Židle pro všechny s potřebou vestibulárních podnětů

Potíže dokončovat úkoly a pracovat v časovém tlaku, snadno se rozptýlí vnějšími podněty, zapomínají pomůcky a úkoly, vykřikují v hodině, neposedí, chodí po třídě, vrtí se. To jsou některé z projevů dětí s tzv. ADHD, tedy syndromem poruchy pozornosti s hyperaktivitou.

Školní výuka je pro tyto děti náročná, ovšem nejen pro ně. Děcko s takovou diagnózou může výrazně narušovat hodinu a komplikovat tak výuku učiteli i dětem. O tom jste se leckteří přesvědčili. „Lze s tím však pracovat,“ radí psycholožka a speciální pedagožka PhDr. Eva Šimotová.

„Skvělou základní pomůckou, která mírní projevy hyperaktivity a vedou pozornost dětí s ADHD, jsou balanční židle,“ potvrzuje PhDr. Šimotová. „Balanční židle totiž umožňují setrvávat v motorickém neklidu, aniž by dítě rušilo ostatní. Napomáhají též ventilovat napětí, kterému je dítě vystaveno.“

zdroj: Tereza Veselá photo

Vyzkoušejte židle Tilo. Jsou vhodné pro děti i dospělé se speciálními potřebami. Autisty, hyperaktivní (ADD nebo ADHD), Aspergerovým syndromem, poruchami učení, nebo s poruchami pozornosti, pro osoby , které k soustředení potřebují vestibulární podněty. Židle díky neklouzavé oblé spodní straně umožňuje  otáčet
se a naklánět se v rozmezí 360°, což zlepšuje smysl pro rovnováhu a vestibulární vnímání. Také k posílení vnitřních a zádových svalů.

Jen centrální známkování maturit je opravdu spravedlivé

„Myslím, že je málo věcí, kterými se dá české střední školství poškodit víc.“ Těmito slovy komentoval Martin Roman záměr ministerstva školství zrušit známkování státních maturit. Když jsme se na začátku školního roku sešli k rozhovoru, bylo to právě téma dne, takže tím debata s podnikatelem, filantropem a předsedou správní rady PORG, prostě začít musela. 

Autor: Marie Petrovová

zdroj: Archív Martina Romana

Proč tak ostrá reakce?

MR: Je jasně prokázáno, že existuje přímá úměra mezi centrálním známkováním a mezi znalostmi a dovednostmi žáků měřenými třeba testy PISA  (Programme for International Student Assessment). Na příkladu Německa, které zavádí centrální známkování maturit postupně ve všech spolkových zemích, je vidět, že centrální známkování v důsledku vede k vyšším platům a k nižší nezaměstnanosti absolventů i k dlouhodobějšímu růstu HDP. Studenti se musejí víc snažit a víc snažit se musejí i učitelé, když vědí, že je na konci čeká jednotné hodnocení. Nechat známkování maturit na školách je nejen naprosto netransparentní, ale také obrovsky nespravedlivé. Na jedné škole dostane student za svůj výkon čtyřku a na jiné za totéž jedničku. Když se student ohradí, tak profesor buď ustoupí, pak je to inflace, anebo neustoupí a pak je to nefér. Obojí je špatně. Jediné, co je spravedlivé, je centrální hodnocení všech částí maturity, kromě praktické zkoušky. 

 Trochu mě překvapila tak ostrá reakce na zrušení známkování u někoho, kdo je tak aktivní v podpoře zavádění formativního hodnocení…

Asi je potřeba vysvětlit si, co znamená formativní hodnocení. V Česku se často zaměňuje formativní a slovní hodnocení. Formativní hodnocení je každé hodnocení, které přispívá k rozvoji žáka. Často je to hodnocení nečíselné, to se vůbec nevylučuje. 

Dylan William, autor pojmu formativní hodnocení, řekl, že by to dnes nazval spíš responsivním učením. Takže když mluvím o formativním hodnocení, mám na mysli širší pojem – nejdůležitější je, aby měl učitel v každém okamžiku přehled o tom, jak jsou na tom jeho žáci.

Mám k tomu historku z vlastního studia. V hodinách chemie jsme asi osm týdnů probírali kapitolu oxidačních čísel. Chemikáři vám potvrdí, že to je absolutní základ. To, když nepochopíte, tak nemáte v chemii šanci. Po  osmi týdnech se nás profesorka zeptala, jestli všichni rozuměli a jestli se někdo nechce na něco zeptat. Což je mimochodem ve výuce ta nejzbytečnější otázka. Nikdo se na nic neptal. Tak trochu přitlačila, aby zdůraznila, jak je to důležité. Přihlásila jedna spolužačka a na otázku: „Čemu přesně nerozumíš?“ odpověděla: „Takovým těm malým čísilkům…“ Profesorka se rozplakala a utekla ze třídy. Osm týdnů, šestnáct vyučovacích hodin se snažila něco vysvětlit a zjistila, že se jí studentka ztratila v první polovině první hodiny 

Takže to je ta naprosto nejdůležitější věc, aby učitel v každém okamžiku věděl, jak na tom třída je. Není to těžké, ale pro učitele to také není příjemné, protože často zjistí, že se studenti naučí mnohem méně, než učitelé čekají. 

Metod na zjištění zpětné vazby, pokud jde o osvojení učiva, je právě ve formativním hodnocení celá řada. Jenomže to vyžaduje čas. 

Formativní hodnocení je velmi efektivní metoda, ale ani náhodou se při jejím využití nedá pokrýt to obrovské množství faktů, které se v česku většina učitelů snaží odučit. 

Podívejte se na učebnice dějepisu nebo biologie – to se nedá naučit, to se dá opravdu jen odučit. Aby byla výuka efektivní, musí si někdo sednout a napsat opravdové osnovy. A ne nějaký rámcový program s tím, že to nechá na těch nešťastných školách, aby si to napsaly samy. Kde na to školy mají vzít kurikulární experty, když je jich v Česku dohromady asi pět? Takže napsat dobré osnovy, pokud některé školy, jako třeba Montessori mají potřebu se odchýlit, tak nechť se odchýlí, ale jsem přesvědčený, že 90 % škol bude za smysluplný program rádo. V takových osnovách toho ale musí být polovina. Ne o deset procent méně, ale o polovinu méně. V Británii se dnes, ve srovnání s Českem, například v biologii učí asi třetina faktů. Ovšem zeptejte se dětí, jak vypadá a funguje buňka a ony vám to opravdu řeknou, protože byl čas to probrat. Oni se učí 5 věcí, my 15, ale pak si to stejně nepamatujeme. 

Nebudou pak ale fakta studentům chybět na střední a vysoké škole? 

Všechna fakta, která se dnes učí, nedokáže pobrat 99 % studentů. Máme nejnabitější kurikulum z vyspělých zemí, ale když dáte žákům po dvou letech test toho, co si zapamatovali, tak to bude kolem dvou až pěti procent. To je naprosto neefektivní. Uveďte mi jednu informaci z českých dějin, kterou si pamatuje víc než polovina občanů, nebo z fyziky, z chemie… Česká školní inspekce dělala testy, kolik procent žáků zvládne učivo předepsané osnovami. Měli na to speciální metriku. A výsledky byly naprosto tristní. Škol, které podle metriky ČŠI, zvládly matematiku, bylo 0,61 %, zeměpis asi 1,2 % a dějepis zhruba 2 %. Proč to děláme, když máme úspěšnost dvě procenta? Kdo může být spokojený s úspěšností dvě procenta? 

Takže žádné drilování faktů? 

Já si nemyslím, že dril je nutně špatně. Kdokoli dělá něco na profesionální úrovni, musí drilovat. Tenista nehraje jen zápasy. Trénuje podání, forhend po lajně, křížem, to je dril. Ve všem, co děláme pořádně, musí být dril. Nenaučíme se řešit komplexní problémy tím, že budeme řešit komplexní problémy. Musíme je rozložit. Důležité věci musíme mít nadrilované. Když nebudeme vědět, kdy se odehrávala první světová válka, tak nemůžeme odvodit příčiny, následky…

Je to hodně složité: dril ano, ale u kterých faktů. Formativní hodnocení ano, ale zabere to hodně času, a ještě do toho debaty o tom, aby se žáci cítili dobře, aby se pro ně vytvořil jakýsi well-beeing. A teď v tom hledejte tu správnou cestu…

Musíme použít selský rozum. Vrátím se znovu k formativnímu hodnocení. Když napíše student esej, tak mu učitel nemusí proškrtat chyby červeně, ale označí mu je různými kódy. Žák si musí řešení sám najít a esej si opravit. To je pro mě esence formativního hodnocení – posunout studenta. Tímto přístupem se něco naučí.  Jasně, je to náročné na čas, ale je to efektivní. Jsem zastáncem pětiminutovek na začátku hodiny, ale ať si to žáci opravují sami, protože tím se učí. Učí se proto, aby něco uměli, ne pro známky samotné. 

My tu dneska žijeme v potěmkiádě. Žáci a studenti odcházejí s tristními znalostmi, pokud nejsou z rodin, které jim pomohou samy. To je strašně sociálně nespravedlivé. Chceme-li snížit sociální nerovnost, tak musíme chtít hodně, ale také smysluplně. 

Všechno to začíná už na pedagogických fakultách. Když se budoucí učitel musí naučit rozeznat 400 kytek, no tak to chce předat. Kdybych se zeptal britského učitele biologie, jestli zná čtyři stovky rostlin, tak se zasměje. Pro něj je důležité, aby věděl, jak konkrétní rostliny fungují v ekosystému, co je ohrožuje…

Podle vás s tím mohou pomoci srozumitelné osnovy, formativní hodnocení a centrální hodnocení maturit. Máme na to vůbec? 

Samozřejmě. Můžeme se inspirovat třeba v Německu. Jsem si jistý, že se Němci o své zkušenosti a metodiku rádi podělí. To nic nestojí. 

Když se nebudou školy a učitelé bát formativního hodnocení, nemusejí se bát ani centrálního známkování? 

Samozřejmě. Jestliže se nezlepší výstup každého jednotlivého studenta, včetně známek, pak to není formativní hodnocení.

Neriskuju jako učitel, že moji žáci nebudou dobře znát všechna ta fakta a budou méně úspěšní u přijímacích zkoušek a u maturit? 

Maturita v Česku je směšně jednoduchá. Nemůže být tak náročná, jak by si zasloužila, protože ji skládá příliš velké množství studentů. Dřív maturovalo asi pětadvacet procent lidí, dneska je to sedmdesát. Ale lidé  dnes nejsou chytřejší. Na Gausově křivce bude těch s IQ více než 110 bodů pořád jen čtvrtina. Vymysleli jsme si, že chceme spoustu maturantů. Takže máme jen dvě možnosti – buď to bude směšně jednoduché a nebude to mít žádnou vypovídací hodnotu. Nebo to uděláme jako v Británii, že zavedeme akademickou maturitu, kterou zvládne maximálně čtyřicet procent studentů. Ti ostatní mohou skládat technickou maturitu určenou pro praktické obory, ale na medicínu se s ní přihlásit nedá. Je to výhodné i pro univerzity, které dnes mají během studia neuvěřitelný „odpad“. V UK nedokončí studium medicíny jen 1.4% studentů. Univerzity díky jednotné akademické maturitě vědí, jaký studijní potenciál nabírají. 

Co se stane, když se to nezmění?

Budeme mít méně vzdělaných lidí. Přijdou k nám méně sofistikovaní investoři – montovny, které budou výrobu přesouvat podle ceny práce. Vývojové centrum tak snadno do jiné země nepřemístíte. 

zdroj: Archív Martina Romana

A co se musí stát, aby se to změnilo? 

Na úrovni ministerstva vydat vyhlášku, že se od příštího roku hodnotí jednotně a k tomu vyhlášku, že se metodika převezme ze zemí, kde to funguje. Jenomže to je změna, a to bolí. 

Dneska by sice desítky procent lidí nemělo odmaturovat, ale odmaturují, tak proč by se měli snažit? 

Kde by měli vzít motivaci k učení?

Budou ji mít, když zažijí úspěch. Proto je tak důležité správné opakování na začátku hodiny. Nesmíme ty dě ztrácet. Asi každý z nás zažil situaci, kdy byl ztracený. V dějepise, v tělocviku, v matematice. Ztratil se, protože nestíhal, to je strašně nepříjemné. Proč děti nesnášejí školu? Protože se bojí, že je někdo vyvolá a ony se ztrapní. A to se děje tehdy, když učitel neví, jak na tom jeho žáci jsou. Kdyby to věděl, tak zpomalí, bude učit mnohem míň, ale něco je naučí. To má podle mě větší logiku než učit s úspěšností dvě procenta.  

Musím říct, že jestli na něco můžeme být pyšní, tak je to vzdělávání na prvním stupni. Umíme děti naučit číst, psát a počítat. V tom jsme světová špička. Ovšem druhý stupeň a gymnázia jsou zásadním způsobem ovlivněny snahou naučit děti tolik věcí, že nemají šanci to pobrat a končí to tím, že si z nich neodnesou skoro nic. 

Proč jste se rozhodl věnovat se právě školství?

Já jsem se rozhodl věnovat se školství, když mi bylo 16 let. Ani jako premiant jsem neměl zrovna optimální vztah s učitelkou biologie. Výuka byla nudná, zahlcená spoustou faktů a já jsem měl potřebu poskytnout jí zpětnou vazbu (smích). Takže, aby mi dala jedničku, podmínila to tím, že se musím do týdne naučit latinsky atlas rostlin. Bylo jich tam asi tři sta. Sice jsem se je naučil a jedničku dostal, ale uvědomil jsem si, že to byl naprosto promarněný týden mého života. Rozhodl jsem se, že to chci změnit a založit školu, kde se děti budou učit smysluplným způsobem.  Mimochodem, po týdnu jsem toho uměl asi půlku, za měsíc tak deset procent, ale fakt je, že dodnes umím dvě rostliny (smích).  

A to jsou? 

Urtica dioica (kopřiva) a Humulus lupulus (chmel).

(Poznámka autorky – Martin Roman ty dva názvy opravdu vysypal z rukávu a správně – zkontrolováno na wikipedii😊)

Takže si v padesáti můžete říci, že se vám díky PORGu splnil teenagerovský sen? 

PORG jsem nezakládal, vstoupil jsem do něj až později, ale ano. Jsem spokojený s tím, kam se PORG dostal. Je to nejlepší škola v kontinentální Evropě podle výsledků mezinárodních maturit. Hlásí se nám rok, co rok více studentů. Máme dvacet procent stipendistů, takže se nám daří naplňovat i sociální rozměr. Pocházím z úplně obyčejných poměrů a vždycky jsem si přál, abych mohl pomáhat lidem, kteří nejsou z bohatých rodin, aby se mohli posunout. Z toho mám radost. 

Jaké máte ještě sny a cíle, když se vám ten klukovský splnil? 

Nejbližším cílem je otevření druhého stupně základní školy. Chceme ukázat, že osmileté gymnázium není jedinou cestou, že se i druhý stupeň dá děla tak, aby to žáky motivovalo. Dnes je jedním z problémů českého školství to, že příliš mnoho žáků odchází na víceletá gymnázia. Někde jde až o třetinu dětí, takže se zásadním způsobem ztrácí sociální dynamika třídy. Druhý stupeň chceme otevřít na začátku příštího školního roku, kromě toho také společně s Edukační laboratoří vydáváme nekomerčně knihy pro učitele a začali jsme s bezplatným vzdělávání učitelů ze státních škol. Mým cílem je teď podporovat učitele a posouvat české školství. 

Martin Roman

Absolvoval Právnickou fakultu UK, studoval na ekonomické univerzitě v St.Gallenu a na fakultě práv na Karl-Ruprechts Univeristät v Heidelbergu. Úspěšně dokončil MA program Effective Learning and Teaching na University College London – Institute of Education.

Je předsedou správní rady gymnázia PORG a zakladatelem charitativního projektu Čtení pomáhá, který vede děti ke čtení a také je učí pomoci potřebným. 

V současné době se rovněž věnuje vydávání publikací pro učitele a jejich dalšímu vzdělávání, a to ve spolupráci s Edukační laboratoří. 

Lidské srdce – srdeční tep

Srdce – asi nejzázračnější mechanizmus, který známe. Pracuje nonstop po celá desetiletí, možná i celé století. Den co den musí vykonat průměrně 100.000 stahů. Za život provede srdce v průměru dva a půl miliardy úderů, přičemž prohání každou minutu v průměru šest litrů krve 153.000 dlouhým cévním řečištěm.

Pochopit a prozkoumat lidské srdce je nesmírně zajímavé. Pokud potřebujete svým žákům vysvětlit, jak funguje srdce v lidském těle, vyzkoušejte funkční model pulsujícího srdce – krásnou vzdělávací pomůcku hodící se především do hodin biologie. Model pulsujícího srdce napodobuje funkci krevního oběhu v lidském těle. Praktická pumpička pomáhá rozvodu zbarvené kapaliny znázorňující okysličenou a neokysličenou krev a její průtok artériemi a žilami. Model lidského srdce je vhodný i pro seznámení se s funkcí srdečních síní a cípatých chlopní.

zdroj: Tereza Veselá photo

Model lidského srdce m můžete objednat zde:

Prolistujte si Kidtown Edu katalog vzdělávacích pomůcek 2020/21 zde

Oblíbené aplikace a pomůcky Elišky Horáčkové


Eliška Horáčková učí angličtinu a francouzštinu na Soukromé základní škole ERIZA, s.r.o. v Mělníku. Je členkou spolku Otevřeno, který podporuje vzdělávání pedagogů.

zdroj: Eriza.cz

„Šikovný nástroj, pomocí kterého lze přidat zvukovou stopu k jakémukoli obrázku, fotce nebo videu, je Blabberize. Pro děti to je zábavnější než jen obyčejná nahrávka na záznamník. Dá se stáhnout i jako aplikace do mobilu, ale lépe funguje na počítači. Pro tvorbu vlastních interaktivních cvičení využívám online aplikaci Learningapps. Stačí mít nápad, vybrat šablonu, vyplnit obsah, uložit a nasdílet. Aplikace podporuje obrázky, videa, hudbu i textové dokumenty. A když vám chybí nápad nebo energie na přípravu vlastního cvičení, můžete si vybrat z mnoha již vytvořených aktivit. Pro tvorbu kvízů používám intuitivní aplikaci Kahoot, která po dobu pandemie měla zpřístupněnou i prémiovou verzi zdarma.

Učitel připraví kvíz, nastaví deadline, popř. časový limit a děti si mohou kvíz kdykoli spustit a vyplnit. Interaktivní výuku angličtiny s energickým učitelem Stevem najdete na Mywowenglish.com/cs. Po dobu prvních 30 dní jsou veškeré videomateriály zdarma, mnoho videí je navíc trvale na YouTube kanálu. A pro distanční výuku se mi osvědčilo připravovat testy v Microsoft Forms, které umí odpovědi přehledně vygenerovat do Excelu, jiný slovy automaticky je opravit. Další tipy najdete na Otevřeno.org v rubrice Informační aktovka.

Zakázat dětem mobily? Radši je naučme, jak je naplno využít.

Autor: Dominika Rýparová

Přinášíme vám druhou část rozhovoru, který byl ve zkráceně verzi publikován v tištěném měsíčníku Gramotní 02/20.

Pokud jsem učitel a chci začít využívat nové technologie, ale nevím, odkud začít. Co mi poradíte?

Připojit se na Facebooku do skupiny Učitelé +, tam si velmi brzy najít Slávka Horu nebo Pavla Hodála s jeho webem Ty brďo. To je podle mě úplně nejlepší učebnice Google classroom, která tu teď vůbec je, je to tam vysvětlené tak, že tomu rozumím i já. Nebo v té skupině narazím na Karla Klatovského z Microsoftu, který vlastně dělá to samé pro microsoftí věci. Hledal bych i skvělou Petru Boháčkovou, lektorku výuky s iPady, nebo Jitku Rambouskovou či Štěpánku Baierlovou, která je navíc oceněnou učitelkou v Global Teacher Prize CZ.

zdroj: Tereza Veselá photo

Hlavní je stát se součástí té bubliny, kde se můžu poradit nebo se inspirovat. To si myslím, že korona svým způsobem přinesla, protože se víc inspirujeme, víc spolupracujeme, protože jsme se ocitli ve chvíli, kde je to nutnost, kde je v pohodě dělat chyby, protože je to nestandardní situace, a všichni chyby dělat budeme. Myslím, že v tomhle smyslu krize přinesla něco opravdu dobrého. Že se školy otevřely, že jsme se jako učitelé otevřeli víc sobě navzájem. Že víc sdílíme, což je hrozně potřeba.

V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že máme tendenci mluvit o tom, co je v českém školství špatně, ale strašně málo mluvíme o tom, co je dobře – co to podle vás je?

Jedním z těch pozitiv, které ale souvisím i s velkým negativem, je, že ve školství děláme za málo peněz opravdu hodně muziky. Když se podíváte na každoroční žebříčky OECD, teď aktuálně v Education at a Glance, jsme druzí od konce v platech učitelů a zároveň jsme dlouhodobě na konci ve výdajích na vzdělávání. Když to ale srovnáte se studijními výsledky žáků, jsme někde v mírném podprůměru, což je neuvěřitelný nepoměr. Ukazuje to, že s málem tu dokážeme skutečně udělat hodně.

Další věc, kterou vidím jako pozitivum, jsou naše strategické dokumenty, teď myslím třeba rámcové vzdělávací programy, které v roce 2004 byly nadčasové – bohužel pro řadu lidí jsou nadčasové doteď. RVP klade důraz na rozvíjení klíčových kompetencí, na mezioborové vzdělávání, z předmětů dělá vzdělávací oblasti a mně jako učiteli umožňuje učit celou „science“, nemusím to mít rozdělené. Zároveň škola klidně může mít jen dva předměty, které budou průřezové. A tohle všechno my tu těch 16 let máme, jenom se to tehdy dobře nekomunikovalo a v tomhle ohledu pořád vynalézáme kolo. Pak zaznívá to, že učiva je moc, ale v předmětech, které já učím, to tak nevnímám a myslím si, že si to děláme sami. Protože nepracujeme tak, abychom naplnili výstupy v RVP, ale bereme to často stylem „musíme probrat to, co je v učebnici“. Což i přesto, že téměř každá učebnice má v sobě doložku, že odpovídá RVP, ve skutečnosti to tak není. Řada učebnic nerozvíjí klíčové kompetence, zahlcují učivem.

Další pozitivum, ale opět jsou to dvě strany jedné mince, je vysoká autonomie škol, což není rozhodně standardní. Znamená to, že dobrý ředitel s dobrou vizí může i na státní škole dělat zázraky a dělat věci, o kterých bychom si řekli, že je to jen nějaká alternativa, která může fungovat na soukromé škole. Není to pravda. Často říkám, že vnímáme soukromé školství jako něco lepšího, a pak je tu státní Mordor. Ale tak to není. Ovšem pokud školy nemají dostatečnou podporu zakotvenou v systému, nebo ji samy nevidí, pak autonomie není pozitivem, ale spíš břemenem.

Také si myslím, že máme opravdu dobré učitele. Obecně jsou skutečně kvalitní. A co je zajímavé – zase, když si vezmu data z OECD, tak co se týče profesního sebevědomí, čeští učitelé jsou zase na konci v tom, na kolik si myslí, že dokážou ovlivnit vzdělávací výsledky svých žáků. My jsme skutečně velmi dobří v tom, co dokážeme udělat v těchto podmínkách – a teď nemyslím jenom platy ale obecně podfinancovaný vzdělávací systém v ČR, ale vůbec tomu nevěříme. To říkají data OECD i zprávy České školní inspekce. To není žádná dojmologie.

Poslední, co tu teď zmíním, a opět to je spojené s jedním negativem, je, že roste počet studentů pedagogických fakult, kteří už při studiu začínají učit. Což není vůbec ideální, měli by nejdřív dostudovat, na druhou stranu je ale systém potřebuje, zároveň jsou motivovaní k tomu skutečně jít učit a nechodí na ty fakulty jen proto, že chtějí titul.

Zaujal mě váš výrok, že povolání učitele je uznávané, ale nejsou považovaní za profesionály. Může to být i tím nedostatečným sebevědomím, neschopností se prodat?

Myslím, že to souvisí i s těmi platy. Ve chvíli, kdy jeden z argumentů je „ty bereš míň než…“, tak to učitelskému sebevědomí nepomáhá. Navíc tu dosud přežívá, že kdo neumí, učí. Mně osobně se stalo, že když děti objevily můj Instagram, kde mám své fotografické portfolio, přišly za mnou a ptaly se: „Ale pane učiteli, vždyť vy umíte dělat i něco jinýho, proč učíte?“ A já tam stál a říkal si: „Do háje, ale tohle je v těch dětech!“. Vysvětloval jsem jim, že focení je fajn, ale, bude to znít pateticky, jsem přesvědčený, že když člověk učí, mění svět. Pomáhá tomu, aby ta další generace byla lepší, pomáhá tomu, aby si každé dítě do života odneslo něco lepšího. A to je něco, co mi sebelepší fotka a sebelíp zaplacená zakázka nedá. Z druhé strany mě teď pobavilo, když jsem s jednou začínající učitelkou procházel inspirativní weby. Na stránce pro učitele byly materiály, ve kterých byly dvě kolonky, kdo to hodnotil. Byl tam „učitel“ a vedle „odborník“. Co nám to říká? Vy jste učitelé, ale nejste odborníci? Ale částečně si za to můžeme jako učitelský stav sami. Že jsme nebyli slyšet, respektive ti, kdo slyšet byli, při vší úctě k některým konkrétním lidem tam, jsou české školské odbory. Ale ty nenesou progresivní étos toho, jak by mělo vypadat vzdělávání ve 21. století. To až třeba Učitelská platforma, která ukazuje konkrétní příběhy inspirativních učitelů, a to samé už nějakých 15 let dělá skvěle i Eduin, ze vzdělávání udělala mediální téma. To tomu napomáhá, ale cesta je vážně dlouhá.

zdroj: Tereza Veselá photo

Mě osobně štve, že vnímáme naše vzdělávání jako špatné, a jestli je někde dobré, tak jsou to soukromé školy a Praha. Je to výsledek toho, jak o nás píšou média. Protože logicky, když novináři potřebují nějaký kontakt, je pro ně vždycky jednodušší zajet v Praze do Kunratic nebo Na Zatlanku, a pak se replikuje tenhle deformovaný pohled. I to je třeba důvod, proč jsem se já před rokem pustil do Hovorů z kabinetu, kdy jezdím po celé republice a natáčím rozhovory natáčím rozhovory s učiteli různých stupňů a z různých míst, protože chci dokázat, že regionální rozdělení v tomhle jednoduše neexistuje. A neexistuje ani to věkové.

Vy se proti kritice „starých učitelů“ dlouhodobě ohrazujete…

Ageismus mi přijde hodně nefér, i když je asi pravda, že ve vyšším věku se člověk hůř učí nové věci, je míň ochotný je zkoušet. Ale já mám ve svém okolí příklady, u kterých to tak rozhodně není. I když jsou před důchodem, tak jsou úplně jinde než já, v tom nejlepším slova smyslu. Problém je spíš v tom, že způsob odměňování je postavený na základě věkového automatu. To znamená, že po 30 letech se dopracujete k velmi dobrému platu. Jenže v kohortě lidí mezi 30 až 40 lety je situace velmi špatná. Ještě v mé kohortě začínajících učitelů si ve srovnání s obdobně vzdělanými profesemi nevedeme vůbec špatně, ale v tom rozmezí 30 až 40 let, kdy lidé rozjíždějí kariéru, postupují výš, tak ve školství uvíznou na mrtvém bodě. Člověk se pak nemůže divit, že lidé, kteří jsou progresivní a chtějí růst, jdou jinam. Protože tady nemají možnost kariérního růstu a odpovídajícího ohodnocení. Respektive, můžete se stát ředitelem, ale to není kariérní růst, to je jiné povolání. Tihle lidé potom chybí a to systém „betonuje“.

Vy jste součástí projektu Otevřeno, které se zaměřuje na efektivní přípravu učitelů pro praxi, a všichni členové jsou velmi mladí, není tam nikdo s dlouholetou praxí.

Otevřeno vzniklo jako hnutí studentů, ale poslední dva roky se mění, posouvá se, profesionalizuje. Dnes jsou členy i akademici, nabírají se další lidé.

Vydáváte teď třeba Informační aktovky, kde učitelé najdou výběr materiálů k aktuálním tématům – je to řešení pro učitele, kteří třeba bojují se syndromem vyhoření, mají soukromé problémy a nemají kapacitu zkoušet a hledat nové metody? Zmínil jste se o nich v rozhovoru pro DVTV.

Ano i ne. To, na co žádný učitel opravdu nemá čas, je jít na nějaký web, kde jsou stovky materiálů, ze kterých si potřebuje vybrat tři a i ty, které si vybere, mu nebudou vyhovovat a bude si je muset předělat. Teď si půjdu připravovat svou další hodinu a přesně tohle mě čeká. My jsme si v koroně řekli, že chceme udělat filtr a ukázat jen pár věcí, která nám přesně fungují. Nezahltit nabídkou. A myslím, že to zabralo. Doporučují tu konkrétní lidé konkrétní věci ke konkrétním předmětům nebo konkrétní oblasti.

Ve své praxi kromě technologií využíváte i nové metody vyučování. Jak moc je teď populární tandemová výuka?

Je to fajn věc. Narazili jsme na to taky v jednom díle Hovorů z kabinetu, kde Alexis Katakalidis, angličtinář, říká, že v Británii, kde mají pedagogický výzkum na špičkové úrovni, nalili do projektu tandemové výuky obrovské peníze, a následně zkoumali, jak to ovlivnilo vzdělávací úspěchy žáků, a zjistili, že vůbec nijak. Ale tam o to nejde, jde o úplně jiné hodnoty, než které se dají změřit nějakým testem. Britové si to uvědomili.

V téhle analýze nových metod a změn bychom se měli v Británii inspirovat. S data-based educational policy máme pořád problém. Klasicky jdeme v řadě věcí ode zdi ke zdi. Například máme jednotné přijímací zkoušky, které vlastně hodně uzavírají cestu vzdělávacím systémem některým vrstvám. Zároveň, a díky bohu za to, máme inkluzi. To jsou věci, které jdou přímo proti sobě. Tyhle věci se tu dělají vlastně spíš na základě něčího pocitu nebo momentálního trendu, a ne na základě nějakého výzkumu – to je podobné jako s formativním hodnocením, chceme ho všude mít, ale když o něm mluvíme, je to prázdný pojem. Nepopisujeme to, co to má být, je to jen buzzword. Stoupá mi tlak, když slyším větu „spíše než známkovat, bychom měli používat formativní hodnocení“. To je jako „než jet autem, tak si radši dám rajskou“. To je na stejné úrovni.

Není problém v tom, že v Česku obecně neumíme hodnotit? Pojmenovávat věci pravým jménem, ale neubližovat a být konstruktivní. Vy vedete své žáky k tomu, aby dávali učiteli zpětnou vazbu. Což by mohla být i cesta, jak se to naučit. Vidíte u svých žáků nějaký posun v průběhu času?

Tohle se mi hodně líbilo s třídou, kterou jsem měl od osmičky do devítky. Hodně jsem pracoval s tím, že si testy na angličtině opravovali v hnízdech. Byla to skupinová práce a úkolem bylo určit chyby, opravit je a analyzovat, proč se staly. Posun byl vidět v tom, že na začátku to bylo jen „protože jsem to přehlídla“, „protože jsem se na to vykašlala“, „protože jsem debil“, ale pak se z toho postupně stala ta analýza. Co můžu příště udělat pro to, aby se to nestalo. Stejně tak u třídy, kterou mám od šestky, teď jsou v osmičce, i oni se mění v tom, jak hodnotí moji výuku a co mi k tomu říkají. Zjistili, že mi opravdu můžou říct, že tahle aktivita byla nanic, protože… a já si to vezmu a předělám. To že jejich názor beru a není to jen nějaké slohové cvičení. A další příklad – kdysi jsem v hodně krizové situaci přebral třídnictví a jedna moje oblíbená žačka mi v prosinci řekla: „Já ten zeměpis a příroďák s vámi mám ráda, to vám fakt jde, ale u toho třídnictví je vidět, že to děláte poprvé.“ Znělo to jako vtip, já se vnitřně rozbrečel, ale pak rozebrala, v čem vidí ty limity mého třídnictví. Poděkoval jsem jí, vysvětlil jsem, proč jsem v té a té situaci tak reagoval a slíbil jsem, že na to budu myslet.

A když jdou ty zpětné vazby proti sobě?

To je normální, tak to vždycky bude. Chce to hledat rovnováhu. Moje děti chtěly, aby jednou za čas byly zápisy. Mně osobně přijdou zápisy do sešitu neefektivní a nanic, ale třída v tomhle měla konsenzus, tak jsem se o to začal pokoušet. Je dobré, aby si obě strany řekly, proč zastávají takovou pozici, a pobavily se o tom. Vždycky se to dá vyřešit domluvou.

bio

Daniel Pražák (29)

Učí dějepis a biologii na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Je místopředsedou hnutí Otevřeno, které se snaží zlepšovat přípravu budoucích učitelů na praxi, doktorand na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK a autor podcastu Hovory z kabinetu. Aktuálně píše dizertaci na téma inovativních škol. 

Oslíčku, oslíčku, zbyde nám na hračku?

“Finanční negramotnost zavedla spoustu našich spoluobčanů do exekučních pastí. Oběťmi této negramotnosti jsou také děti. Rodiče často neumí svým dětem rodinné finanční toky vysvětlit a výuku tak nechávají na školách. Chceme, aby se děti naučily hospodařit, i když to jejich rodiče třeba neumějí” říká Jana Vyhlídalová, zakladatelka projektu Gramotní.

Měly by děti vědět, že se za zboží platí? Že platební karta neznamená neomezený přísun peněz? Že rodina hospodaří s něčím, co se nazývá rodinný rozpočet a že i za školní jídelnu a družinu je potřeba zaplatit? Nejen tyto otázky, ale i další témata, která by si měly děti  z oblasti financí osvojit, stanovuje Standard Finanční gramotnosti MŠMT 2017.

A právě pro pochopení pojmů a praktické osvojení si finančních dovedností a postojů vytvořila společnost Kidtown Edu s.r.o. výukovou pomůcku s názvem Oslíčku, netřes se.

zdroj: Tereza Veselá photo

Jedná se o přehlednou magnetickou tabuli, na které jednoduše vysvětlíte  principy  fungování rodinného rozpočtu a vztahy mezi příjmy a výdaji domácnosti.

Součástí tabule je sada 200 magnetů, které představují jednotlivé výdaje domácnosti a magnetické peníze všech nominálních hodnot. 

zdroj: Tereza Veselá photo

Neustálé přesouvání magnetů mezi jednotlivými kolonkami a v příslušném čase vede k lepší orientaci v rodinných výdajích a přispívá k zapamatovatelnosti principu finančního plánování.

Pro žáky je připravena i sada pracovních listů věnovaných jednotlivým oblastem finančního hospodaření. Ty jsou provázeny fiktivní Třídní rodinou, která se žáky ve třídě žije, a jejíž život je určován fantazií školáků.

Tabule je vhodná i ke každodenní výuce prvouky a matematiky a využitelná pro první i druhý stupeň ZŠ. 

Jana Vyhlídalová, zdroj: Tereza Veselá photo

Prolistujte si Kidtown Edu katalog vzdělávacích pomůcek 2020/21 zde