Učte venku, třeba zlomky

Trávit celé dny ve škole s rouškou zakrývající většinu obličeje není žádná slast. Pro učitele, ani pro žáky. Proč tedy aspoň na chvíli nevyměnit učebnu za park nebo hřiště? Inspiraci pro přípravu venkovních hodin matematiky, jazyků, přírodovědných předmětů i historie naleznete zdarma na webu Učímesevenku.cz.

VÝZVA: Pomocí přírodnin otestovat, jak si se zlomky hrát, měřit, dělit a užít si u toho radost a pohyb venku.

zdroj: ucimesevenku.cz

CO BUDEME POTŘEBOVAT: Nepotřebujete speciální pomůcky, stačí přírodniny, pro některé aktivity se hodí pastelky, křída a případně i provázky, nůž či zahradní nůžky

1. ZLOMKY – ZLOMÍ CELEK 
Na úplný začátek se hodí dělení s klacíky. Hra pomáhá dětem pochopit, co to vůbec zlomky jsou. Vyzkouší si v praxi, jak se celek – suchá větvička – zlomí na části, například na dvě poloviny. Ideální je zastavit se někde na kraji lesíka či křovin, kde je dostatek drobných suchých větví. Případně lze na podzim použít i suché pevnější stonky bylin. Pokud máme klacíků dost, lámeme je na poloviny, třetiny, čtvrtiny atd. Je-li jich málo, stačí zlomit jen jednou, a pak si ukazovat, nebo označit pastelkou/křídou. Můžeme přidat i náročnější výzvy, např.: Jak dlouhá bude jedna desetina z klacku dlouhého jeden metr?

2. BAREVNÉ TYČKY
Hra může navazovat na předchozí, jen děti (samy či ve skupinách) zkusí označit nejběžnější zlomky na větvičkách, které najdou v okolí. Pracovat mohou pomocí větví, metru, pravítka, ale neoblíbenější bývá provázek. Výsledné tyčky pak používáme jako hádanky. Každý (jednotlivec/dvojice/skupina) si vylosují jednu a zkusí určit, jaké zlomky jsou na tyčce vyznačeny. Takto vyrobenou sadu větviček si můžeme vzít i zpět pod střechu a další dny hru opakovat. Ještě lepší ale je schovat si ji venku na tajné místo. Je to příležitost vyrazit zase ven – na kontrolu a zopakování.

3. DĚLENÍ SVAČINY
Na závěr (či v průběhu) zlomkové výpravy se hodí předat dětem vhodnou svačinu v celku, ať ji rozdělí na dva, tři, čtyři či více dílů. Dobře se dělí velký koláč, štrúdl, bábovka, sušenky, kupa oříšků, jablka atd.

Daniel Pražák: Zakázat dětem mobily? Radši je naučme, jak je naplno využít

„Pořád se soustředíme jen na vybavování škol počítači, chybí ale systémová podpora školení samotných učitelů. V tomhle ohledu tu pořád vynalézáme kolo,“ říká o modernizaci českých vzdělávacích metod. Jak se vyznat v trendech, kam zajít pro inspiraci i to, jaké slabiny technologií ukázal koronavirus?

Autor: Dominika Rýparová

Přinášíme vám první část rozhovoru, který byl ve zkráceně verzi publikován v tištěném měsíčníku Gramotní 02/20.

Proč se v českém školství moderním technologiím až tak nedaří? Kdo za to může?  

Těch faktorů je několik, není na to jednoduchá odpověď. Velmi mě dráždí poměrně častý názor, že bychom mohli mít moderní vzdělávání, ale máme staré učitele. To je nespravedlivá zkratka a je to nefér k učitelům s dřívějším datem narození. Navíc někteří jsou lídry v tom, jak využívat v hodinách technologie. Připomenu třeba Bořivoje Brdičku, který teď odešel do důchodu a kdysi tu „zakládal internet“. Doteď je to neuvěřitelně inspirativní člověk. Ráno jsem přemýšlel, co by fakulty měly ideálně učit, abychom to využili v téhle koronavirové situaci, a došlo mi, že je to přesně to, co mě pan doktor Brdička učil už před osmi lety. První modely blended learning, všechno to, co my tu teď objevujeme. Ale on to už učil dávno. To, že jsem to nedělal, to je jedna věc, ale na jaře v reakci na pandemii jsem si vzpomněl.

zdroj: Tereza Veselá photo

V rozhovoru pro Deník N jste říkal, že jste si z jarní distanční výuky odnesl pocit totálního selhání. Proč myslíte, že jste selhal?

To je úplně jednoduché. Přišlo mi, že ve chvíli, kdy jsem napsal diplomku na využívání moderních technologií ve výuce biologie, ve chvíli, kdy jsem školil tablety, kdy mám potřebné kompetence a znalosti, které potřebuji, abych zkoušel nové věci a zvládl je, tak mi jednoduše došly síly. Věděl jsem, že jsou různé programy, které nabízejí třeba možnost být všichni pohromadě a pak se na kamerách rozdělit do skupinek a učitel mezi nimi může procházet, ale já jsem už neměl energii to objevovat. A přišlo mi to vlastně trapné. Jsem přece ve skvělé pozici, umím pracovat s novými technologiemi, ale ani tak jsem to nezvládl. A bylo mi to trapné vůči kolegům, kteří stejný vklad neměli.

Ale nepřeceňujeme technologie? Na začátku karantény se zdálo, že je to všechno jednoduché, proč vlastně celou školu nedělat on-line, ale v průběhu krize se ukázalo, že to má své limity…

No jasně, my jsme si do té doby nikdy nevyzkoušeli. Já jsem dítě, které prosedělo celý den u on-line hry, když nebyli rodiče doma, a naplňovalo mě to. Říkám si, že jsou lidi, se kterými jsem se tři roky neviděl, a stačí mi jen ten kontakt on-line. Na jaře jsme ale přišli na to, že v téhle nové situaci to prostě není samospásné. Samozřejmě, že moudřejší z nás to věděli už dávno, myslím si, že na to byly i behaviorální výzkumy, ale prostě to, že dynamika hodiny je úplně jiná, když sedíme u počítačů, a co všechno nám tam chybí, to byl pro mě velký objev. První věc, kterou se člověk učí ze skript o pedagogice je, že škola má funkci výchovnou a vzdělávací, a my tím on-linem tu výchovnou a ani tu socializační nepokryjeme. My tu můžeme do žáků nahustit všechny vědomosti, můžeme i rozvíjet klíčové kompetence, když jsme dobří v on-line výuce, ale to, že se děti učí být jako lidé pospolu, to tím on-linem skutečně moc nejde.

Vrátím se k běžné výuce, kde on-line prvky hojně využíváte – mluví se o digitální demenci, závislosti dětí na digitálních technologiích nebo sociálních sítích. U obrazovek trávíme příliš mnoho času – není tohle další?

Určitě pokud by se v každé hodině bylo třeba 30 nebo i 40 minut na telefonu, není to rozhodně dobře. Ale v roce 2020 je mobil vlastně nutnost, je to běžná věc, a pokud ho budeme vyčleňovat ze vzdělávání, tak ho jenom redukujeme na věc, se kterou se posílají zprávy, hrají se tam hry a fotí se. Naším úkolem je ukázat, že to má i jiný rozměr. A já mám tu zkušenost, že když děláme nějakou dobře připravenou skupinovou práci, děti nejsou pořád na něm. Vlastně mě to pořád dokola překvapuje, že ho využijí jako informační zdroj, ale pak pracují tužka papír. Stejně jako učebnice, jako tablet, nebo až objevíme 3D promítačku lidského těla, tak to pořád nebude samospásná věc, na které můžeme postavit celou hodinu. Je to nástroj, který má své místo, stejně jako ho má i ta zatracovaná frontální metoda. Problémem frontální metody není, že je špatná, problémem je, že je velmi nadužívaná a že často se jedná o metodu jedinou. U každé metody je to tak, že kdybychom používali jenom ji, tak je to špatně.

Není určité provedení světem moderních technologií i novou rolí učitele? Naučit žáky využít možnosti internetu a sociálních sítí, ale ukázat i odvrácenou stranu?

Rozhodně ne teď nově, tohle bylo poslání učitele už před deseti lety. Úkolem učitele přece není nasypat do dětí obsah učebnice. Úkolem učitele je ukázat dětem, jak tu učebnici používat. A učebnice je jeden nástroj a pro mě je to kontinuálně i tablet, interaktivní tabule, on-line, Wikipedie, Khanova škola, … Úkol se nemění, jen ten prostředek, který ukazuji. Tohle za mě není vůbec aktuální věc, je to věc, která byla naším úkolem už dávno. Někdy hluboce před koronou jsem říkal, že naším úkolem není zabavovat mobily a vytěsnit je z prostoru školy, ale ukázat dětem, že ta krabička, kterou máme každý v kapse, je tím vzdělávacím zdrojem. Nebo jím může být. Samozřejmě si tam fotíme i ta selfíčka, ale taky tam máme na dosah všechno vědění.

zdroj: Tereza Veselá photo

Jak konkrétně funguje využití mobilů nebo tabletů v hodině? Předpokládám, že to není jen o nějakých aplikacích, ale spíš o vyhledávání informací?

Ať už je to tablet, mobil nebo třeba all-in-one PC, beru je jako bránu k různým možnostem. Teď jsme třeba hodně používali interaktivní atlas od Seznamu, často v hodinách používáme Kahoot! nebo Mentimeter, což jsou aplikace, které jsou ale nadplatformní, to znamená, že je lze stejně používat na mobilu, na počítači nebo na tabletu a je dokonce jedno, jaký máte operační systém.

A Kahoot! nebo Mentimeter – co to je? Jak se využívá?

Kahoot! je skvělý v tom, že je tady už pět nebo šest let a každý rok se objeví jako horká novinka ve vzdělávání, to mě fakt baví. Je to takový kvíz, ke kterému se děti připojí, je to velmi interaktivní, zábavné, rychlé, a já jsem třeba skrz to dělal shrnutí na konci hodiny. Hned si tak vyzkoušíme věci, které jsme probrali, a zároveň já jako učitel odpovídám na otázky, dovysvětluju. Mentimeter jsem používal k tvorbě slovních mraků. Výhodou je, že je to anonymní a děti jsou tak víc v pohodě.

Natáčíte podcasty Hovory z kabinetu, které jsou asi určené pro učitele, ale dají se podcasty využít i ve výuce? Pouštíte je dětem?

Jsou učitelé, kteří v koroně natáčeli podcasty pro děti, a jsou učitelé, kteří je využívali jako formu odevzdání úkolu. Hovory z kabinetu jsou určené spíš lidem, kteří se zajímají o vzdělávání. Cílem je ukázat, že po celé republice jsou skvělí učitelé. Překvapilo mě ale, že asi 7 % posluchačů na Spotify jsou lidi do 17 let. Což mě zaskočilo. Ale jsem rád, že to poslouchají.

Ve své diplomové práci jste napsal, že technologie do škol se začaly zavádět už v roce 2006, ale vzalo se to ze špatného konce. Jen aby škola měla vybavení. Teprve později se začalo řešit, jestli s nimi někdo umí pracovat…

To je tu ale pořád! Miliarda na věci do škol je moc hezká, potlesk tomu, že to mohou být i věci, které se půjčí dětem ohroženým školním neúspěchem, těm sociálně znevýhodněným. Ale kde jsou nějaká školení? Neštěstí je, že neumíme právě ty měkké dovednosti. Na jaře se objevily webináře třeba od NPI (Národní pedagogický institut), podobné udělalo Česko.Digital a spousta dalších, ale není to součást českého vzdělávacího systému, je to reakce zvenčí na koronu.

Podpora státu tu chybí, ale dají se vybrat nějaké workshopy od soukromých firem?

Ano, určitě už zmiňovaný NPI a spousta dalších. Ale nabídka je dost roztříštěná. Jeden z velkých problémů, o kterém se málo mluví, je, že tu máme program DVPP, Další vzdělávání pedagogických pracovníků, a nabídka je obrovská, ale neexistuje centrální registr, kde by bylo možné si zjistit, které jsou dobré a které špatné. Donedávna jsem měl to štěstí, že všechny kurzy, na kterých jsem byl, byly skvělé, ale pak jsem zažil kurz, kde to nejlepší bylo, že jsme se tam potkali si kolegy z jiných škol a zanadávali jsme si na to, jak to byl propálený čas, a že tam byly sušenky. A takových kurzů je ale strašně moc. To vím od kolegů, kteří mi říkají, že nepůjdou na žádný kurz, protože to bude zase o ničem. Že se dál replikuje pohled, že to stejně bude k ničemu, je problém. Vím, že ministerstvo školství plánuje, že vznikne takový registr, ale zase jsme u toho – kdyby tohle bylo připravené před koronou, tak všechna ta školicí střediska, která mají dobré hodnocení, by udělala obrovskou službu.

Pokračování rozhovoru příští pondělí.

bio

Daniel Pražák (29)

Učí dějepis a biologii na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Je místopředsedou hnutí Otevřeno, které se snaží zlepšovat přípravu budoucích učitelů na praxi, doktorand na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK a autor podcastu Hovory z kabinetu. Aktuálně píše dizertaci na téma inovativních škol. 

Chceme rozvíjet každého žáka, i ty méně úspěšné

O formativním hodnocení, o chybách, kterých se v něm učitelé dopouštějí, a o pasti vyvolávání s PhDr. Veronikou Laufkovou, Ph.D. z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání PedF UK.

Přinášíme třetí část rozhovoru, který byl ve zkrácené verzi v tištěném měsíčníku Gramotní 01/20.

zdroj: Tereza Veselá photo

V knize píšete, že efekt FH na učení je „silný, pozitivní a dlouhodobý“ a může přinést zlepšení až o 30 procent. O kterou studii se opíráte?

To jsou výsledky anglosaských studií, především D. Williama a P. Blacka, kteří jsou průkopníky FH. Protože FH prohlubuje kompetence spíše než jednotlivé znalosti, jeho výsledky jsou hůře měřitelné. Pracuje se v něm se stanovením cílů a kritérií, žák rozvíjí schopnost sebereflexe, učí se komunikovat a hodnotit vrstevníky. To nejsou věci, o jejichž pozitivním efektu by mohl někdo seriózně pochybovat. Ale jak ve světě, tak u nás třeba, naposledy jsme o tom hovořili s D. Dvořákem z ÚVRV PedF UK, že není možné mít jen FH a nemít celoplošné testy, je zapotřebí obojí.

FH umožňuje hodnocení dle „individuální vztahové normy“, kdy je hodnocen žákův pokrok, cesta, kterou urazil, spíše než samotný cíl.  Takže za stejný výsledek, třeba jednu chybu v diktátu, mohou žáci dostat každý jiné hodnocení. Je to spravedlivé?

To je samozřejmě věčná otázka – co je spravedlivé? Žáci v rozhovorech označovali za nespravedlivé, když učitel hodnotil jinak, než původně řekl. Proto jedna z pouček říká: „Řekni, co je naučíš, nauč je, cos jim řekl, a podle toho je ohodnoť.“ Když žáci píšou test z něčeho jiného, nebo se hodnotí něco jiného, než co bylo avizováno, tak to vnímají jako velkou nespravedlnost. K pocitu spravedlnosti významně přispívají jasně stanovená kritéria hodnocení a cílů. Kritéria fungují jako vodítka a v tom jsou formativní – vím, za co budu hodnocený, jaké to má složky a jak je mohu naplnit.

Jak tedy žáci reagují na hodnocení podle individuální vztahové normy?
Když funguje komunikace mezi učiteli a žáky, pak může fungovat i hodncoení, ve kterém je sledován individuální žákův pokrok – žáci jsou schopni to přijmout jako spravedlivé. Ve vrstevnickém hodnocení referátu například zaznívalo, že i když objektivně výkon nijak výjimečný nebyl, podle žáků byl skvělý, protože „ho měla Maruška a ta normálně takhle souvisle není schopná mluvit, ale tohle se jí povedlo, protože si vybrala skvělé téma.“ Je to i o klimatu ve třídě a zmiňované respektující komunikaci. Učitelé se nejprve musejí stát pro žáky modelem respektujícího přístupu, aby tento přístup uplatňovali i v komunikaci s vrstevníky. Vědí, že nestačí říct „mně se to líbilo“, ale naučí se rovnou uvést, co přesně se jim líbilo, a teprve potom, kde a jak by to šlo ještě vylepšit a posunout dál.

A co na to rodiče? Někteří se předpokládám, jen těžko vyrovnávají s tím, že by jejich Pepíček dostal za stejný počet chyb horší hodnocení než Mařenka.

Když se to nekomunikuje, může se stát, že si rodiče stěžují na „nespravedlnost“. Jsou školy, které pořádají „kavárny pro rodiče“, kde jim vysvětlují, proč se rozhodli vystavit „jiný“ způsob hodnocení a co od něj očekávají – mnohdy mají vytvořené vlastní žákovské knížky, kde i žáci sami graficky zaznamenávají svůj pokrok. Komunikace s rodiči a partnerský přístup i k nim je velmi důležitý.

Proti FH stojí časová náročnost, žáci a rodiče vyžadující známky, přeplněné třídy a chybějící metodologická podpora. Která z těchto překážek je u nás nejtvrdším oříškem?

U nás bohužel žádné výzkumy na implementaci FH neproběhly, takže na to neumím odpovědět. Ale ještě bych zmínila jednu překážku – obsahově předimenzované RVP, resp. ŠVP. Když chce učitel všechno stihnout, nemůže si třeba tolik dovolit o tématech diskutovat nebo věnovat čas sebehodnocení. Teď se v rámci aktualizace RVP slibuje „osekání“ povinného učiva, tak uvidíme. A bohužel ani na fakultách není hodnocení samostatným tématem. Teď ale na PedF UK spolupracujeme se skupinami oborových didaktiků, kteří se zabývají možnostmi uplatnění FH ve svých oborech.

zdroj: Tereza Veselá photo

Co vidíte jako největší překážku pro FH vy osobně?

Učitelům velmi chybí podpora a sdílení zkušeností. To jim přitom pomáhá nejvíce. Užitečné jsou vzájemné hospitace, kdy může pomoci už jen to, že druhý učitel vidí výuku z druhého konce učebny a to, co tam nefunguje nebo co by se dalo ještě vylepšit. Nebo tandemové vyučování, kde dvojice učitelů společně připravuje i odučí hodinu a tu následně reflektují. Naopak co nemá efekt, jsou jednorázové akce typu tříhodinový seminář o principech FH. Lepší je, když se odborník nebo mentorující kolega jde podívat přímo do hodiny a pak o tom společně diskutují a promýšlí, kde by to šlo zlepšit.

Takže mentor učitele vlastně formativně ohodnotí?

Ano. A z toho všeho je zřejmé, že FH je skutečně velmi náročné na čas. Není to tak, že přijdu do třídy, něco odučím a zase odejdu. Myslím ale, že takhle už spousta učitelů neučí, několikrát se nám ukázalo, že učí formativně, aniž by o tom věděli.

Jedním z cílů Strategie vzdělávání 2020 bylo modernizovat hodnocení. Povedlo se to?

Učitelé se o to, jak hodnotit jinak a lépe, rozhodně více zajímají. Jsou školy, kde FH už dobře funguje a teď pomáhají ostatním školám, učitelé se navštěvují a dávají si zpětnou vazbu. A pomohla i koronavirová krize, kdy se mělo ubrat se známkami, po učitelích se požadovala zpětná vazba a po žácích a rodičích zase více autonomie, aby si sami učení více řídili. I Česká školní inspekce neplní jen roli kontrolní, ale snaží se učitele i podporovat, motivovat a dodávat jim příklady dobré praxe.

Kde jsou s FH v zahraničí nejdál?

Kolébkou je Anglie a  obecně anglosaské země jsou nejdál – kanadské Ontario, Austrálie, Nový Zéland. FH je celosvětové téma, na vědeckých pedagogických konferencích bychom těžko hledali mezi vyspělými zeměmi některou, která se mu nevěnuje.

HODNOCENÍ:

formativní (FH) – průběžné, poskytuje zpětnou vazbu v průběhu učení a slouží primárně samotnému žákovi, umožňuje mu sledovat vlastní pokrok, vede ho k řízení jeho učení a pomáhá komplexně rozvíjet jeho osobnost. Jeho účelem je tedy identifikovat vzdělávací potřeby žáků a přizpůsobit těmto zjištěním vyučování a učení tak, aby každý žák dosáhl ve svém rozvoji vzhledem k jeho individuálním možnostem

sumativní –  finální, které shrnuje, co žák zvládl na konci určitého období (např. pololetí), zejména shrnuje, zda žák ví nebo rozumí. Slouží jako informace pro učitele, rodiče a vzdělávací systém (např. pro přijímací zkoušky).

verbální – zpětná vazba formulovaná slovně, písemně nebo graficky během procesu výuky. Nejde o hodnocení jako takové, ale o zpětnou vazbu, která má žákovi pomoci, ukázat mu cestu k cíli. „Slovo „hodnocení“ není zrovna šťastné, protože v českém kontextu se spojuje se známkami a upozorňováním na chyby. FH je ale spíše o principech a postupech, které žáku pomáhají v učení, o jeho vedení.“

slovní – nejčastěji se jím rozumí alternativa ke známkám na vysvědčení, jedná se o sumativní hodnocení vyjádřené slovně, nikoli známkou na klasifikační stupnici 1-5

PhDr. Veronika Laufková, Ph.D. (1986)Působí na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání PedF UK,  kde se věnuje formativnímu a školnímu hodnocení, čtenářské gramotnosti a pregramotnosti a literatuře pro děti a mládež. Vystudovala PedF UK, obor učitelství ČJ a ZSV, doktorát získala v oboru pedagogika. Podílela se na knize Formativní hodnocení ve výuce.

1. kolo soutěže „Učitelský fuck-up“ má svého vítěze

Všem učitelům, kteří nám zaslali příběhy se svým učitelským přešlapem, děkujeme za jejich odvahu inspirovat ostatní. Opravdu si toho vážíme, protože přiznat svůj přešlap, obzvlášť pokud jste učitel, není lehké. Chybovat je ale lidské a my si myslíme, že chyby nás posouvají dál.

Vítězem prvního, zářijového kola jsme zvolili Mgr. Petru Koutnou ze ZŠ a MŠ Skořenice u Chocně. Moc se nám líbí její přístup – i přes značně odlišná očekávání neláme hůl nad výsledkem, protože ten příští bude určitě lepší. A to je přesně esence podpory, kterou vám chceme dát. Není naším cílem někoho zesměšnit a pobavit se na cizí účet, ale vědět, že v tom nejste sami a možná najít sílu a inspiraci pro příště. Petro, moc gratulujeme a brzo se můžete radovat ze slíbené odměny – Rozkládacího lidského těla. A vy ostatní prosím neváhejte zaslat nám váš učitelský přešlap na redakce@gramotni.cz, protože říjnové kolo právě probíhá. Děkujeme.

Přečtěte si Petřin příběh:

„Učitelské přešlápky zažívám často. Například když několik týdnů vymýšlím třídní projektové dny. Aby byly tematické, v souladu s plánem, naplňovaly cíle, atd. Googlím, tisknu, laminuju, vystřihuju a těším se, jak to bude děti bavit, každý si v práci ve skupince užije svoji užitečnost a nezbytnost, tvořivě dojde k obohacení novými vědomostmi a dovednostmi a všichni budeme mít radost, jak se to povedlo. Realita ale bývá často jiná… obzvlášť před lety, v mých pedagogických začátcích. Děti byly zpruděné, nesamostatné, neměly chuť přemýšlet nad úkoly, tisíckrát se ptaly „A co máme dělaaat?“ Většina to nechala na svědomitějších spolužácích a jen se vezly. Zpětná vazba na konci vyučování zněla: Dneska jsme nic nedělali, nic jsme se nenaučili…. A já uvažovala o vrácení diplomu. Ale nevzdávám to a snažím se dál. A i děti už si umí lépe poradit.“

zdroj: archív Petry Koutné

Zkuste učit zlomky s pizzou nebo čokoládou

Rádi bychom vám představili velmi praktické pomůcky do hodin matematiky. Oceníte je ve chvíli, kdy budete potřebovat vysvětlit žákům zlomky – kolik je polovina, čtvrtina, osmina apod.

Jedná se o různé druhy sad pro výuku zlomků, dnes se podíváme na 2 typy:

Prvním je sada „pizza“ pro výuku zlomků. Různobarevné kruhy rozložitelné na jednotlivé zlomky, např. půlky, čtvrtky, třetiny, pětiny, šestiny, osminy, desetiny, dvanáctiny nebo jeden celek. Každá zlomková kartička (kruh) má jinou barvu. 9 rozkládacích kruhů najdete v praktickém průhledném balení o průměru cca 10 cm, takže pohodlně strčíte do kapsy nebo batohu a můžete vzít kamkoli s sebou.

zdroj: Tereza Veselá photo

Druhým typem je zlomková sada „čokoláda“ pro výuku zlomků ve čtverci. Každá kartička představuje jiný zlomek a lze ji na jednotlivé kousky zlomku rozložit. Žáci jednoduše porozumí, jak vypadají půlky, čtvrtky, třetiny, pětiny, šestiny, osminy, desetiny, dvanáctiny nebo jeden celek. Každá zlomková kartička má jinou barvu. Balení obsahuje devět čtvercových rozkládacích karet v úložné krabičce.

zdroj: Tereza Veselá photo

Zlomky můžete nakupovat zde:

Kvůli výuce ve skupinkách najala Valencie 4000 učitelů

Španělsko má ze všech evropských zemí včetně Velké Británie nejvíce diagnostikovaných pacientů s covidem (640 tisíc). Oblast Valencie se proto rozhodla rozdělit třídy do skupin po 20 a najmout přes 4 300 učitelů.

zdroj: Freepik.com

Kde Valencie jak lusknutím prstu vzala takový počet pedagogické síly, se redakce Gramotných bohužel nikde nedočetla. Lze ale očekávat, že se jedná např. o učitele v penzi (vzhledem k povaze viru se to nezdá jako nejchytřejší řešení, ale ve Francii také byli na jaře povoláni zpět „do služby“ vysloužilí lékaři). Financovat je bude ze státního „covidového“ balíku dvou miliard eur (54 miliard Kč) určených na vzdělávání. Posílení řad učitelů umožnilo vytvořit na tři tisíce skupin po 20 žácích a, alespoň teoreticky, dodržet 1,5metrové vzdálenosti při vyučování. Kromě učitelů najala Valencie další tři tisíce lidí, kteří pomohou s dozorem v jídelnách a dalšími doplňkovými službami. A myslí i na digitalizaci, do které investuje 33 milionů eur (890 miionů Kč), především do nákupu tabletů.

Jak prolomit ledy a mluvit s citlivými dětmi

První měsíc školní docházky je za námi. Možná ani to ne, neboť několik tříd, ba i škol muselo strávit povinné období v karanténě. Někteří prvňáčci si kvůli učitelům v karanténě museli na svůj první den ve školní lavici počkat 10 dlouhých dnů. Jiní žáci se do školy vrátili po půlroční pauze. Už to samo o sobě je dost na vybočení z rovnováhy, do toho kuriózní pravidla s rouškami a nakonec ještě zákaz zpěvu.

A co když pak jako učitel musíte řešit vztahy ve třídě? Introvertní či bojácné žáky? Citlivé povahy, které se zavřou do sebe a je těžké přijít na to, co je vlastně trápí?

zdroj: Freepik.com

Vyzkoušejte tipy psycholožky Zuzany Knesplové, jak prolomit ledy a mluvit s dětmi: „Vhodné je zařadit aktivity, kde se sdílí zkušenosti – např.  aktivita RUCE. Každý si obkreslí své ruce na papír, do jedné napíše kladné zkušenosti, např, co se mu ve třídě líbí, co ho baví, co se mu povedlo. Do druhé se pokusí pojmenovat nebo nakreslit to, co ho netěší, stresuje, nebo dokonce straší, co by rád vypustil.

Podobně lze zapojit všelijaká témata, řešit dilema, spravedlivě rozhodnout, zrekapitulovat současnu situaci… Pokud se nejedná o citlivé téma, RUCE je možné sdílet ve skupině, v celé třídě, udělat výstavu. Získejte také zpětnou vazbu od dětí, jak si po zkušenosti s koronavirem představují školu? Co by se mohlo ve výuce změnit, co jim naopak chybělo v karanténě? S tím dále pracujte. Lze využít dotazníky, mluvit pak o výsledcích. Možností je spousta, záleží na osobnosti, schopnostech a kreativitě učitele. Určitě je dobré přizvat ke spolupráci školního psychologa, který může pomoci s aktivitami na míru pro danou třídu. Inspiraci lze také hledat v manuálech, které vytvořily před koncem školního roku některé organizace, např. Semiramis nebo poradna Vigvam.“

Domácí úkoly: nutnost, nebo zlo?

S každým zářijovým návratem do školy se mezi rodiči rozvíří debata nad domácími úkoly, jejich množstvím, frekvencí i smyslem. Čeští žáci přitom v porovnání se svými zahraničními vrstevníky tráví nad úkoly výrazně méně času. Alespoň v přírodovědných předmětech a matematice, jak kázala studie think-tanku IDEA z roku 2018.

zdroj Freepik.com

Čeští osmáci tráví nad úkoly z přírodovědných předmětů včetně matematiky nejméně času ze všech osmáků z 45 testovaných zemí, a to 9 minut na každou vyučovací hodinu. Ve čtvrté třídě o něco déle – 13 minut. 

„Čeští učitelé domácí úkoly moc často nedávají, a když už je zadají, tak nejsou časově moc náročné,“ okomentoval pro iDnes.cz výsledek studie jeden z jejích autorů, ekonom Daniel Münich. Studie vycházela z dat mezinárodních šetření TIMSS. 

To ale podle autorů studie automaticky neznamená, že by se počet a náročnost domácích úkolů měly zvýšit. Navíc není prokázáno, že vyšší zatížení úkoly přináší lepší studijní výsledky. 

Patří tedy domácí úkoly do moderního vzdělávání?

PRO

PhDr. Ondřej Andrys, MAE, MBA, MPA
náměstek ústředního školního inspektora, ČŠI

Foto: archív

Cílem vzdělávání je mj. také vést člověka k učení se po celý život, při vědomí spoluodpovědnosti za své vzdělávání. Domácí úkoly mohou pomoci tento cíl naplnit. Domácí úkol se zadává pro upevňování znalostí či dovedností, pro zopakování učiva nebo v zájmu ukotvení pracovních návyků žáka. Úkoly by měly vést k procvičování či lepšímu pochopení již probraného učiva, naopak by neměly suplovat práci učitele. Domácí úkoly by měly být motivační, přiměřené z hlediska obsahu i četnosti zadávání, pro žáky alespoň něčím atraktivní a jejich provedení by nemělo vyžadovat větší podporu ze strany rodičů. 

PROTI

Mgr. Lucie Jarkovská, Ph.D.
Institut výzkumu inkluzivního vzdělávání, MUNI

Foto: archív

Domácí úkoly jednotně zadané všem, které musí děti přinést druhý den podepsané, a které jsou následně oznámkované, určitě do moderní pedagogiky nepatří. Dítě, které učivo zvládá, se u takového úkolu nudí a ztrácí čas, který by mohlo věnovat spontánní hře či vlastnímu průzkumu světa. U dětí, které učivo nezvládají, jsou velké rozdíly v tom, jak jim dokáží pomoct rodiče. Znevýhodněné děti pak dále ztrácejí, neboť jsou školami postihovány za to, že rodiče nemají čas nebo schopnosti jim s úkoly pomoct. Je v pořádku, pokud se dítě doma věnuje přípravě do školy, chystá si tašku, shání materiály pro školní projekt, procvičí si, co mu nejde, ale i zde by škola měla děti vést k co největší samostatnosti a zohlednit zázemí dětí. 

Volební kvíz

Na dnešek si pro vás Václav Fořtík připravil tématicky kvíz. Zkusíte?

Skončily volby do obecního zastupitelstva a strany získaly tyto počty mandátů:

BÍLÍ 7 ŽLUTÍ 2 RŮŽOVÍ 8 MODŘÍ 7 ČERNÍ 3 FIALOVÍ 7 ZELENÍ 6

Vyberte z níže uvedených možností variantu koalice s největším počtem zastupitelů za splnění těchto předsevzetí. 

Bílí odmítají mít cokoli společného se zelenými a černými. 

Zelení odmítají být v koalici s modrými a fialovými. 

Modří jsou ochotní být v koalici s kýmkoli, jen ne s fialovými. 

Černí jsou ochotní být v koalici s kýmkoli. 

Žlutí jsou ochotní jít do koalice s kýmkoli, ale jen když v ní budou i bílí. 

Růžoví nejsou ochotní být v koalici se žlutými.

Václav Fořtík, Centrum nadání o. p. s

Řešení: modří, růžoví, bílí