Když do školy zavítá smrt

Umírání a smrt patří v české společnosti k nepopulárním tématům a lidé se jim vyhýbají, jak jen to jde. Když se ale dotkne dětí školou povinných, mluvit se o ní musí. Jenže jak? Měl by se učitel míchat do soukromí svých svěřenců nebo taktně mlčet? Zkušenosti ukazují, že přínosná je komunikace s rodinou i samotným dítětem a vyplatí se všechno skutečně promyslet. Pokud děti od smrti úzkostlivě oddělujeme, bereme jim možnost dozrát, říkají psychologové.

„Během Vánoc zemřela mému žákovi maminka. Jak se mám zachovat?“ ptá se ve facebookové skupině Učitelé+ mladá pedagožka. Pod jejím příspěvkem se objeví desítky komentářů, které si často i odporují. Promluvit si se třídou, když u toho žák nebude. Promluvit si se třídou, jen když u toho bude a bude to chtít. Dělat jako že nic a vyžadovat stále stejné výkony, aby dítě zaměstnalo hlavu. Omluvit ho z většiny povinností a dát mu prostor truchlit. Co si vybrat? „Ve chvílích, kdy je ve třídě dítě, kterému někdo zemřel vždycky jako první doporučujeme, aby někdo ze školy – nejlépe takový člověk, který má s dítětem hezký vztah, tedy třídní učitel, školní metodik prevence, školní psycholog, s dítětem promluvil a zeptal se ho, jak by si to přál on a jeho druhý rodič. Je velmi pravděpodobné, že se informace do třídy nějak dostane a je tedy výhodné mít její vstup pod kontrolou, aby mohl pedagog být oporou jak pro pozůstalé dítě, tak i pro zbytek třídy,“ doporučuje psychoterapeutka Tereza Berková z Poradny Vigvam , která se specializuje na pomoc rodinám, kde někdo náhle zemře. Smrt rodičů je vždy velkým zásahem do života dětí, ale univerzální návod, jak pomoci neexistuje. Do hry vstupuje velké množství proměnných – povaha dítěte, jestli se doma o smrti mluví, jestli mělo možnost se s blízkým člověkem rozloučit nebo zemřel náhle, zda byl dlouho nemocný nebo přišel o život třeba při nehodě. „V každém případě je dobré s žákem domluvit, jak si přeje, aby se ostatní chovali – zda se mají ptát, mluvit o tom, co se stalo, nebo by si spíš přál, aby se o tom ostatní nezmiňovali a nemluvilo se o tom. Je třeba tyto potřeby dítěte s třídou komunikovat a vysvětlit jim, proč si to takhle žák přeje. Stejně tak bývá užitečné s pozůstalým žákem vymyslet plán, co je možné dělat, pokud někdo jeho přání nebude respektovat. Co může říct, jak reagovat, na koho se obrátit o podporu a pomoc,“ doporučuje psychoterapeutka.

Nechte mě truchlit

Jak může škola nahradit dítěti zemřelého rodiče? Samozřejmě nijak, ale může mu pomoci se se smrtí vyrovnat. Představuje totiž tu část života, která možná byla ztrátou zasažena nejméně – každodenní rozvrh, známé tváře, předměty, pravidla, rituály jsou věcmi, které dítě ve svém životě zná, orientuje se v nich a nebyly rozbourány tak, jako jeho rodinný život. Díky nim může světu kolem sebe rozumět, vnímat, že některé jeho části jsou předvídatelné, a může se opět učit mu důvěřovat. „Dalším typem pomoci může být psychická podpora dítěte ze strany školního metodika prevence, nebo školního psychologa – prostor, kde může dítě mluvit o svých pocitech, aniž by mělo výčitku, že přidělává problém. Někdy se totiž pozůstalé děti stahují do sebe, nechtějí svého rodiče zatěžovat a bohužel leckdy od okolí slyší rádoby dobré rady typu ‚teď musíš být hodný, tatínek to má hodně těžké‘. Zní to, jako kdyby to dítě těžké nemělo,“ upozorňuje Tereza Berková.

Po smrti někoho blízkého je dobré věnovat pozornost i změnám v chování dítěte. Ty můžou být negativní, ale stejně závažné mohou být i změny „k lepšímu“, kdy se z třídního šaška nebo rošťáka stane zakřiknutý a svědomitý žáček. I to může signalizovat, že se něco děje, dítě se neprojevuje jako dříve a něco v sobě dusí. „Skvělé je, když škola dokáže prvně využít své vnitřní kapacity – lze sesbírat informace od různých učitelů, kteří jsou s žákem v kontaktu, konzultovat vše se školním metodikem prevence nebo školním psychologem, kontaktovat rodiče a ptát se, jak se dítě projevuje doma, že ve škole jsme si všimli tohohle,“ doporučuje psycholožka. Pokud by se ukázalo, že je pro dítě nová situace velkou zátěží,  může učitel požádat o radu v pedagogicko-psychologické poradně, ve střediscích výchovné péče nebo využít pomoci neziskových organizací – například Linka bezpečí má speciální Rodičovskou linku, která je ale určená i pedagogům, nebo zavolat pro bezplatnou konzultaci do Poradny Vigvam. Promluvit si o situaci dítěte s kolegy, kteří ho vyučují může být ale dobré i z jiných důvodů: „Bohužel jsem se to o dotyčném žákovi dozvěděla až náhodou a zrovna jsme probírali téma rodina – psali na to písemnou práci. Připadala jsem si pak jak bezcitná blbka – a to jen proto, že se jeho třídní neobtěžovala mi to říct,“ svěřuje se s výsledkem „tutlání“ jedna z učitelek v diskuzi pod příspěvkem ve skupině Učitelé+.

I dobrý úmysl může ublížit

Vedle kolegů se vyplatí zvážit i zapojení třídy. Pokud se děti vzájemně znají z nějakého důvodu jen málo, není potřeba do toho zasvěcovat celou třídu, ale tam, kde jsou v úzkém kontaktu a je jisté, že informace do třídy prosákne, je vhodné domluvit se třídou, jak si dítě přeje, aby na něj reagovali, a vymyslet s kolektivem, jak to udělat. „Díky předchozímu rozhovoru má i učitel možnost se na setkání s třídou připravit a třeba se poradit s kolegy, školním metodikem prevence, školním psychologem, zkrátka najít podporu i pro sebe,“ připomíná Tereza Berková důležitou zásadu při řešení mezilidských vztahů, tedy postarat se sám o sebe, než začnu pomáhat druhým. Jak je patrné z komentářů ve zmiňované facebookové diskusi, učitel může dítě svou nevhodnou reakcí poznamenat na celý život. „Byla jsem na gymplu ve druháku, když jsem se dostala do náročné životní situace. Ač jsem žádala třídní, že to chci spolužákům říct sama, rozhodla se za mými zády vše ‚ošetřit‘. Hodně mi to ztížilo život…“ svěřuje se jedna z diskutujících.

Speciální kategorií jsou malé školy, kde jsou žáci provázaní nejen ve třídě, ale i napříč třídami. Děti se často stýkají i v soukromí, znají navzájem své blízké a smrt pak může snáze zasáhnout i spolužáky nebo kamarády dětí. Vyplatí se téma otevřít i v jiných třídách? „Naše zkušenost s těmito typy škol je, že děti často téma přinesou samy – třeba ho nepojmenují, ale je na nich vidět, že jsou zaražené, něco jim zaměstnává hlavu, ale nevědí, jak o tom začít mluvit. V takových chvílích je určitě na místě téma otevřít. V ostatních třídách může stačit téma jen pojmenovat a více se zaměřit na to, co s žáky dělá a jak se teď cítí oni. Smrt někoho z okolí má potenciál otevřít jejich vlastní strachy, nebo náročné vzpomínky a je dobré ukázat jim, jak s tímto naložit, s kým o tom můžou mluvit, kde je ve škole podpora,“ přidává Tereza Berková svou zkušenost z praxe. Učitel pak může s dětmi probrat i chování k pozůstalým, průběh pohřbu nebo různé zvyky, třeba i z jiných kultur, které mohou ukázat smrt i z jiného, přívětivějšího pohledu.

zdroj: Freepik.com

Když spolužák odejde dobrovolně

„Řeším teď ve své třídě situaci, kdy bývalý spolužák mých dětí spáchal sebevraždu. Třídou zpráva hodně rezonuje, tak myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Poprosila jsem našeho školního psychologa, aby šel na setkání se třídou se mnou a dětem odpověděl na to, co je bude zajímat. Já si odpověďmi jistá nejsem,“ svěřuje se čtyřicetiletá učitelka Hana, která působí na druhém stupni základní školy třicetitisícového města. „Chlapec odešel na víceleté gymnázium a prý neustál vysoké nároky školy. Proslýchá se, že je to už čtvrtá sebevražda na téhle škole během pěti let,“ dodává. Proč chce mluvit o smrti spolužáka, který už do kolektivu nepatří? „Děti se na to samy ptají,“ krčí rameny. Podle psychoterapeutky Terezy Berkové je to správné rozhodnutí a obavy, že by diskuze o cizí sebevraždě mohla teenagery inspirovat, jsou liché. „Je velmi významné, že dětem ukazujeme, že můžeme mluvit i o tak citlivém a těžkém tématu, kterým sebevražda rozhodně je. Dokazujeme tím, že s námi opravdu mohou mluvit o věcech, které se těžko říkají, mohou je sdílet a nemusí na ně být samy, toto je velmi významným prvkem v prevenci dalšího rizikového a sebepoškozujícího chování,“ vysvětluje terapeutka, která dlouhodobě pracuje v Poradně Vigvam, kam se v podobných případech mohou učitelé obrátit s prosbou o pomoc.

V menších městech, kde je pravděpodobné, že se děti o sebevraždě vrstevníka doslechly, ale explicitně se neptají, doporučuje Berková vytvářet situace, kde by děti mohly téma samy zmínit, ale vždy tak, aby to ladilo se zvyklostmi školy. Pokud se třída pravidelně schází v kruhu, může se učitel zeptat, jak se děti právě mají a jestli je něco, o čem by chtěly mluvit. Je lepší, pokud téma přinesou sami žáci a učitel jejich vnímání situace příliš neovlivňuje. Třeba svým vlastním výkladem toho, co se stalo. „V některých vývojových obdobích má názor pedagoga větší váhu než názor rodiče a zároveň může být lákavé spadnout do hry na hledání pravdy a být jakýmsi detektivem. A právě toto jsou dva dobré důvody k tomu, být opatrný. Z pozice pedagoga je velmi snadné dětem něco podsunout, ovlivnit jejich názory. Nicméně v takto zacílené diskuzi nespatřuji potenciál pro další rozvoj dětí, ale spíš ji vnímám jako nějakou fascinaci a senzaci. Naopak za důležité považuji s dětmi mluvit o tom, co může člověka vést k sebevraždě a jak a kde hledat pomoc,“ vysvětluje Berková rozdíl mezi řešením jedné konkrétní situace a zobecněním a vyzdvihnutím principu. Pokud by se na názor učitele děti explicitně ptaly, doporučuje terapeutka uvést alespoň dvě své domněnky, aby si děti mohly vybrat samy, anebo dětem odpovědět, že neví, protože nezná všechna fakta a výsledek by mohl být jen divokou fantazií.

Ať už jsou zprávy o opakovaných sebevraždách na gymnáziu pravdivé nebo ne, připomíná psychoterapeutka, že s ohledem na současnou nestabilní situaci, která je pro mnoho lidí náročná sama o sobě, se může subjektivní pohled na nároky školy proměnit a jindy běžná situace se může najednou zdát nezvládnutelná. „Proto je důležité vést děti ke zdravým vyrovnávacím strategiím, učit je, jak mohou poznat a chápat své emoce a následně i vyhodnotit, co potřebují, a případně si říct o pomoc,“ uzavírá Tereza Berková s tím, že je vhodné téma smrti a umírání zařadit do výuky i preventivně – smrt je součástí pohádek, které děti běžně konzumují a ucelené metodiky, jak pracovat se ztrátou v dětském kolektivu nabízí na svém webu i poradna Vigvam. Děti si se smrtí dokážou poradit a leckdy lépe, než my dospělí čekáme.

Autor: Dominika Rýparová

Pohádky, které „pomohou se smrtí“

Knihy

Když dinosaurům někdo umře (Laurie Krasny Brown, Marc Brown)

Bratři Lví srdce (Astrid Lindgren)

Anton a Jonatán (Jostein Gaarder)

Myši patří do nebe (Iva Procházková)

Filmy

Bambi (1942)

Harry Potter (2001–2011)

Kubo a kouzelný meč (2016)

Coco (2017)