Robert Čapek: Co žáky nudí a otravuje, do výuky nepatří

Robert Čapek budí emoce. Jedni mu fandí pro jeho ostré názory na české školství a hltají jeho tipy na moderní výuku, jiní mu nemohou přijít na jméno a na jeho metodikách nenechají nit suchou. Pedagog, lektor, bloger a duchovní otec konceptu Líného učitele nedávno vydal novou knihu Uč jako umělec. Gramotní s ním mluvili o nástrahách „zábavné výuky“, učitelském mentoringu a vyhoření, i o tom, proč studoval rodinku a jak vychází s učiteli svých dětí.

Tvrdíte, že žák by se měl ve škole bavit. Někteří pedagogičtí odborníci, např. psycholožka z PedF UK Irena Smetáčková, se kterou jsme měli rozhovor v  minulém čísle, ale varují, že se ze zábavnosti výuky může stát pro učitele past a že učitel není kabaretní bavič.

zdroj: archív Roberta Čapka

To je typický argument lidí, kteří nevědí, o čem moderní vzdělávání je. Jsou v zajetí představy učitele jako středobodu všeho dění ve třídě. Pro ně spojení „učení jako zábava“ evokuje učitelovu one man show, kdy hází rádoby vtípky před interaktivní tabulí a baví třídu. Ale v moderním pojetí výuky to samozřejmě znamená, že zábavu s sebou nese práce na úkolech. Žák experimentuje, objevuje, vymýšlí řešení, analyzuje, je zabraný do práce, prožívá flow stav. V mém pojetí se baví žáci prací a učitel funguje jen jako mentor, stojí v pozadí. 

Když vás čtu nebo poslouchám, mám chuť si hned takovou hodinu připravit a dostat do flow nejen žáky, ale i sebe jako učitele. V praxi to ale může být těžké. I moderní výukou nadšení učitelé narážejí a ne vždy se jim daří.

To se stává, hlavně začínajícím učitelům, kteří nemají osahanou didaktiku. Takže když zkouší nové aktivity, může se stát, že připraví příliš těžký úkol, překročí čas, zkrátka něco podcení nebo nedomyslí. I proto má učitel pracovat v takovém klimatu, kdy žákům řekne: „Nezlobte se, tohle dneska nestihneme, doděláme si to příští hodinu.“ A oni to vezmou, protože vědí, že důležitá je cesta, ne cíl. Když učitel respektuje právo žáků dělat chyby, tak oni pak respektují jeho právo dělat chyby. 

Existuje jednoduchá rada pro začínající učitele, jak to s přípravami na začátku nepřepálit a brzy tak nepřijít o nadšení?
Dobře si připravit hodinu chce cvik. Důležité je při realizaci držet prst na tepu třídy. A když to drhne, přehodnotit úkoly dané aktivity. Takové věci se doladí praxí. Spousta začínajících učitelů je přesvědčena, že dobrá hodina se musí dlouze a pečlivě připravovat. Tak to ale není. Naopak, moje strategie Líného učitel říká, že někdy postavíte skvělou hodinu třeba jen na jednom slově, na které uděláte brainstorming a který přinese další nápady. Někdy zase na krátkém textu, když ho se žáky zpracujete metodou podporující čtení s porozuměním. Takže ano, jsou hodiny, kde si vyhrajete a je potřeba na to připravit pomůcky. Ale jindy využijete nápad, který promyslíte třeba jen během přestávky ve škole.  

Když mluvíte o cviku a praxi, napadlo mě, že by začínajícím učitelům mohl pomoci mentor-zkušenější kolega. 

Na většině škol to už tak funguje, že začínající učitel má k sobě zavádějícího učitele, který ho prvními týdny provede. Ale nedělejme si iluze. Vzhledem k tomu, že naše školství není kvalitní, narazíte jako absolvent spíše na nekvalitního učitele. Opravdu kvalitní mentor je spíše výhrou v loterii. Někdy vám „mentor“ ukáže třeba jen jak se vyplňují papíry a vysvětlí vám, ať hlavně neděláte víc, než se po vás chce a než za co jste zaplaceni. Takový přístup mladému kolegovi rozmetá ideály. Jednou jsem zažil rady staršího fyzikáře mladší kolegyni, které jsem šel do hodiny ukázat různé druhy skupinové práce, se kterou se na pedagogické fakultě nesetkala. A on: „Ale prosím vás, to vůbec nemá cenu zkoušet! Do 8. třídy je třeba upevňovat kázeň a teprve potom s nimi něco dělat. Třeba teď osmákům ukazuju, jak ovládat hlasovací zařízení. Zvládli to až za několik hodin!“ 

Jedním z vašich témat je i syndrom vyhoření. Jak se mu učitel má bránit?

Rada proti vyhoření je jednoduchá: dělejme kvalitní výuku, předvádějme žákům tu nejlepší didaktiku. Pak budeme plní energie, spokojení a bude se nám dařit. Každá povedená hodina vás nabije. A žáci, to je ta nejsnáze získatelná složka. Přes ně získáme rodiče. Když se dítě těší do školy, doma ukazuje výrobky z výuky a s nadšením vypravuje o tom, co v hodinách dělal, je to naše nejlepší promo! To nám pomůže získat rodiče na svou stranu, až jim budeme vysvětlovat, co je moderní vzdělávání, proč nemají průměrovat známky žáků atd. A jakmile je nám naše práce radostí a máme na své straně žáky a jejich rodiče, není důvod vyhořet. Rodič není nepřítel, ale spojenec. Ale on tápe, co vlastně moderní vzdělávání znamená. Zažil něco úplně jiného, frontální školu a pevné osnovy. A pokud mu nevysvětlíme, co je na tom špatně, chce to pro své dítě taky. A někteří učitelé tomu tlaku podlehnou. 

Rezignují na moderní výuku a vrátí se k frontálce?
Třeba v angličtině mají děti od rodičů zakoupené drahé cvičební sešity. A rodičům se nelíbí, když vidí, že v nich nejsou všechna cvičení vyplněná. To je z hlediska didaktiky v pořádku, neboť práce s učebnicí a pracovním sešitem je jednostranná a plochá. Ale učitelka má obavy vysvětlovat, že tuhle lekci přeskočila, přestože má téma zpracované lépe a jinak. A stane se zajatcem učebnice, která ji má jen pomáhat a ne ovládat. Dobrá didaktika je pestrá na činnosti. A když kvalitní výukou získám žáky, přes ně naše spojence – rodiče, učí se mi pak naprosto báječně a bez rizik vyhoření.

Ve vašem podání to zní prostě a jednoduše. Ale ani kvalitním učitelům se ne vždy daří. Roli v tom hraje spousta faktorů: složení konkrétní třídy, vztahy s kolegy, přístup vedení,…

Souhlasím. Proto říkám, že když chce učitel moderně učit, je pro něj dnešní škola někdy až nepřátelské prostředí. Ale přece kvůli tomu, že jsem na špatné škole a mám otrávené kolegy, nezačnu taky učit špatně! Ve třídě učí a hodnotí učitel sám a je v mnoha ohledech svobodný. Když se hodina nepovede, dobrý učitel bude analyzovat proč a příště to udělá líp. A pokud ve třídě budujete dobré klima, žáci vám to odpustí. Klima se vytváří dlouhodobě tím, jak učíte, jak žáky hodnotíte, jak komunikujete. A dílčím neúspěchem se nezhorší. Ale když učí špatně neustále, každá hodina je nuda a žáci se staví na odpor, tak učitel zvadne a vyhoří lehce. 

Stávalo se vám na začátku kariéry učitele, že se hodina nepovedla? A pokud jste si to analyzoval, na co jste přišel? Kde jste dělal chyby?

Když jsem začínal, neměl jsem portfolium metod, jaké mám teď. Do školství jsem přišel jako volnočasový pedagog a intuitivně jsem do hodin vnášel zážitek. Dával jsem žákům hodně autonomie, hodiny nebyly tak strukturované, jak bylo tehdy zvykem. Snažil jsem se, aby to žáky bavilo, aby i testy byly zábavné. Ale připravoval jsem je způsobem, kterým bych to dnes už nedělal. A taky jsem chtěl víc vědomostí, než bych chtěl nyní, což vyžadovaly tehdejší osnovy. Dnes dává RVP učiteli velikou volnost, a pokud škola dobře zpracovala ŠVP a pedagog umí pracovat s očekávanými výstupy, je to ten nejsvobodnější učitel v celé Evropě.

Co to přesně znamená, umět dobře pracovat s očekávanými výstupy?

Na svém blogu píšu třeba o učitelce vlastivědy ve čtvrté třídě, která do testu dává otázky typu: Který král padl v bitvě u Moháče? Který Habsburk nastoupil jako první na český trůn? Prostě kraviny. Ale hlavně tam dává chytáky. Naschvál uvede všechny Habsburky na českém trůnu a žák má vybrat toho prvního. To nejde promyslet, to se musí našprtat. Kdyby věděla, o čem jsou očekávané výstupy RVP, věděla by také, že na celém druhém stupni nemusejí žáci znát jediného českého krále. Ani jednoho! Jako učitel dějepisu bych samozřejmě použil Karla IV. nebo Přemysla Otakara II v nějaké pěkné simulované aktivitě o správě země. Nebo bych se žáky vyrobil kvarteto „Čeští králové“. Ale věděl bych, že to není nic povinného a že se obejdu nejen bez konkrétních českých králů, ale i chronologického učení dějin, protože RVP to umožňuje. Zrovna tak zeměpis. Neustále se učí po kontinentech, ale ty v RVP nejsou. Tam jsou důležité jiné věci, např. práce s mapou, pochopení změn v krajině, důležité procesy v regionech. Ale mnozí učitelé mají pořád v hlavě osnovy. Takže leckdy didakticky krásné a praktické očekávané výstupy zapatlají obsahy, které tam nemají co dělat a které učí tím nejhorším možným způsobem: výkladem s pasivními žáky, frontálkou s prezentacemi a pak použijí testy, aby se ukázalo, jak se to děti doma naučily. 

Mají se děti doma učit, dělat úkoly?
Ne, myslím, že si mají všechno odnášet ze třídy. Domů patří jen zábavná nadstavba, díky které si žáci posilují kladný vztah k předmětu. Nepatří tam drilování formalistickými úkoly s velkými objemy práce. To, co žáky otravuje a nudí, do výuky nepatří! A pokud je třeba trochu drilu, je potřebné umět ho navázat na zajímavou činnost. Když se chcete bavit angličtinou, bylo by samozřejmě dobré umět pár slovíček.

Ano, to je dokonce nutné.

Ale dobrý učitel vymyslí hry a aktivity na upevnění slovní zásoby, nevynucuje si memorování. Příkladem je malá násobilka, kdy jsou mnozí učitelé přesvědčení, že je třeba se ji „nadrtit“. Někteří učitelé ale mají vyzkoušené, že ji žáci brzy pochytí vypočítáváním zábavných úloh, když ji mají třeba jen vytištěnou před sebou. Nepotřebují se ji memorovat mechanicky.

Zmínil jste, že nuda do výuky nepatří. Doc. Smetáčková, ale i třeba Líný rodič, na kterého předkládám taky trochu navazujete, a seberozvojové knihy tvrdí, že se nudě nemáme bránit, protože může přinést zajímavé impulsy. A navíc je součástí našich životů, takže by se dítě mělo učit s ní pracovat.

„Líný učitel“ je o tom, že ve třídě pracují děti, pedagog je motivuje zajímavými úkoly, vytváří bezpečné prostředí, zlepšuje atmosféru, formativně hodnotí. Zatímco „líný rodič“ nechá dítě spadnout z lavice, aby vědělo, že příště si má dát pozor. Ta filozofie není stejná. Jasně, dítě by se mělo umět samo zabavit. Ale to neznamená, že by nám měla nuda racionalizovat mizernou výuku, aby učitel mohl říct: „Ano, moji žáci se nudí, ale já je tím připravuju na život.“ To je hloupé. Učitel nemá žákům ukázat budoucí špatného šéfa, ale toho dobrého. Čas využitý ve škole má být smysluplný. Omlouvat si špatnou didaktiku tím, že nuda je potřebná, protože „to je život“, je zcestné. Můj život není nudný, není plný drilu.

Nicméně např. i špičkoví vědci zažívají frustraci, když se výzkum dlouhé měsíce nehne z místa a nedaří se přijít na to proč. Budou studenti, kterým se ve škole učitelé starají o flow, na takové momenty připraveni?

Chyby i neúspěchy žáků, dílčí prohry a nedostatky jsou součástí i té nejlepší výuky, protože i v ní se občas něco nepovede. Bez chyb se učit nedá. Ale odmítám slovní ekvilibristiky, které mají jen maskovat špatnou didaktiku. Jako když jsem měřil jednomu učiteli klima ve třídě a vyšly mu nízké hodnoty kritéria „pomoc a podpora učitele“. A on: „To je ok, já je vedu k samostatnosti.“ Ale to měření samostatnost vůbec neřeší, ptá se žáků: „Cítíte od tohoto učitele podporu? Dokáže vám pomoci?“ A tento učitel byl oceňován 5 body ze 12. . Ale s podporujícím přístupem učitele, kdy na chyby reaguje zpětnou vazbou, ne špatnou známkou, ani neúspěšné plnění úkolu nebo tvůrčí krize žákovi předmět nezoškliví. Je jisté, že pokud máme špatné vzpomínky na nějaký předmět, který jsme nesnášeli, je to kvůli špatnému učiteli. 

Ale lidé z různých oborů, od trenérů po vědce, si všímají, že mladé generaci chybí touha se překonávat a jít za svoji komfortní zónu.

S tím mohu i souhlasit, ale nestojí to v žádném rozporu s mými názory na výuku. Moderní výuka je tvrdá práce, tvrdší než špatná výuka. Představte si frontálku na gymnáziu, kdy celý den sedíte, učitel přednáší a promítá vám powerpointové prezentace. I když se třídy zeptá: „A kdo ví, co znamená ..?“, tak máte jako žák na výběr neodpovědět. Nejste nucena se zapojit, nemusíte celou dobu nic dělat. Zato moderní výuka je řada dílčích úkolů. Pracuje každý, nemá na výběr lenošit. A překonávání sám sebe spočívá např. v tom, že když skupinka chce výsledky své práce prezentovat před třídou, učitel automaticky nevyzve nejlepší prezentátora, který se toho plánoval ujmout, ale jiného žáka, který je třeba introvert. Bude se muset překonat, nebude mu to zpočátku příjemné.  Překonávat se a vycházet ze své komfortní zóny, stavět žáky do rolí, ve kterých nebyli, to je také moderní výuka. A jedním z nástrojů, jak toho dosáhnout, je diferenciace úkolů.

Tedy zadávat různé úkoly, každému takové, jaké zvládne?
Ano, které jim nastavují laťku tak, aby museli zamakat, ale byly pro ně dosažitelné. Pokud je za úspěch považován diktát bez chyby, tak ti, kteří ho bezchybně nikdy nenapíšou, okamžitě ztrácejí motivaci. Moderní výuka nedopouští, aby „chybující“ žáci ztráceli zájem se učit. Dává jim úkoly, které mohou zvládnout, a učitel oceňuje, když odvádějí své aktuálně nejlepší výkony, i když nejsou bezchybné.

Vy říkáte, že učitel nemusí být odborník ve svém předmětu, ale musí být výborný didaktik. Mohou tedy učit i vzděláním neučitelé, pokud výuku umějí intuitivně dobře uchopit? Nebo by měl každý, kdo učí, absolvovat alespoň didaktické minimum?

Ten, kdo projde formálním pedagogickým vzděláním, by samozřejmě měl mít nástroje správného učitele. To ale u nás často neplatí. Diplom z pedagogických fakult není pro vaši praxi žádný benefit. Takže zastávat se v Česku formálního vzdělání jako podmínky pro učitelství je nesmysl.

Kde si tedy mají budoucí učitelé osvojit dobrou didaktiku?
Samostudiem, analýzou své praxe a profesních potřeb. Proto je nutné, aby učitelé byli ochotní se neustále vzdělávat. Jsem pro to, aby do škol zamířili lidé, kteří mají dobrý postoj k učitelské profesi a dokáží na sobě pracovat tak, aby se dobrými učiteli stali. A k tomu mnohdy stačí i letní školy učitelů, kurzy, semináře, práce se zdroji dobré didaktiky. Aprobace pak považuji za přežitek.

Sám jste studoval na čtyřech pedagogických fakultách a udělal si hned dva doktoráty. Co vás na studiu lákalo, když jsou české peďáky podle vás tak mizerné?

Vždycky to byl klasifikační předpoklad mé práce. Nicméně já nejsem ten případ, který považuji za nejhorší – učitelé VŠ, kteří jdou ze studia rovnou na doktorát. Dělají čistě akademickou dráhu, ale říkají při výuce studentům, jak mají učit, aniž by sami odučili byť jeden jediný den. 

Když už mluvíme o vašich studiích, proč jste studoval rodinku?

Byl to tehdy nový předmět, akreditaci měly asi jen tři vysoké školy. Ta v Hradci byla hodně zaměřená na sexuální výchovu, o zdravém životním stylu tam nebylo skoro nic. Jezdili k nám přednášet Uzel, Fifková, Zvěřina (mediálně známí sexuologové – pozn.red.), byla to zábava.

Co byl pro vás nejzásadnější, formativní zážitek vaší učitelské kariéry? Co vás přimělo začít učit pedagogy?

Asi když jsem začal učit na vysoké škole pedagogiku a viděl jsem, s jakými zážitky tam studenti chodí ze svých škol. Ty by často bylo pro ty dotyčné „učitele“ na hodinovou výpověď. Pohrával jsem si tehdy s myšlenkou napsat Černou knihu českého školství. A jak jsem poslední roky více mediálně slyšet, dostává se ke mně spoustu příkladů černé pedagogiky od nespokojených rodičů i pedagogů, někdy i žáků, takže materiálu by bylo dost. Ale nechci být jen negativní  Rád jsem kritický, ale vyvážený. 

Jaká výuka je na hodinovou výpověď?
Třeba případy, kdy učitel neřeší šikanu, a když nakonec vyjde najevo, zasedne si na šikanového žáka za to, že kvůli němu má teď problémy. Nebo když mi učitelka prvního stupně na semináři řekne: „A proč by se děti měly do školy těšit? Vždyť já se do práce taky netěším.“

Máte dvě děti školního věku. Jak vycházíte s jejich učiteli?

Dcera žije v daleké Ostravě, tak tam to úplně neřeším. Syn chodí do škol, které bychom označili za alternativní nebo, byť jsou veřejné, mají alternativní prvky typu málo dětí ve třídě, Hejného matematiku apod. Když jsem tam přišel za paní učitelkou se svou knížkou Líný učitel, jen ukázala za sebe na poličku, že už ji tam má. Takže jsem spokojený, i se tam leccos přiučím (smích).

Robert Čapek (1967) Studoval postupně na pedagogických fakultách v Hradci Králové, Ostravě, Olomouci a Praze, v Brně na Fakultě sociálních studií MU. Svoji učitelskou dráhu započal roku 1992 ve Zvláštní internátní škole v Chuděřicích, dále pracoval na SOU v Hradci Králové a později na ZŠ v Jaroměři. Od roku 2000 vyučoval na PedF Univerzity Hradec Králové, poté na Fakultě informatiky a managementu. Později přešel na dráhu školního psychologa. Má doktorát z pedagogiky a psychologie. Aktuálně se věnuje lektorování a psaní blogu a knih (Líný učitel, Uč jako umělec, ad.). Má dvě děti ve věku 13 a 8 let.