Syndrom vyhoření se šíří jako infekce – část 2

Psychická nepohoda, zdravotní problémy, nekvalitní výuka a špatné vztahy s kolegy i žáky. Takové jsou u pedagogů důsledky syndromu vyhoření, který vzniká z chronického stresu. V nové knize Učitelské vyhoření se mu věnuje tým psycholožky Ireny Smetáčkové z PedF UK. U koho hrozí rozvinutí syndromu nejvíce? Jakou roli v tom hraje vedení školy a učitelský sbor? A proč se vyhoření projevuje u mužů jinak než u žen? 

Přinášíme vám 2. část rozhovoru, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorem rozhovoru je Iva Vokurková.

Který stresor je nejzásadnější?

Jako klíčové se nám ukázaly hranice. Pokud vyučující sami sebe dobře znají, umí si uvědomit své hranice – co jim vyhovuje a co už ne – správně si je nastavit a také je komunikovat s okolím, je riziko vyhoření menší. Přiblížit se k vyhoření či dokonce vyhořet může ovšem být důležitou a pozitivní zkušeností. V knize ukazujeme příběhy několika vyučujících, kteří se díky tomu rozhodli něco zásadního změnit a dnes jsou spokojenými a skvělými pedagogy. 

V knize zmiňujete, že při zdůvodňování odchodů z profese nikdy nezaznívá jako důvod vyhoření. Většinou se argumentuje lepším finančním ohodnocením a možnostmi jiného oboru, protože vyhoření bereme jako selhání.

Ano, a z toho důvodu si ho někteří profesionálové, pod tlakem společnosti orientované na výkon, nechtějí připustit a zavírají před tím oči. Proto se knihou snažíme i téma destigmatizovat, protože učitelské vyhoření vnímáme jako systémový, ne individuální problém. Pokud školy mají dobře nastavený systém pracovních podmínek a kolegiální podpory, snižuje se pravděpodobnost vyhoření. Třeba proto, že si u kolegyně včas všimneme, že je toho na ni moc, a dokážeme jí pomoci. Je potřeba neházet odpovědnost za vyhoření jen na jednotlivce, celý systém musí být vyladěn dostatečně citlivě, aby si jeho složky dokázaly pomoci.

Předpokládám, že ta odpovědnost se týká i MŠMT, které klade stále větší nároky na učitele, ale psychologickou oporu jim nabízí minimální. Poslední dobou se hodně mluví o wellbeingu žáků, ale už ne o spokojenosti učitelů, přitom to jde ruku v ruce.

Určitě, i proto například vnímáme velmi nelibě snahy snížit počet asistentů, protože obecně představují velkou pomoc pro učitele. Také považuji za velmi nevhodné, jak jsou financována školní poradenská pracoviště. Jen menšina škol má svého školního psychologa a speciálního pedagoga. Ti přitom pro učitele představují obrovskou úlevu. Nejen proto, že s nimi může konzultovat přístup k některým žákům, ale tyto podpůrné profese mohou pracovat i s celou třídou a poskytovat individuální podporu vyučujícím. Potřeba kompletního poradenského pracoviště při každé větší škole je dnes neoddiskutovatelná. Nepochybně by učitelům odebralo velký díl zátěže, se kterou je pro ně těžké si poradit nejen kvůli nedostatku času, ale i z toho důvodu, že pro ni nemají odpovídající vzdělání. 

To uvádíte i v knize, že dnešní doba si žádá učitele s vysokými psychologickými kompetencemi. Rozvíjejí je ovšem pedagogické fakulty u svých studentů? Mají budoucí učitelé vůbec příležitost je získat?

Snažíme se, ale pořád hledáme, jak to dělat lépe. Jednu novinku, ke které přispěl i tento výzkum, je, že nové akreditace pro obory učitelství obsahují povinně volitelný kurz na zvládání vlastního stresu a kurz k prevenci syndromu vyhoření. Snad o ně bude mezi našimi studujícími zájem. Také nabízíme kurz v rámci celoživotního vzdělávání a provozujeme web Ucitelskevyhoreni.cz.

Vraťme se ještě k té profesní spokojenosti. Nejvíce učitelů odchází ze školství v USA a Velké Británii, nejspokojenější pedagogy má Finsko a Nizozemsko. Vysvětlujete to vysokou společenskou prestiží. Jaké další faktory dělají spokojené učitele?

Souvisí to s celkovou podporou vzdělávání v těchto zemích. Ani ve Finsku, které nám je neustále předhazováno za vzor, není vše růžové a vedou se tam kritické debaty. Ale určitě ne tak jako v ČR, kde se neustále mluví o většině vyučujících jako o žábách na prameni, kvůli kterým vzdělávání nefunguje. Dále jsou vzdělávací systémy těch zemí stabilnější a zaváděné změny trvalejší i proto, že jsou celospolečensky diskutovány a mají větší konsensus. Zatímco u nás, kde jsou změny určovány shora a neustále přicházejí další, to vyvolává odpor a vymezování se a i to bere energii. 

A troufnu si říct, že tam existuje větší kolegiální podpora ve školách. Je na ni kladen důraz a považuje se za důležitou. 

Jak to funguje v praxi?
Školy více fungují jako organické jednotky, vyučující kooperují, pomáhají si zpětnou vazbou, společně výuku plánují a uvědomují si, že pro dítě je zásadní škola jako celek, ne jednotliví učitelé.  

Například se učitelský sbor domlouvá na tom, jaké chování je akceptovatelné a jak řešit chování žáků, kteří stanovené hranice překračují, jinými slovy, jaké disciplinační strategie uplatňovat. Žáci se pak nepotácejí mezi extrémy, kdy určité chování u jednoho učitele projde a u druhého se řeší v ředitelně. A podobně se v učitelských sborech hledá společný pohled na témata obsahová a didaktická. Vědomí, že na to nejsme sami, nám odebere spoustu stresu. V Česku ale na to nejsme zvyklí, spousta vyučujících stále ještě bere třídu jako své hájemství, a když má přijít někdo na hospitaci, tak z toho dva dny nespí. Je dobré brát kolegyně a kolegy jako zdroj pomoci a podpory, a to při problémech i v profesním rozvoji. Mám dojem, že tohle se musíme ještě učit.  

Knihou Učitelské vyhoření chcete mj. detabuizovat téma negativních emocí, které učitelé cítí vůči dětem a které je také zdrojem stresu přispívajícího k vyhoření. Proč je to tabu? Protože učitel „má mít děti rád“?

O učitelství se mluví jako o poslání a to je obrovský morální závazek. „Musíte to v sobě cítit“. Tím se dostáváme skoro do mystických rovin, které člověku zamezí, aby si v sobě negativní emoce připouštěl, protože by to znamenalo, že možná nejsem ta „vyvolená“. A málo se mluví o učitelské profesionalitě. V našem týmu se řídíme tím, že vyučující jsou profesionálové. Mít k tomuto povolání dobré dispozice nestačí. Deprofesionalizační tlaky na to, aby se školy otevřely komukoli, kdo má rád děti a rád učí, rozhodně neschvalujeme.

…a kdo přinese závan praxe a praktických dovedností a kompetencí, abych doplnila tu obecnou představu.

Ano, přesně tak. Ale také se nenecháte léčit od člověka, který si rád čte v Domácím lékaři a povídá si s lidmi o jejich problémech. Učitelství je profese. Ano, je nutné mít k ní určité dispozice, ale je to především celoživotní práce na jejich kultivování. Učitelství není jen praxe, ale i teorie, různé koncepty, které vám pomůžou rozumět tomu, co děláte, a tedy vědět, proč to děláte právě takto a ne jinak. Klíčové je poznání a sebepoznání. Protože co odlišuje profesionála od neprofesionálního pracovníka? Profesionál přesně ví, co, proč a jak dělá. „Proč jsem dělala propedeutiku ke zlomkům takovýmto způsobem? Protože kognitivní schopnosti dětí v tomto věku dovolují operovat s…“ A díky takovéto sebereflexi může učitel přijít na to, proč něco ve výuce nefungovalo, a změnit to.

Jak lze schopnost sebereflexe posilovat?
Třeba si vyučující mohou vyplňovat sebepoznávací dotazníky (naše kniha jich nabízí několik), nahrávat si svoji výuku a pak se k ní vracet, ale i ve spolupráci s ostatními vyučujícími: zvát si kolegy na hospitace a pak si vyměňovat dojmy, sdílet v rámci supervize a intervize zátěžové momenty. Díky takovým postupům budeme mít lépe na paměti, že i my vyučující jsme jenom lidé a k tomu patří i emoce. A ty nejsou vždy pozitivní, to by ani nebylo normální. 

Jak by měli učitelé ke svým negativním emocím přistupovat?

Pro profesionály není typické, že nemají negativní emoce, ale naopak že si je umějí připustit a dokáží s nimi pracovat, dostat je pod kontrolu. Je normální, že některé dítě mi je z nějakého důvodu sympatičtější a k jinému si tu cestu musím složitě hledat, ba možná mě i rovnou irituje. A profesionální přístup je to, že si to připustím a pohlídám si, aby to neovlivňovalo způsob, jakým s dítětem komunikuju.

Čím děti negativní emoce v učitelích vzbuzují?

V našich dotaznících to byla nejčastěji situace, kdy děti neprojevují zájem a neoceňují učitelovu snahu. „Už jsem mu nabídla X možností, i jsem se ho zeptala, jak by to chtěl dělat on, ale přesto nereaguje, odezva je nula.“ Určitě učitele neiritují děti kognitivně slabé, jak si občas myslí rodiče. Ale oceňují snahu, ne ve smyslu píle, ale vstřícného přístupu. Negativní emoce vzbuzují i provokatéři. Přitom ne každá provokace je vnímána negativně, naopak, když přijde ve vhodném okamžiku a vhodným způsobem, může to žáku u učitele i přinést body navíc.

zdroj: Tereza Veselá photo

doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D. (1976)

Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě UK a psychologii a pedagogiku na Pedagogické fakultě UK  v Praze, kde nyní působí jako vedoucí katedry psychologie. Začínala jako učitelka na učilišti, poté pracovala jako psycholožka v PPP a analytička v CERMATu. Profesně se zajímá o pedagogickou a sociální psychologii, o profesní náročnost učitelství a o problematiku genderu. Je mj. členkou Genderové expertní komory a Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Podílela se na publikacích Žákovské knížky: Nesamozřejmá samozřejmost, Gender ve škole a se svým týmem aktuálně vydala knihu Učitelské vyhoření.

Geometrická kostra pro tvorbu 2D tvarů a 3D těles

Jak nejlépe začít s geometrií? Hravě 🙂 Vyzkoušejte Geometrickou kostru pro tvorbu 2D tvarů a 3D těles. Děti si s jednotlivými dílky procvičí jemnou motoriku, díky kartám s předlohami se naučí základní tvary a vymodelují určené 3D tělesa. Prozkoumají různé tvary a úhly a zapojí svoji fantazii, protože modelů pro kreativní tvoření je nespočet.

zdroj: Tereza Veselá photo

Geometrickou kostru můžete objednávat zde

Prolistujte si Kidtown Edu katalog vzdělávacích pomůcek 2020/21 zde.

Tipy na rychlejší a stabilnější internet pro online výuku

Online výuka je výzva sama o sobě i bez technických komplikací, přesto se jen málokomu vyhnou. Tou nejčastější je problém s internetovým připojením. Ne vždy lze jeho rychlost a stabilitu zcela ovlivnit, lektoři digitálních dovedností z makeITtoday pro vás ale připravili tipy, jak můžete kvalitu vašeho připojení zkontrolovat a případně o něco zlepšit. Takže než příště zavoláte na pomoc ajťáka, projděte si tento seznam a můžete mít čisté svědomí, že problém není mezi židlí a klávesnicí 🙂 

zdroj: Freepik.com

Spíše než rychlost připojení je podstatné, aby v průběhu výuky nevypadávalo a nekolísalo. Pro lepší představu – pokud jste schopni sledovat přes internet film, aniž by se přerušoval nebo vypadával, bude nejspíš kvalita vašeho připojení k internetu dostačující. 

Pokud máte se stabilitou nebo rychlostí internetu potíže, zkuste následující postup:

1 Rychlost internetu můžete změřit například pomocí https://www.speedtest.net/

Rozumné údaje pro výuku jsou PING maximálně 100 ms, DOWNLOAD alespoň 10 Mbps a UPLOAD alespoň 2 Mbps.

2 Připojení k síti pomocí kabelu je téměř vždy stabilnější i rychlejší. Máte-li ne výběr, volte raději kabel. Pokud používáte wifi síť, zkuste přenést počítač přímo k routeru, zda se nezlepší stabilita.

3 Na počítači vypněte všechny aplikace mimo ty, které potřebujete pro výuku.

4 Zjistěte, jaká všechna zařízení máte doma k internetu připojená a jak ho využívají. I zdánlivě neaktivní zařízení (počítač, tablet) se může na pozadí aktualizovat nebo přenášet data. Po dobu výuky je můžete uvést do letového režimu. Kvalitu připojení samozřejmě ovlivňuje i to, zda ho používají ostatní členové domácnosti a jak. Pokud na něm nepracují nebo nemají sami online vyučování, poproste je, aby užívání internetu v čase vaší výuky omezili.

5 Pokud bude při výuce docházet k tomu, že se student odpojí od konference nebo ho bude program upozorňovat na zhoršenou kvalitu připojení, bude dobré stabilitu internetu prověřit. Pokud máte webkameru, může být řešením vypnout její používání.

6 Restart (odpojení a znovupřipojení) routeru je často řešením v případě, že vám internet nefunguje jak jste zvyklí.

PS: O tyto tipy se můžete podělit i se svými žáky, až budou mít potíže s připojením oni 😉

Syndrom vyhoření se šíří jako infekce

Psychická nepohoda, zdravotní problémy, nekvalitní výuka a špatné vztahy s kolegy i žáky. Takové jsou u pedagogů důsledky syndromu vyhoření, který vzniká z chronického stresu. V nové knize Učitelské vyhoření se mu věnuje tým psycholožky Ireny Smetáčkové z PedF UK. U koho hrozí rozvinutí syndromu nejvíce? Jakou roli v tom hraje vedení školy a učitelský sbor? A proč se vyhoření projevuje u mužů jinak než u žen? 

Přinášíme vám 1. část rozhovoru, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorem rozhovoru je Iva Vokurková.

Výsledky výzkumu jsou podle vás relativně pozitivní. 81 procent respondentů se vyhoření dokáže bránit a jen pětina vykazuje projevy syndromu. Překvapilo vás to?

Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. My jsme se rozhodli pro pozitivní interpretaci. Zcela bez projevů syndromu vyhoření byla jen necelá pětina respondentů. A téměř dvě třetiny jsou podle výsledků v dlouhodobém stresu. Takže se na to můžeme dívat i tak, že 80 procent vyučujících je ohroženo a mají problém. I těch dvacet procent vyhořelých je hodně. Potřebovali by individuální péči, někteří z nich i jít na nemocenskou nebo opustit školství. A také to znamená, že dlouhodobě ve škole nefungovali tak, jak měli, a systém je nedokázal zachytit a pomoci jim. 

A navíc tak mohli vyhoření „přenášet“ dál, je to tak?

Ano, o vyhoření mluvíme jako o infekci, protože výzkumy ukazují, že vyhořelí lidé častěji chybějí v práci a jedou jen na půl plynu. Takže jejich práci za ně musí převzít někdo jiný a to zatížení přináší stres, který je přímou cestou k vyhoření. Takže po určité době může z jednoho učitele být vyhořená polovina sboru.

Proč někteří vyhoří, zatímco jiní „jedou vesele dál“?
Těch důvodů je několik. Vyhoření se týká práce a ta by měla být jen jednou z mnoha náplní našeho života. Ten by měl stát na vícero pilířích – nejen na rodině a práci, ale i na trávení volného času, našich koníčcích, na času s přáteli, ale i sama pro sebe. Když jeden nebo dva z pilířů začnou kolabovat, pořád vás drží ty ostatní. Také jde samozřejmě o to, jaký typ osobnosti jsme, jaká je naše odolnost a jaké copingové strategie používáme. 

Kdo je syndromem vyhoření nejvíce ohrožen?  

Identifikovali jsme tři cesty, kterými lze vyhořet. První se týká lidí na začátku kariéry, kteří mají obrovské nadšení, věří, že spasí školu, a hodně do toho vkládají. Ale pak přichází deziluze. Zkrátka přepálí začátek. Tuto cestu jsme nazvali „od nadšení k vyhoření“. Druhou cestu jsme s nadsázkou označili jako „únava materiálu“ a jde o lidi před koncem kariéry. S věkem přirozeně klesá energie, zároveň se ale na ně neustále valí spoustu novinek, které musejí vstřebávat, a už na to nemají kapacitu – interaktivní tabule, systém Bakalář, internetová žákovská knížka, SVP, atd. Někteří těží ze svých bohatých zkušeností, ale u jiných se dostaví celoživotní únava, která může vést až k vyhoření. Třetí cestu označujeme jako „trvalý nesoulad“. Týká se lidí, pro které není učitelství vhodné povolání. Mohou mít různé skvělé charakteristiky, které ovšem nejsou kompatibilní s tím, co učitelství vyžaduje – například jsou introvertní, hůře zvládají změny a tak dál. Takto nastavené lidi stojí výkon profese mnohem více sil než ty, kteří svým osobnostním nastavením odpovídají učitelské profesi. Minuli se povoláním, které jim pak ani nemůže přinášet satisfakci, protože je vyčerpává.

Překvapilo mě, že nejrizikovější skupinou z hlediska rozvinutí syndromu vyhoření jsou učitelé s praxí 16-25 let. Tipovala jsem nadšené absolventy a lidi v předdůchodovém věku.

Ano, ti nejvíce ohrožení už mají dostatek zkušeností a právě to bývá kamenem úrazu. Už nejsou považováni za nováčky, kterým je potřeba pomáhat. Na některých školách to bohužel znamená, že jsou na své učitelské starosti sami. Mají kolem čtyřicítky, často mají rodinu, malé děti. To obecně bývá náročné životní období, kdy přicházejí různé rodinné krize, a přitom v práci se předpokládá, že už vše umíte a nepotřebujete pomoct, a proto chybí podpora.

Zaujalo mě, že u mužů se vyhoření výrazně více projevuje v emoční rovině, zatímco u žen v rovině fyzické. Čím to je?

Dost možná proto, že je pro muže obtížnější o emocích mluvit, a proto se v nich kumulují. Vyhořelí muži vyšli z našeho výzkumu jako negativističtí, netrpěliví, propadají smutku až apatii. U žen se více projevila klasická psychosomatická zákonitost, kdy se stres, který dusíme v sobě, začne projevovat ve fyzické rovině, typicky bolestmi hlavy, krční páteře a šíje.

Výzkumů na téma vyhoření už bylo v Česku realizováno několik. Co vás motivovala k tomu nejnovějšímu, který proběhl v roce 2017?

Vnímáme, že se nároky na učitele v posledních dekádách v mnohém změnily a jejich pracovní podmínky jsou komplikovanější. Takže nás zajímalo, jak se to podepisuje na jejich psychickém rozpoložení. Navíc jsme se předtím s 1. LF UK podíleli na výzkumu lékařského vyhoření a učitelé jsou další pomáhající profese, ve které je stres a tedy i vyhoření četnější. Chtěli jsme aktuální míru vyhoření zmapovat a následně před tímto rizikem varovat a pomoci pedagogům praktickými rady. Proto jsme zkoumali i tzv. protektivní faktory, které se podílejí na profesní spokojenosti a chrání před stresem, dále obecné strategie zvládání stresu, tzv. coping, i pracovní podmínky, které se na jednotlivých školách liší. 

Jaké faktory chrání proti stresu a vyhoření nejefektivněji?
Jasně se ukázalo, že kde je vedení školy transparentní, pedagogický sbor funguje jako tým, požadavky na učitele jsou jasně dané a zároveň mají autonomii, podporu vedení a cítí kolegiální spřízněnost, funguje to jako efektivní prevence vyhoření.

Učitelé se podle průzkumů veřejného mínění těší vysoké profesní prestiži. Z vašeho výzkumu ale vyplynulo, že učitelé to vnímají podstatně jinak a pocit společenské devalvace zvyšuje jejich stres. Kde se bere tento paradox?

Ano, po desítky let se učitelství objevuje mezi prvními deseti snad ze stovky hodnocených povolání. Ale subjektivně vnímaná prestiž bývá u učitelů řádově níže. Je to dáno metodologií, kdy sociologické výzkumy vedou dotazované k tomu hodnotit prestiž učitelství v abstraktním, ideálním stavu. A tehdy mu všichni přikládají vysokou důležitost. V realitě ovšem média pravidelně přinášejí zprávy o tom, jak školy selhávají, co všechno neumí, nejsou dost praktické, nevedou děti ke kompetencím, atd. Dominantní diskurs je vůči školám kritický a je tedy logické, že se učitelé cítí nedoceněni. Naše kniha zahrnuje zajímavou kapitolu od prof. Štecha, který s velkým vhledem rozebírá, co za tím stojí.

Jak velkou roli hraje subjektivně vnímané společenské ocenění v rozvoji syndromu vyhoření?

Není nejzásadnější, ale rozhodně vstupuje do hry. Zdroje chronického stresu můžeme rozdělit do tří oblastí. První se týká vztahů, které učitel z charakteru své práce musí navazovat – vztahy se žáky, rodiči, kolegy a s vedením školy. Druhá oblast se vztahuje k pracovním podmínkám – ve škole je spousta hluku, výkon povolání probíhá v dlouhých časových úsecích bez přestávky (často více než 4 hodiny, jak stanovuje zákoník práce), kdy není pauza na mentální odpočinek nebo na svačinu, narůstá heterogenita tříd a tím pádem se pozornost musí dělit mezi množství různých dětí. To zase vede k delšímu času, který vyučující musí věnovat přípravě a také to zvyšuje profesní nejistotu. Třetí skupina stresorů souvisí s postavením učitelství ve společnosti – prestiž, finanční ohodnocení a případná potřeba mít i vedlejší příjem, nestabilita vedení resortu. Takže když se v jednom životním období sejde více faktorů a najednou stres prožíváme nejen v zaměstnání, ale třeba i v rodině, a přitom nemáme kde jinde „dobíjet baterky“, bereme ze zásob. A ty jednou dojdou a může hrozit kolaps, psychický i zdravotní.

Pokračování již brzy.

zdroj: Tereza Veselá photo

doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D. (1976)

Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě UK a psychologii a pedagogiku na Pedagogické fakultě UK  v Praze, kde nyní působí jako vedoucí katedry psychologie. Začínala jako učitelka na učilišti, poté pracovala jako psycholožka v PPP a analytička v CERMATu. Profesně se zajímá o pedagogickou a sociální psychologii, o profesní náročnost učitelství a o problematiku genderu. Je mj. členkou Genderové expertní komory a Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Podílela se na publikacích Žákovské knížky: Nesamozřejmá samozřejmost, Gender ve škole a se svým týmem aktuálně vydala knihu Učitelské vyhoření.

Model kostry do hodin biologie

Model kostry v životní velikosti je perfektní pomůckou do hodin biologie či přírodopisu. Krásně pomůže žákům porozumět tomu, jak jsou kosti v těle poskládané. Model odpovídá skutečné kostře v životní velikosti (160 cm). K dispozici je zmenšený model ve 2 velikostech – kostra střední 80 cm a kostra malá 46 cm.

zdroj: Tereza Veselá photo

Kostru můžete pořídit zde

Prolistujte si Kidtown Edu katalog vzdělávacích pomůcek 2020/21 zde.

Nejužitečnější klávesové zkratky pro učitele – 2. část

V minulém díle jsme vám přinesli několik tipů, jak si usnadnit práci na počítači. Dnes pokračujeme. Znáte všechny následující zkratky?

Přeskakujte mezi programy

Existuje snad někdo, kdo by neměl během práce na počítači otevřených několik programů naráz? Mezi všemi otevřenými programy, které vidíte na spodní liště počítače, můžete elegantně přeskakovat pomocí zkratky Alt+Tab (Klávesa se dvěma šipkami v levé části klávesnice). Podržíte-li klávesy jen krátce, přeskakujete na další okno a zase zpět. Když ale klávesu Alt budete držet déle, uvidíte na obrazovce všechny vaše otevřené programy, mezi kterými můžete vybírat klávesou Tab. Na to, že se nemusíte kurzorem myši strefovat do malých okýnek, si zvyknete rychle a vaše prsty si tento trik zautomatizují raz dva.

Výběr více souborů

Máte složku plnou fotek nebo třeba textových dokumentů, z nichž některé potřebujete přesunout, zkopírovat, smazat nebo přejmenovat? Jsou li v řadě nebo sloupci za sebou, stačí, když podržíte klávesu Shift a kliknete na první a poslední soubor v řadě. Potřebujete-li vybrat jen pár souborů, které jsou ve složce na přeskáčku, držte namísto Shift klávesu Ctrl a označujte soubory jednotlivě. Pokud je naopak jen pár souborů, které označit nechcete, můžete pomocí Ctrl+A označit vše ve složce a podržením klávesy Ctrl jednotlivé soubory odznačit. PS: Přejmenovat soubory (i hromadně) můžete klávesou F2.

Snímek obrazovky

Možná jste to dosud nepotřebovali, ale jakmile jednou vyzkoušíte udělat snímek obrazovky, zjistíte, jak užitečná vychytávka to je. U operačního systému Windows je pro tuto funkci zkratka Win+Shift+S. Po jejím stisknutí se vám otevře možnost označit vybranou část vaší obrazovky nebo i celou. Tento klip poté můžete uložit jako obrázek. Funguje to podobně jako funkce PrintScreen, nám se ale zdá o kousek chytřejší 🙂