Vyhořelí učitelé

S vážnými projevy syndromu vyhoření se u nás právě potýká pětina pedagogů. Dvě třetiny učitelů se s ním někdy během své kariéry setkají. Nedá se předem odhadnout, komu hrozí. Potýkají se s ním nadšení začínající učitelé i jejich zkušení kolegové. Na vině je vysoká míra stresu spojená s učitelskou profesí i prestiž nalomená informačním boomem. Jak mu předejít? Řešením je dobré nastavení hranic mezi prací a soukromím i překonání strachu svěřit se.

Přinášíme vám první část článku o vyhoření učitelů, který byl publikován v měsíčníku Gramotní 1/21. Autorem textu je Dominika Rýparová.

zdroj: Freepik.com

Vyhoření je typické pro všechny profese pracující s lidmi. Na rozdíl od řemesel či jiných povolání totiž vyžaduje neustálé změny, nestačí naučit se spolehlivý postup a držet se ho. Je nutné počítat i s tím, že nikdy nebudou všichni spokojení, a to nelze změnit. Úspěšný učitel musí reagovat, určovat pravidla, předcházet problémům a neustále svou práci revidovat a vylepšovat. V opačném případě přijdou komplikace. Vyučující tak pracují pod tlakem, dnes navíc pod drobnohledem rodičů i široké veřejnosti a často bez odpovídajícího ocenění. A to nejen finančního. Podle autorů knihy Učitelské vyhoření, kterou aktuálně vydalo nakladatelství Portál, míra stresu ve školách neustále roste a od učitelů se dnes vyžadují dovednosti, které ještě před několika desetiletími nebyly nutné a kterým se navíc při přípravě na budoucí povolání pedagoga nevěnuje pozornost. Mezi ty nejvýraznější patří informační technologie, psychologické znalosti nebo komunikace s veřejností.

Ruku v ruce se zpřístupněním vzdělání všem jde i rostoucí náročnost výuky ve třídách, kde vedle průměrných či talentovaných žáků zasedají i děti se speciálními požadavky – přestávají fungovat osvědčené postupy a vyžaduje se individuální přístup. Velkým zdrojem zátěže je i komunikace s rodiči, kteří buď do výuky zasahují neustále nebo naopak o školu nejeví zájem. Učitelé dnes mají možnost si výuku přizpůsobit svým ideálům, ale zároveň přibývá kontrol a byrokracie. V neposlední řadě čelí výpadkům veřejnosti kvůli relativně krátké pracovní době a velkému množství volných dnů. Jenže právě to je i častou příčinou vyhoření. Vedle fyzické přítomnosti ve škole k povolání patří i pro laiky neviditelná práce a jednou z prvních věcí, kterou se musí začínající učitel naučit, je oddělovat práci a své soukromí, nastavit si pravidla tak, aby práce byla udržitelná dlouhodobě. Syndrom vyhoření se totiž nejčastěji projevuje obrovským pracovním nasazením, po kterém přichází výrazná únava a pocit vyčerpání, které trvají týdny i měsíce. V praxi se projeví snahou věnovat svému zaměstnání co nejméně energie – vyhořelí učitelé přestávají hledat cestu dál, soustředí se jen na absolutně nutné úkoly, vyhýbají se čemukoliv „navíc“, i kdyby to bylo jen neformální setkání s kolegy.

Vyhořelí na první pohled?

„V prvních fázích nemusí být změna pro okolí jasně viditelná, nicméně s postupující dobou můžeme pozorovat větší náladovost, ‚nepříjemnost‘ vůči ostatním, člověk, který byl plný energie a nadšení, je skleslý, může se projevovat více negativně. Jednoduše řečeno, dotyčný se chová ‚jinak‘, než jsme byli zvyklí,“ popisuje vnější projevy syndromu vyhoření psycholožka Lenka Šilerová, která se dlouhodobě problematikou zabývá. Zmiňuje i závěry americké psycholožky Christiny Maslach, která jako hlavní znaky vyhoření určila vyčerpání, cynismus a nevýkonnost. „Pokud je tedy nově pozorujeme, u sebe i u jiných, měli bychom zpozornět,“ dodává Šilerová. Syndrom vyhoření je častější u profesí, které jsou v úzkém a intenzivním kontaktu s jinými lidmi. Vedle nemožnosti vyhovět všem vstupují u učitelů do hry i pocit zodpovědnosti za budoucnost svých svěřenců i neustálé bilancování mezi profesionálním odstupem a empatií, kdy je nutné pracovat s negativními pocity vůči některým dětem stejně jako s touhou pomoci tam, kde rodina nefunguje. „Syndrom vyhoření ale není dán jen profesí, ve které člověk pracuje, a jejími charakteristikami, ale i tím, jak je osobnostně nastavený, jakou má míru stresu – ‚kolik toho má‘ a jak stres prožívá a umí mu čelit, a také tím, zda dokáže ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka.

I když by se mohlo zdát, že syndromu vyhoření čelí některé osobnostní typy snáze než jiné a že mezi vyhořelými učiteli budou zejména lidé, kteří si nevybrali své povolání správně, podle výzkumu mezi pedagogy z roku 2017, který nabízí zmiňovaná kniha Učitelské vyhoření, je vyhoření přirozenou součástí profese. „Dobrou zprávou, kterou výzkum vyhoření přináší, je skutečnost, že předpoklady pro dlouhodobou spokojenost nejsou vrozené a je možné, ba dokonce nutné se jim naučit,“ slibují autoři knihy v závěru kapitoly věnované osobnosti učitele.

Představa, že vyhoření se týká jen lidí neochotných něco měnit nebo emocionálně labilních jedinců je totiž na hony vzdálená realitě. K vysoce rizikovým skupinám učitelů sice patří vedle lidí ve složitých životních situacích i stárnoucí pedagogové unavení rychlými změnami i vlastními fyzickými limity, ale s vyhořením se často potýkají i nadšení začátečníci a zapálení inovátoři. „Syndrom vyhoření vzniká obvykle kombinací více faktorů – osobnostních rysů, postojů, chronického stresu a nadměrné pracovní zátěže. Větší tendenci onemocnět mají lidé, kteří jsou perfekcionisté, z různých důvodů chtějí podávat neustále perfektní výkon, a lidé s vysokou zodpovědností, kteří neumějí ‚vypnout‘,“ vysvětluje psycholožka Šilerová.

Pokračování již brzy.