Sexuální výchova je lepší než porno. Nebojme se být explicitní

Socioložka Lucie Jarkovská školí učitele v tom, jak má vypadat genderově citlivá výuka a moderní sexuální výchova. A jde na to přes stand-up comedy. S kolegyní převádí výsledky svých výzkumů zaměřených na gender a sexualitu do sketčů a vystupují s nimi jako Duo docentky.

Gramotní si s ní povídali o genderových očekáváních ve výuce, homofobní šikaně a vlivu porna na vnímání sexuality u náctiletých. Jak s tím může pomoci moderní sexuální výchova? A kdy s ní začít?

zdroj: archív L. Jarkovské

Co dělá učitel, který se snaží o genderově citlivou výuku?

Na školeních mi vyučující často říkají: „Já neřeším, jestli dítě je kluk nebo holka, ke každému přistupuji individuálně“. To je humanistický přístup, který předpokládá, že každé dítě je možné chápat jako individuum. To sice ano, ale nelze ho vyjmout ze společnosti, kde se s tím, kým jsme, pojí určitá očekávání, stereotypy. Nelze to jednoduše odstřihnout. Genderově citlivý přístup znamená, že si genderové i jiné asymetrie, které se objevují ve společnosti, uvědomujeme a aktivně s nimi pracuje.

Které genderové asymetrie máte na mysli? Třeba že ženy jsou tlačeny do role pečovatelek a muži do rolí živitelů?

Je dobré začít u rozdílnosti nároků, které na holky a na kluky klademe. Uvědomit si, že holky jsou např. pod mnohem větším drobnohledem, co se týče vzhledu. To se projevuje i při online výuce, kdy si žáci nechtějí zapínat kameru. Bojí se, aby je někdo nevyfotil a nepověsil to na sociální sítě. Holky se mnohem více než kluci obávají toho, že u toho nebudou vypadat hezky a ostatní se jim vysmějí. Takových tlaků je spousta a je dobré si to uvědomit a aktivně s tím pracovat.

Kterým genderovým tlakům a očekáváním čelí chlapci?


Musejí neustále dokazovat, že nejsou zženštilí, není na nich nic holčičího. V nejútlejším věku jsou děti doma s maminkou, protože na rodičáku je většinou žena. Identifikují se s ní, chtějí být jako ona. Jenže kluci postupně zjistí, že patří k jinému pohlaví. A pochopí, že by se měli podobat tatínkovi. Ale nevědí jak, protože tatínka tolik nevidí. O to výrazněji se potřebují vymezit proti tomu, co dělají holky. Začnou
až úzkostlivě dbát na to, aby na nich nebylo nic holčičího. Ve třídě to bývá i zdrojem agrese a konfliktů. Přičítáme to testosteronu, ale často za tím stojí úzkost.

Úzkost, že nejsem dost kluk?

Ano. Abych dokázal, že jsem, někoho zbiju. Nebo odmítám nosit určité barvy. Stydím se, že chodím zpívat nebo tancovat, protože to „je pro holky“. Pokud si tyto mechanismy neuvědomujeme a dětem se strachem z nálepky nepomůžeme nebo dokonce utrousíme nějakou byť dobře míněnou poznámku, můžeme jim uzavřít cesty k rozvoji jejich talentu. Je důležité chápat, že „holčičí“ je z pohledu kluků
vnímáno jako něco toxického, čím se mohou nakazit.

Zatímco holky se na „klučičí“ aspekty dívají spíš s obdivem, nebo ne?

Jasně. Holka, která dělá něco „klučičího“ – třeba má sílu, je rychlá, rozumí počítačům – může být za frajerku, získá si uznání. Toto hierarchické uspořádaní ještě umocňujeme poznámkami typu „Nebuď baba!“, „Jsi chlap, tak nebreč“. Proto bych jako učitelka měla svoji práci neustále podrobovat reflexi. Přemýšlet nad tím, jak se mužsko-ženská perspektiva promítá do mé interakce s žáky, do hodnocení jejich
práce. Genderově citlivá výuka je součást širšího respektujícího přístupu, kdy jako učitel přemýšlím, jak se propojit a kooperovat. V tomto případě jak propojit holky a kluky.

Myslíte společnými aktivitami?
Hlavně je automaticky neoddělovat na dva zcela nesourodé tábory. Často se za trest rozesazuje kluk k holce. Jako kdyby nebylo normální, že i kluk s holkou si spolu můžou povídat, kamarádit se. Dávají se jiné domácí úkoly pro kluky a jiné pro holky, protože „Holky budou radši vybarvovat květinku a kluci auto.“ Podle mě je fajn, když mají děti na výběr. Proto bych nedělila úkoly, kroužky ani jiné aktivity na klučičí a holčičí ale např. na rukodělné a sportovní.

Nechat děti, ať si každý vyzkouší všechno?
To by bylo ideální. Říkáme, že „nebudeme přece kluky nutit navlékat korálky a holky do fotbalu“, ale ve zbytku vzdělávání tvrdíme opak. Když někomu nejde psaní, nepromineme mu úkol v písance. Vždyť i u kluků by mohlo být fajn procvičit jemnou motoriku. Když navlékání nepředstavíme jako „holčičí“, ale univerzálněji, třeba jako tvorbu pokladu, mají s tím kluci daleko menší problém. Neříkejme tedy: „Holky,
dneska si navlíkneme korálky. A samozřejmě, když se k nám bude chtít připojit nějaký kluk, může.“ Tím vysíláme signál, že to bude nějaký divný kluk. Proč neříct „Děti, dneska si vytvoříme poklad – indiánské náramky, které pak schováme do tajné skrýše“. Tak nadchnete holky i kluky.

Takže zásada genderově citlivé výuky číslo jedna: Pozor na formulace při zadávání úkolů.
Ano, to je velmi důležité, protože se v nich skrývají genderová očekávání. Např. když se obracíme na všechny, často používáme mužský rod: „Ukaž mi, jak sis to vybarvil.“ A očekáváme, že zareagují i holky. Kdyby ale paní učitelka začala mluvit v ženském rodě na celou třídu, kluci okamžitě vypnou. Zato holky slyší na mužský rod pořád. Vůči holkám to je svým způsobem nerespektující, ale zároveň se učí flexibilitě, být pořád ve střehu, připravené reagovat. Pak se divíme, že jsou kluci málo flexibilní. Je to totéž jako se psaním. Copak si řekneme „Jemu nejde psaní, tak ho tím nebudeme mučit a vymyslíme něco, co ho zaujme“? Zrovna tak empatie a spolupráce. Nejsou u kluků rozvinuté? Svedeme to na jejich pohlaví, místo toho abychom přemýšleli, jak u nich tyto kompetence posílit. Přistupujme k osvojení softskills stejně jako k počítání. Je dobré to naučit všechny děti.


zdroj: archív L. Jarkovské

Jinak formulovat zadání, dát si pozor, jak se třídou komunikuji… Na co dalšího se mám jako genderově citlivý učitel zaměřit?
Podívat se, jak moje výukové materiály zobrazují ženy a muže. Ale i další kategorie. Třeba mám ve třídě i romské děti, vietnamské děti, děti cizinců, děti s postižením. To je svět, ve kterém žijeme. Zobrazují takový i výukové materiály? Nebo nabízejí obraz, který v reálu neexistuje? Spočítejte zastoupení žen v knihách. Většinou zjistíte, že jich bývá zobrazeno velmi málo.

Trpíte „nemocí z povolání“ a počítáte postavičky i v knížkách vašich dětí?
Zrovna včera jsem si jednu prohlížela. Na obrázcích z tramvaje a nádraží bylo 4x méně žen. To je přece divné. I v knížkách o zvířátkách bývá postaviček v ženském rodě zastoupeno mnohem méně. To vede k tomu, že hrají menší spektrum rolí a mají menší záběr charakterů. Hodná, milá a krásná vs. zlá, líná a ošklivá. To jsou dva nejčastěji zobrazované ženské charaktery.

Nepoměr v zastoupení mužů a žen v učebnicích je evidentní například v dějepise. Jak s tím jako učitel mohu pracovat?
Mluvte o tom s žáky, tematizujte to. Proč jsou v učebnicích zastoupeni jen muži vědci, vynálezci, panovníci a vojevůdci? Kam se poděly ženy? Může to sloužit jako podnět pro školní projekt. Často stačí téma nerovnoměrného zastoupení žen a mužů zvědomovat. Pro sebe jako učitele i pro děti. Vést o tom debatu, přemýšlet nad tím.

Podle vás se gender promítá i do výzdoby a uspořádání prostor ve škole. Jak?
Podívejte se, kolik je na chodbách a ve třídách zobrazeno žen a kolik mužů. Ne že by tam ženy vůbec nebyly. Ale jsou to ženy beze jména, objekty malířova zájmu. Muži jsou činitelé, jejichž jména si máme zapamatovat. Zajímavé téma je i využívání prostor školy. Zatímco kluci většinou zaberou střed hřiště, dívky se zdržují někde bokem, v zákoutí. Nebo určité prostory, třeba pinpongové stoly, nevyužívají nebo
využívají jinak – sednou si na ně a jsou na mobilu. Podle mě to opět souvisí s pozorností upřenou na dívčí zevnějšek. Holky velice často nechtějí sportovat, když na ně koukají kluci. Bojí se, že budou upocené, že se ztrapní, nepříjemná pozornost upřená na jejich těla se ještě znásobí.

Jak to lze řešit?
Třeba vymezením hodin, kdy budou prostor nebo zařízení moci využívat jenom holky. Učitelky a učitelé, kteří děti učí, by měli být schopni přemýšlet o tom, jestli dítě danou hru nechce hrát za žádnou cenu nebo jenom v těchto podmínkách, proč a co s tím. To samé počítače. Proč je některé holky nikdy nevyužívají? Stydí se si tam před ajťáky hledat make-up tutorialy? Opět jsme u té paralely se psaním: neučíme ho jen
ty, kterým jde, ale všechny žáky. Když řekneme „Holky tohle nezajímá“, vyřazujeme je tím z určité oblasti poznání. Ochudíme je o něco, co bude nevyhnutelně součást jejich budoucnosti. Pokud dítě nemá vlohy pro IT, o to více se mu musíme věnovat.

Poslední dobou se mluví o homofobní šikaně. Objevuje se na českých školách často?

To, čemu se říká homofobní, častěji bývá genderová šikana. Když někdo někomu nadává do buzerantů, není to většinou o sexuální orientaci, ale o genderu, že se nějaký kluk neprojevuje dostatečně maskulinně. A z důvodu úzkosti, o které jsem mluvila na začátku, ho kluci ze svého kolektivu vyčlení.

Týká se genderová šikana i dívek?
U nich to většinou neprobíhá tak drsně, u chlapců jsou zaznamenány i pokusy o sebevraždu. U holek vybočení ze stereotypu není tak jednoznačné. Jak jsme říkaly, dívky, které vykazují maskulinní znaky, mohou být považovány za velmi cool.

Občas se objevují názory, že sexuální výchova má být záležitost rodiny. Proč má podle vás být součástí školní výuky?
Sexualitu nelze odpárat, nelze ji nechat doma. Vždycky se objeví situace, ve které bude obsažena, i kdyby učitelé a rodiče stokrát nechtěli. Vezměte si literaturu, ta je sexem prošpikovaná. Nebo může dojít na případy sexuálního obtěžování. Žačky si přijdou stěžovat, že matikář vyvolává jen holky s velkými výstřihy a pak jim dává dobrou známku. Ví jejich třídní, jak zareagovat? Jednomu mladému fyzikáři se
stalo, že žačky, které měly vymyslet testovací otázky, odevzdaly test s dvojsmyslnými odpověďmi typu: Co je rovnovážná poloha? A) Doggy style B) 69 C) správná odpověď. Má nad tím učitel mávnout rukou? Stačí žačkám domluvit? Nebo se má obrátit na vedení, ne kvůli postihům, ale pro vlastní supervizi? A co třeba se třídou otevřít téma sexuálního humoru, obtěžování a hranic, za něž už není dobré jít? I o tom je
moderní sexuální výchova.

Také vnímám posun od dob, kdy se naše generace s učila o antikoncepci, reprodukci, menstruaci a hygieně. Dnes se klade důraz na hranice, jak říci ne a respektovat přání partnera.
A taky na to, že sex a sexualita nejsou tabu a můžeme se o nich bavit přirozeně, ne prizmatem toho, co je správně a co špatně. Když si vytvoříme bezpečné prostředí, můžeme obavy ohledně sexu a sexuality sdílet. U teenagerů je to velice často o strachu a obavách. „Najdu si někdy někoho? Bude mě někdo mít rád, i když na sebe nenechám sáhnout? Nebude mě považovat za štětku, když se mi to bude líbit? Jsem
normální?“ Tisíc různých obav. O nich by měla být sexuální výchova. O tom co nás zúzkostňuje, co nás pálí. A je důležité, aby v tom bylo dobře i vyučujícím. I my dospělí máme své úzkosti, o to víc před bandou puberťáků. To je minové pole. Je důležité umět si najít své hranice.
Puberťáci vás prý při debatách občas zaženou do úzkých. Jak z toho ven?
Otevřeně říct „Teď jste mě zaskočili, vidíte, jak se červenám“. Sexualita je sféra intimní. Je potřeba se o ní bavit a sdílet, ale také si nechat, co chceme, pro sebe. Proto varuju před anonymními listárnami a výzvami typu „Teď mi napište na papírek, co vás zajímá.“ To nemůžete ustát. Dostanete provokace typu „Paní učitelko, děláte si to?“ Je lepší nejprve od žáků dotazy vybrat a odpovědi třeba pak hledat společně.
A taky vysvětlit, proč některé dotazy nebudete zodpovídat.

Co dnešní mladé trápí v oblasti sexu a sexuality nejvíce?
Že je málo prostoru, kde se o tom v klidu pobavit. Řekne se „v rodinách“. Ale speciálně teenageři se o tom s rodiči baví strašně neradi. Obzvlášť s těmi, se kterými to až dosud bylo tabu. Začínat se sexuální osvětou ve 14 je ta nejhorší doba. Už je pozdě. To je lepší nakoupit edukační materiály, doporučit chytré webové stránky a zajímat se o to, jaké programy plánuje škola.

zdroj: archív L. Jarkovské


Moje generace vyrůstala na časopisu Bravo a rubrice Láska sex a něžnosti, kde se neustále opakovaly dotazy typu „Mohu otěhotnět při líbání?“ Na co se ptá dnešní generace vyrůstající na pornu?
Úzkostné dotazy a obavy často vyvěrají z iracionálních pocitů. Dnešní holky to díky dostupným informacím rozumově chápou, ale pocitově se taky bojí. Co je u nich nové, je zúzkostnění z porna. Děti jsou překvapené, když z debaty ve škole pochopí, že může existovat sex, u kterého se nekřičí. Vliv porna na vnímání sexuality se u dětí ale těžko zkoumá.


Sexuolog Zlatko Pastor v rozhovoru před třemi lety řekl, že kvůli pornu jsou dnešní náctiletí přesvědčení, že např. anální sex je běžná sexuální praktika, kterou třeba i začínají svůj sexuální život.
Porno nám dost komplikuje hledání vlastního způsobu prožívání sexu. Obzvlášť když ho dnešní děti sledují od dětství. Ani ne proto, že by je to tak vzrušovalo, ale protože jsou zvědavé. My dospělí se bojíme ukázat jim explicitní materiály, které zobrazují pohlavní orgány, penetraci… Většinou to jsou neurčité malůvky čehosi. Děti ale přirozeně zajímá, jak to vypadá, když je penis ve vagině. Začnou hledat a narazí na porno a v něm na spoustu bizarních kategorií. Přitom na začátku stála přirozená zvědavost, kterou jsme my dospělí mohli ukojit skrze sexuální výchovu. Ale protože jsme se ostýchali, nechali jsme v tom děti samotné, pornu na pospas.

Lucie Jarkovská (1978)
Socioložka, působí v Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Doktorát získala za práci na téma Genderová reprodukce v každodennosti školní třídy: Etnografický výzkum. Je členkou Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, spoluautorkou popularizační knihy Kapky na Kameni. 50 příběhů českých a slovenských rebelek a autorkou publikací Gender před tabulí a Etnická rozmanitost ve škole. Spolu s kolegyní socioložkou Kateřinou Liškovou vystupují jako Duo docentky a formou stand-upu popularizují závěry genderových výzkumů. Loni za svá vystoupení získaly Cenu děkana za významný umělecký čin.