Syndrom vyhoření se šíří jako infekce

Psychická nepohoda, zdravotní problémy, nekvalitní výuka a špatné vztahy s kolegy i žáky. Takové jsou u pedagogů důsledky syndromu vyhoření, který vzniká z chronického stresu. V nové knize Učitelské vyhoření se mu věnuje tým psycholožky Ireny Smetáčkové z PedF UK. U koho hrozí rozvinutí syndromu nejvíce? Jakou roli v tom hraje vedení školy a učitelský sbor? A proč se vyhoření projevuje u mužů jinak než u žen? 

Přinášíme vám 1. část rozhovoru, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorem rozhovoru je Iva Vokurková.

Výsledky výzkumu jsou podle vás relativně pozitivní. 81 procent respondentů se vyhoření dokáže bránit a jen pětina vykazuje projevy syndromu. Překvapilo vás to?

Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. My jsme se rozhodli pro pozitivní interpretaci. Zcela bez projevů syndromu vyhoření byla jen necelá pětina respondentů. A téměř dvě třetiny jsou podle výsledků v dlouhodobém stresu. Takže se na to můžeme dívat i tak, že 80 procent vyučujících je ohroženo a mají problém. I těch dvacet procent vyhořelých je hodně. Potřebovali by individuální péči, někteří z nich i jít na nemocenskou nebo opustit školství. A také to znamená, že dlouhodobě ve škole nefungovali tak, jak měli, a systém je nedokázal zachytit a pomoci jim. 

A navíc tak mohli vyhoření „přenášet“ dál, je to tak?

Ano, o vyhoření mluvíme jako o infekci, protože výzkumy ukazují, že vyhořelí lidé častěji chybějí v práci a jedou jen na půl plynu. Takže jejich práci za ně musí převzít někdo jiný a to zatížení přináší stres, který je přímou cestou k vyhoření. Takže po určité době může z jednoho učitele být vyhořená polovina sboru.

Proč někteří vyhoří, zatímco jiní „jedou vesele dál“?
Těch důvodů je několik. Vyhoření se týká práce a ta by měla být jen jednou z mnoha náplní našeho života. Ten by měl stát na vícero pilířích – nejen na rodině a práci, ale i na trávení volného času, našich koníčcích, na času s přáteli, ale i sama pro sebe. Když jeden nebo dva z pilířů začnou kolabovat, pořád vás drží ty ostatní. Také jde samozřejmě o to, jaký typ osobnosti jsme, jaká je naše odolnost a jaké copingové strategie používáme. 

Kdo je syndromem vyhoření nejvíce ohrožen?  

Identifikovali jsme tři cesty, kterými lze vyhořet. První se týká lidí na začátku kariéry, kteří mají obrovské nadšení, věří, že spasí školu, a hodně do toho vkládají. Ale pak přichází deziluze. Zkrátka přepálí začátek. Tuto cestu jsme nazvali „od nadšení k vyhoření“. Druhou cestu jsme s nadsázkou označili jako „únava materiálu“ a jde o lidi před koncem kariéry. S věkem přirozeně klesá energie, zároveň se ale na ně neustále valí spoustu novinek, které musejí vstřebávat, a už na to nemají kapacitu – interaktivní tabule, systém Bakalář, internetová žákovská knížka, SVP, atd. Někteří těží ze svých bohatých zkušeností, ale u jiných se dostaví celoživotní únava, která může vést až k vyhoření. Třetí cestu označujeme jako „trvalý nesoulad“. Týká se lidí, pro které není učitelství vhodné povolání. Mohou mít různé skvělé charakteristiky, které ovšem nejsou kompatibilní s tím, co učitelství vyžaduje – například jsou introvertní, hůře zvládají změny a tak dál. Takto nastavené lidi stojí výkon profese mnohem více sil než ty, kteří svým osobnostním nastavením odpovídají učitelské profesi. Minuli se povoláním, které jim pak ani nemůže přinášet satisfakci, protože je vyčerpává.

Překvapilo mě, že nejrizikovější skupinou z hlediska rozvinutí syndromu vyhoření jsou učitelé s praxí 16-25 let. Tipovala jsem nadšené absolventy a lidi v předdůchodovém věku.

Ano, ti nejvíce ohrožení už mají dostatek zkušeností a právě to bývá kamenem úrazu. Už nejsou považováni za nováčky, kterým je potřeba pomáhat. Na některých školách to bohužel znamená, že jsou na své učitelské starosti sami. Mají kolem čtyřicítky, často mají rodinu, malé děti. To obecně bývá náročné životní období, kdy přicházejí různé rodinné krize, a přitom v práci se předpokládá, že už vše umíte a nepotřebujete pomoct, a proto chybí podpora.

Zaujalo mě, že u mužů se vyhoření výrazně více projevuje v emoční rovině, zatímco u žen v rovině fyzické. Čím to je?

Dost možná proto, že je pro muže obtížnější o emocích mluvit, a proto se v nich kumulují. Vyhořelí muži vyšli z našeho výzkumu jako negativističtí, netrpěliví, propadají smutku až apatii. U žen se více projevila klasická psychosomatická zákonitost, kdy se stres, který dusíme v sobě, začne projevovat ve fyzické rovině, typicky bolestmi hlavy, krční páteře a šíje.

Výzkumů na téma vyhoření už bylo v Česku realizováno několik. Co vás motivovala k tomu nejnovějšímu, který proběhl v roce 2017?

Vnímáme, že se nároky na učitele v posledních dekádách v mnohém změnily a jejich pracovní podmínky jsou komplikovanější. Takže nás zajímalo, jak se to podepisuje na jejich psychickém rozpoložení. Navíc jsme se předtím s 1. LF UK podíleli na výzkumu lékařského vyhoření a učitelé jsou další pomáhající profese, ve které je stres a tedy i vyhoření četnější. Chtěli jsme aktuální míru vyhoření zmapovat a následně před tímto rizikem varovat a pomoci pedagogům praktickými rady. Proto jsme zkoumali i tzv. protektivní faktory, které se podílejí na profesní spokojenosti a chrání před stresem, dále obecné strategie zvládání stresu, tzv. coping, i pracovní podmínky, které se na jednotlivých školách liší. 

Jaké faktory chrání proti stresu a vyhoření nejefektivněji?
Jasně se ukázalo, že kde je vedení školy transparentní, pedagogický sbor funguje jako tým, požadavky na učitele jsou jasně dané a zároveň mají autonomii, podporu vedení a cítí kolegiální spřízněnost, funguje to jako efektivní prevence vyhoření.

Učitelé se podle průzkumů veřejného mínění těší vysoké profesní prestiži. Z vašeho výzkumu ale vyplynulo, že učitelé to vnímají podstatně jinak a pocit společenské devalvace zvyšuje jejich stres. Kde se bere tento paradox?

Ano, po desítky let se učitelství objevuje mezi prvními deseti snad ze stovky hodnocených povolání. Ale subjektivně vnímaná prestiž bývá u učitelů řádově níže. Je to dáno metodologií, kdy sociologické výzkumy vedou dotazované k tomu hodnotit prestiž učitelství v abstraktním, ideálním stavu. A tehdy mu všichni přikládají vysokou důležitost. V realitě ovšem média pravidelně přinášejí zprávy o tom, jak školy selhávají, co všechno neumí, nejsou dost praktické, nevedou děti ke kompetencím, atd. Dominantní diskurs je vůči školám kritický a je tedy logické, že se učitelé cítí nedoceněni. Naše kniha zahrnuje zajímavou kapitolu od prof. Štecha, který s velkým vhledem rozebírá, co za tím stojí.

Jak velkou roli hraje subjektivně vnímané společenské ocenění v rozvoji syndromu vyhoření?

Není nejzásadnější, ale rozhodně vstupuje do hry. Zdroje chronického stresu můžeme rozdělit do tří oblastí. První se týká vztahů, které učitel z charakteru své práce musí navazovat – vztahy se žáky, rodiči, kolegy a s vedením školy. Druhá oblast se vztahuje k pracovním podmínkám – ve škole je spousta hluku, výkon povolání probíhá v dlouhých časových úsecích bez přestávky (často více než 4 hodiny, jak stanovuje zákoník práce), kdy není pauza na mentální odpočinek nebo na svačinu, narůstá heterogenita tříd a tím pádem se pozornost musí dělit mezi množství různých dětí. To zase vede k delšímu času, který vyučující musí věnovat přípravě a také to zvyšuje profesní nejistotu. Třetí skupina stresorů souvisí s postavením učitelství ve společnosti – prestiž, finanční ohodnocení a případná potřeba mít i vedlejší příjem, nestabilita vedení resortu. Takže když se v jednom životním období sejde více faktorů a najednou stres prožíváme nejen v zaměstnání, ale třeba i v rodině, a přitom nemáme kde jinde „dobíjet baterky“, bereme ze zásob. A ty jednou dojdou a může hrozit kolaps, psychický i zdravotní.

Pokračování již brzy.

zdroj: Tereza Veselá photo

doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D. (1976)

Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě UK a psychologii a pedagogiku na Pedagogické fakultě UK  v Praze, kde nyní působí jako vedoucí katedry psychologie. Začínala jako učitelka na učilišti, poté pracovala jako psycholožka v PPP a analytička v CERMATu. Profesně se zajímá o pedagogickou a sociální psychologii, o profesní náročnost učitelství a o problematiku genderu. Je mj. členkou Genderové expertní komory a Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Podílela se na publikacích Žákovské knížky: Nesamozřejmá samozřejmost, Gender ve škole a se svým týmem aktuálně vydala knihu Učitelské vyhoření.