konce jedné škály, na které se každý z nás nachází. Podle jejích odhadů se většina z nás pohybuje někde kolem středu s mírnými sklony k jednomu z pólů. Hlavní rozdíl je ve způsobu „dobíjení baterek“ – introvert si rád odpočine sám v klidu doma a urovná myšlenky, extrovert si raději vyrazí s přáteli a vyčistí si hlavu. Odhady poměru introvertů a extrovertů jsou ale jen přibližné, protože jde především o vnitřní pochody a potřeby, které jsou značně závislé na okolnostech a vnějších podmínkách. „Například podle Susan Cain, americké spisovatelky, která se zabývá introverzí, je podíl extrovertní populace 30–70 procent. Osobně si myslím, že je to tak 50 procent, extroverti jsou více vidět a slyšet, ale nemyslím si, že by to mělo nutně znamenat, že jich je více,“ říká speciální pedagožka Michaela Filipová, která stojí za projektem Cestou šťastného introverta. S problémy se setkávají lidé, kteří se na škále výrazně blíží jednomu z pólů. V prostředí školy to jednoduše znamená, že i učitelé si více všímají chování nápadně tichých dětí, ale i těch, které nevydrží chvíli potichu. Jak s informacemi naloží, závisí jednak na schopnosti empatie, jednak na zkušenostech. Na co si jako pedagog jednoznačně dát pozor? Nesoudit dítě podle sebe a příliš netlačit.

Nezralé nebo introvertní?

Podle zkušeností diskutujících z facebookové skupiny Učitelé+ bývá častým důvodem doporučení odkladu introvertním dětem to, že personál mateřských škol a prvních stupňů škol základních je častěji extrovertní, proto zvládá zaměstnání, kde je v intenzivním kontaktu s dětmi a pod lavinou vnějších vjemů. Pro mozek introverta je naopak velmi náročné pohybovat se v hlučném prostředí, kde se neustále něco děje, a ke zpracování podnětů potřebuje více energie a času. Přesně tak také reaguje mozek introvertních dětí – jsou zaražené, zůstávají stranou, nemluví, nehrají si. Učitelky i učitelé mohou snadno nabít dojmu, že děti jsou smutné a potřebují pomoc, a zahrnou dítě pozorností. Snaží se ho rozpovídat, zapojit do aktivit, rozveselit. Dítě introvert na to ale může reagovat úplně opačně – vypne, uzavře se do sebe, je pasivní a nereaguje. „Podstatné je, poznat, jestli je dítě nemluvné opravdu z těchto důvodů nebo jestli tam skutečně není sociální nebo emoční nezralost. Za tu spoustu let, co učím prvňáčky, cítím, že to je větší problém než nerozvinuté kognitivní dovednosti. To ‚doženeme‘, ale uplakané dítko, co každé ráno pláče po mamince, má start hodně těžký,“ komentuje problematiku odkladu školní docházky jedna ze členek učitelské skupiny.

Michaela Filipová doporučuje přistupovat ke každému případu individuálně a „partnersky“ – při rozhodování o odkladu školní docházky by měli stejný prostor jako pedagog dostat i rodiče a samotné dítě. „Všichni zúčastnění by měli probrat svá stanoviska a posdílet své zkušenosti, jak se dítě v tom konkrétním prostředí projevuje. Opět musím zopakovat, že samotná introverze, coby temperament člověka, není důvodem pro odklad. Problémem může být spíše to, když je dítě extrémně citlivé, úzkostné, plačtivé nebo nesamostatné, ale toto nejsou synonyma pro introverzi,“ vysvětluje. Nástup do školy bude pro výrazně introvertní dítě náročný, protože složitěji zpracovává změny. Pomoci může ale citlivý přístup učitelek v mateřské škole a sami rodiče mohou s dítětem mluvit o tom, co ho ve škole čeká, ukázat mu budovu, vzít ho na den otevřených dveří. Obrovským bonusem pro děti je, pokud se mohou setkat se svým budoucím třídním učitelem či učitelkou – ideálním řešením jsou kroužky pro předškoláčky vedené pedagogem, který si prvňáčky následující školní rok převezme, což je realita spíš malých vesnických škol.

Společně i sám

Úspěšným nástupem do školy ale problémy introvertů nekončí a učitelé by měli věnovat pozornost rozpoložení svých introvertních žáků ve všech obdobích, kdy se děje řada změn nebo se děti nechovají standardně. Introverti bojují častěji s nižším sebevědomím, mají sklon si častěji vyčítat chyby, jsou velmi sebekritičtí a bázliví a zároveň uzavření. Stávají se snadněji obětmi šikany nebo ve snaze zapadnout podléhají špatným vlivům spolužáků. Ačkoliv se může zdát, že pokud nebude učitel k dětem ve třídě přistupovat stejně, aby byl spravedlivý, zkomplikuje si práci a děti nepřipraví na život, kde na jejich individuální rysy nikdo ohledy brát nebude, není to pravda. „Každé dítě je jiné, každý člověk je jiný. Děti musí mít všeobecný přehled, naučit se číst, psát, počítat, ale jinak si myslím, že je právě důležité se zaměřit spíše na vlohy, talenty a schopnosti jednotlivých dětí a ty dál rozvíjet. Protože přesně v tom může být dítě jednou úspěšné. A pak než spousta informací, které se dítě učí nazpaměť, ale v životě je pravděpodobně nikdy nepoužije, si myslím, že jsou důležitější jiné věci, např. sebepojetí dítěte, sebevědomí nebo správně nastavené životní hodnoty,“ chápe přesah učitelské profese daleko za hranici pouhých vědomostí Michaela Filipová.

Pro introvertní dítě mohou být stresující i různé moderní výukové metody, kdy je kladený velký důraz na vlastní aktivitu. Prezentace, diskuse, soutěže, kvízy mohou dítě zahánět do kouta z několika důvodů. Zaprvé se stává středem pozornosti, která mu není příjemná. Zadruhé je nucené bojovat o pozornost s extrovertními spolužáky, kteří jsou v podobných situacích mnohem spontánnější a pohotovější, introvert nemá čas na rozmyšlenou, nezvládá rychle a pružně reagovat a může to rychle vzdát a „vypnout“. Zatřetí ho intenzivní interakce s okolím vyčerpává více než extroverty a uzavírá se do svého světa, jednoduše aby vypnulo. „Nám se ty baterky ve společnosti prostě vybíjí hrozně rychle a pamatuju se, že kolikrát už jsem byla na základce jako žák po dvou třech hodinách výuky úplně hotová,“ vzpomíná na svá školní léta další z učitelek ve skupině Učitelé+. „Pak bylo třeba super mít výtvarku, kdy jsem se mohla schovat do svého intro světa a soustředit se jen na sebe a svou práci a baterku si dobít. Vím, že introverti moc rádi pracují ve skupinách, ale opravdu to musí být skupinka spolužáků, kterým důvěřují a mohou se na ně spolehnout, což už bývá problém u větších skupinek. Pokud mi tedy introvert řekne, že chce pracovat sám, nechám ho, ale často je to opravdu proto, že mají vybitou sociální baterku a potřebují se dobít… A když si můžou vybrat spolužáka, zvládají to moc pěkně,“ přidává pedagožka s přezdívkou Vanda Em svůj tip z praxe.

Možná trochu překvapivě introvertům skutečně vyhovuje skupinová práce, pokud v ní mohou být se svými kamarády. Učitel může dítěti pomoct tím, že ho rovnou propojí s někým, s kým se mu pracuje dobře. Často jsou to jejich extrovertní blízcí přátelé, se kterými se dobře doplňují a vzájemně vyvažují. Nemá smysl nutit žáka, aby se otrkal také v jiné skupince, pokud to zjevně nenese dobře. Podle speciální pedagožky Michaely Filipové ale není potřeba se ani bát, že učitel sám vybere špatný protějšek. „Pokud jste zkušený pedagog, pak znáte povahu jednotlivých dětí ve třídě, víte, jaké je ve třídě klima a s kým se kdo přátelí. Pak se jistě nespletete, a pokud ano, určitě to není chyba, se kterou by se dál nedalo pracovat,“ doporučuje kolegům spoléhat se na svůj úsudek.

Nech brouka žít

Pro všechny děti je výhodné, pokud učitel formu výuky střídá, aby každý měl možnost část času strávit tak, jak je pro něj přirozené a pohodlné. U skupinové práce doporučuje Michaela Filipová rozdělovat děti spíše do menších skupinek tak, aby v ní vždy byly vyrovnané různé typy osobností. „Každé dítě by pak mělo dostat prostor a čas na odpověď, děti se učí, jak spolupracovat, tak tolerovat a respektovat jeden druhého se svými odlišnými vlastnostmi, projevy a potřebami,“ vysvětluje princip. Na skupinové úkoly je dobré být opatrnější v nových kolektivech, protože introvertnějším dětem může i v malé skupině dělat problém projevit se a spolupracovat.

Čím větší tlak bude vyučující na dítě vyvíjet, tím méně bude pravděpodobně spolupracovat nebo podávat dobrý výkon. „Introverta nevyvolávám často, pokud vím, že by nejraději nebyl vyvoláván vůbec, pak mu vyhovím nebo mu dám na odpověď více času, prostoru, možnost se na to připravit. Nechci po něm spontánní odpovědi. Vím, možná by někdo namítl, že je to trénink, v životě to bude potřebovat a musí se to naučit. A na jednu stranu to tak je, ale pokud bych tím měla dané dítě vyloženě stresovat, pak to prostě dělat nebudu. Naopak se spíš zaměřím na to, v čem je dobré, úspěšné, v čem se cítí jistě, a to taky budu chtít, aby dál rozvíjelo,“ uzavírá téma Michaela Filipová, která se sama hlásí k introvertní povaze a do těchto dětí se tak dokáže snáze vcítit.

Slavní introverti aneb bůhví, kdo vám sedí v lavici

Woody Allen

Warren Buffet

Marie Curie.Sklodowská

Charles Darwin

Bob Dylan

Albert Einstein

Mahátma Gándhí

Bill Gates

Angela Merkelová

Isaac Newton

Barack Obama

Georg Soros

Steven Spielberg

Marc Zuckerberg

(zdroj: Sylvia Löhken: Síla introvertů, Grada, 2013)