Hrací kostky dědy Lesoně – porovnejte sílu jednotlivých družstev zvířátek

Učitelům Hejného metody není třeba postavu dědy Lesoně představovat. Pro ty, kteří se s Hejného metodou teprve seznamují, dovolte krátký úvod. Děda Lesoň je didaktické matematické prostředí, které je uvedeno příběhem o dědovi Lesoňovi, který má rád zvířátka, pečuje o ně a pořádá pro ně hry. Jednou z nejoblíbenějších je přetahovaná. Děda se stará o hodně zvířátek, nejradši má myši, kočky a husy. Každé ze zvířátek má svou sílu. Myši jsou nejslabší, kočky jsou silnější a husy ještě silnější. Když pro ně děda Lesoň připravuje přetahovanou, ví, že když se přijde myš přetahovat s kočkou, kočka vyhraje. Ale když k myši přiběhne ještě jedna myš a budou se přetahovat s kočkou, přetahovaná dopadne nerozhodně. V jiné přetahované, když se kočka přetahuje s husou, vyhrává husa. Ale když kočce přijde na pomoc myš, tak přetahovaná s husou dopadne nerozhodně.

K využití principu přetahované jsou k dispozici Hrací kostky se zvířátky dědy Lesoně. Každá kostka má na stranách nalepené ikony šesti nejslabších zvířátek dědy Lesoně (myš, kočka, pes, husa, koza, beran). 

Kostky jsou určeny k porovnávání síly jednotlivých družstev zvířátek. Při hře dvou hráčů hodí každý čtyřmi kostkami, a pak žáci řeší, které družstvo je silnější. Je možné házet i menším počtem kostek, aby byly úlohy jednodušší.

zdroj: Tereza Veselá photo

Hrací kostky se zvířátky dědy Lesoně objednávejte zde

Prolistujte si Kidtown Edu katalog vzdělávacích pomůcek 2020/21 zde.

Tipy na interaktivní obsah zdarma pro různé předměty

Online výuku můžete brát jako nutné zlo nebo jako příležitost vyzkoušet něco nového, co hodiny oživí a zpestří je vám i žákům. Vybrali jsme naše oblíbené weby a aplikace s interaktivním obsahem pro různé předměty. A všechny jsou zdarma! Vyzkoušíte?

Škola hrou

Matematiku, finanční gramotnost, češtinu a zeměpis můžete s různými ročníky hravě procvičovat na webech Matika.in, Zlatka.in, Gramar.in a Geograf.in. Portály mají i sekce pro učitele. Opravdu vychytané vzdělávací hry na různá témata budou bavit děti i vás!

Škola s nadhledem

Žáci prvního, druhého i třetího stupně si můžou procvičovat znalosti z různých předmětů včetně cizích jazyků (angličtina, němčina, ruština, francouzština, španělština) na webu skolasnadhledem.cz. Líbí se nám, že cvičení můžete jednoduše filtrovat podle tématu a úrovně a také to, že u výuky jazyků nechybí audio ukázky.

Jeden svět na školách

Netradiční pojetí výuky nabízí skvělý projekt Jeden svět na školách, který je plný audiovizuálních lekcí na zajímavá témata včetně dalších materiálů. Nechybí témata jako lidská práva, moderní československé dějiny, mediální vzdělávání nebo životní prostředí. Jednoduše vše, co podle nás do školy 21. století rozhodně patří! Najdete tu materiály pro první, druhý i třetí stupeň.

Zkuste si hybridní vzdělávání v rámci „pilota“ MŠMT, vyzývá nejmladší český ředitel

Teď, když si učitelé i žáci volky nevolky vyzkoušeli výuku na dálku, možná nastal čas umožnit školám učit nejen prezenčně, ale i distančně, přičemž by si tento koktejl míchaly podle svého uvážení. Zatím to zákon neumožňuje, ale na podzim MŠMT školy vyzvalo, aby se přihlásily do pilotního projektu, který by kombinované vzdělávání vyzkoušel. Ředitel čerstvě založené opavské Základní školy Erazim Matěj Frgala zajásal, svou školu přihlásil a nejen to – poslal email všem základním školám zapsaným v rejstříku, aby je na výzvu upozornil. „Kéž by se experiment přetavil do běžné školní praxe, máme v tomto ohledu velké plány,“ říká.

Autorem rozhovoru je Jitka Polanská

zdroj: archív M. Frgaly

Na ředitele školy vypadáte dost mladě. Mohu se zeptat, kolik vám je let?

Dvacet čtyři. Nejsem klasický ředitel, tak jako naše škola není klasickou školou. Dal jsem dohromady skupinu rodičů a učitelů, bylo to pět zakladatelských rodin a jejich přátelé, a školu jsme vybudovali vlastníma rukama. Pro ten účel jsme svépomocí přestavěli dva obchody v budově bývalého socialistického obchoďáku. Ten mimochodem dodnes funguje.

Znám ještě jednoho ředitele, který založil školu ve vašem věku. Přírodní škola Františka Tichého vznikla ale před téměř třiceti lety. 

Tu školu znám, v našem novém projektu kombinovaného vzdělávání jsme se inspirovali jejich expedicemi. Každý měsíc jsme zařadili týdenní výpravu do přírody.

Ke kombinovanému vzdělávání se ještě dostaneme. Jste jako škola zapsaní v rejstříku?

Ano, jsme soukromá škola, ale děti si u nás normálně plní povinnou školní docházku, dáváme vysvědčení. Aktuálně máme žáků deset, začali jsme s první a s šestou třídou. Papírově jsme na 1.stupni malotřídka. K tomu jsme kmenovou školou asi pro šedesát dětí v domácím vzdělávání. Kapacitně máme školu pro sto žáků. 

Jak vás napadlo zakládat školu? Musí s tím být strašně moc práce…

Paradoxně možná hrála roli i má lenost. Vysvětlím. Studoval jsem učitelství pro 1. stupeň a zároveň jsem již pracoval ve škole v Příboře, což je asi 70 km od Opavy, dvě hodiny vlakem tam a dvě hodiny zpět. To dojíždění bylo dost úmorné a stěhovat z Opavy se mi nechtělo. 

V Opavě jistě existují i další školy, kde by vás přijali do zaměstnání. Té lenosti se těžko dá věřit, když jste třetinu loňského roku loni strávil na stavbě své budoucí školy…

Ano, v jedné z opavských škol, ZŠ Labyrint Lhota, jsem i dva roky pracoval. Tak dobře, je pravda, že jsem došel k přesvědčení, že bude pro mě snadnější vytvořit školu podle svých představ než se přizpůsobit podmínkám většiny stávajících škol. Již při studiu na pedagogické fakultě jsem se začal zajímat o alternativní směry ve vzdělávání, nejdříve hlavně o montessori. Běžný styl výuky se mi moc nelíbil. Vidím tam nedostatek respektu k žákům a studentům. To nám často dávali pocítit i na fakultě, někdy šlo o vyložené ponižování. Během studií jsem si našetřil na dvouletý kurz montessori pro děti ve věku 6-12 let, i jsem začal učit v jedné montessori škole. Pak na mě ale zapůsobila návštěva ve svobodné škole Donum Felix na Kladně. A po jejich vzoru jsem se začal víc orientovat na sebeřízené vzdělávání.

Svobodná škola, sebeřízené vzdělávání – můžete tyhle koncepty představit čtenářům, kteří je neznají?

Sebeřízené vzdělávání je postavení na důvěře v to, že když dítě vyrůstá v dobrých podmínkách, chce se učit samo, je přirozeně zvídavé, není třeba je k ničemu nutit. Svobodné školy tento princip vyznávají a dětem ponechávají svobodu rozhodování. Navíc mnohé z nich fungují demokraticky, rozhoduje se tam hlasováním všech členů včetně dětí. Čistě svobodnou školu u nás v Česku zatím dělat nelze, i když oproti okolním zemím je tu v tomto ohledu větší volnost a náš školský zákon není špatný. Pořád jsme ale vázáni očekávánými výstupy vzdělávání pro první a druhý stupeň. Nicméně, i v tomto rámci je možné fungovat jinak než běžné školy. Do velké míry můžeme dávat dětem možnost si vybrat, co se budou učit, a zavedli jsme demokratické rozhodování. Pravidla ve škole určujeme všichni, včetně dětí.

Myslíte si, že opravdu každé dítě se rádo učí?

Říká se, že to platí pro každé dítě, nemám to ale zatím nijak ověřené. Můžu říct, že to platí pro každé dítě, které jsem poznal. Každopádně jsem na vlastní oči viděl, jak se dítě může v tomto svobodnějším systému narovnat, jak se mu zvýší sebeúcta.

Jak vypadá váš školní den?

Ráno máme sněm, ten je povinný pro všechny děti. Sedneme si spolu do kruhu a řešíme různá témata. některých témat může vzniknout nové školní pravidlo, třeba zákaz mobilů od-do. O tom se hlasuje. Zítra budeme hlasovat, kterého učitele nabereme. Uchazeči jsou vždy u nás na pozorování, takže děti mají možnost se s nimi seznámit.  Na konci každého sněmu je vzdělávací nabídka. Každý dospělák, ale i každé dítě, si na ten den může něco připravit a nabídne to ostatním. Dnes si třeba někdo u učitelů připravil stavění rakety a cestu do vesmíru. S dětmi, které se k němu přidaly, se pak dvě hodiny bavili o raketách. A nejen bavili, využíváme zážitkovou pedagogiku. Některé děti si ale dělaly samy něco jiného. V rámci domluvených pravidel mohou naši žáci být, kde chtějí, a dělat tam, co chtějí a co je baví. Nejsou zavření ve třídách, mají přístup do všech místností, kromě skladu, kde jsou chemikálie. Vlastně kromě dvou výjimek ani nemáme dveře.  Chceme na sebe vidět. 

Ministerstvo školství přišlo na podzim s myšlenkou, že by se běžná prezenční výuka mohla v budoucnosti kombinovat s učením na dálku. Toto takzvané kombinované vzdělávání chce pilotně ověřit. Jste jednou ze škol, která se do experimentu přihlásila. Jak jste se o tom dozvěděli?

Tuto možnost navrhovali na jaře ve svém otevřeném dopise vládě a poslancům lidé z hnutí Svoboda učení. Komunikujeme s nimi a oni mě na výzvu MŠMT upozornili, jinak bych to asi nezaregistroval. Trochu mě mrzí, že to MŠMT nijak nepropagovalo.

Jak to je podle školského zákona teď?

V současnosti je možná pouze prezenční výuka nebo individuální vzdělávání (a to je nenárokové, rozhoduje o něm ředitel školy a může ho nepovolit) a zvláštní kategorií je vzdělávání dětí s hlubokým mentálním postižením. 

Je třeba splnit nějaké podmínky, aby byla škola do pilotního projektu zařazena?

Ve výzvě ministerstva jsou kritéria, podle kterých bude vybírat v případě převisu zájmu. Ten ale zřejmě nehrozí, jak to vypadá. Stát chce testovat na osmdesáti školách, ale zatím se jich přihlásilo asi dvacet. Uzávěrka byla nakonec prodloužena do konce ledna.

Informace o možnosti se přihlásit iniciativně šíříte do škol. Zpráva s odkazem na vás se objevila i v různých skupinách na facebooku.

Ano, měl jsem obavu, že kdyby škol bylo málo, tak to ministerstvo zruší v zárodku a ověřování neproběhne. A my velmi stojíme o to, aby se experiment nakonec vtělil do praxe. Nejen já, ale i mí kolegové, dokonce bych řekl, že bez jejich vervy bychom se nepřihlásili. Nejvíc práce na tom udělala kolegyně Veronika. Já jsem si vzal za úkol udělat osvětu mezi ostatními školami. Poslal jsem dvakrát hromadný email na všechny české základky a jednou na střední školy. Nejčastější reakcí bylo „něco takového opravdu je?!?“ Nikdo o tom nevěděl. Asi deset škol mi odpovědělo, že se zapojí. A jsme v kontaktu, snažím se jim dávat nějakou informační oporu, i pomoci s přihláškou. Založil jsem také pro zapojené školy facebookovou skupinu. 

Mohly by školy mít důvod se zapojení do pilotu obávat?

Jedině snad proto, že součástí projektu jsou návštěvy státních úředníků ve škole. Ve výzvě je ale ujištění, že půjde pouze o sběr příkladů dobré praxe, nikoli o kontrolu školy. Věřím, že to tak opravdu bude. Mně v přihlášce největší problém dělalo to, že požadovali elektronický podpis. To jsem v životě nepotřeboval, řeším vše přes datovku.  

Přemýšlím, jaké reakce tento nápad může vyvolat na velké základní škole. Zda se učitelé neleknou, že se budou muset rozdvojit, dělat práci ve třídě a ještě online… 

Výzva ministerstva je podle mě docela dobře napsaná, je vidět, že o tom přemýšleli. Mimo jiné se tam píše, že na takové vzdělávání by nebyl nárok neboli je na řediteli školy, koho a jak by do něj zařadil. Rodiče si to nemohou na škole vymáhat. Jak by to mohlo fungovat na velké, spádové škole, to přesně nevím, nikdy jsem v takové škole nepracoval. Asi jde hodně o to, jaké tam panuje klima. Pokud by ředitel někomu nařídil proti jeho vůli, tak to podle mě fungovat nebude. Něco jiného je, když to učitelé sami chtějí. My jsme se mezi sebou poradili, kdo do toho chce jít a kdo ne. A zjistit předběžný zájem zákonných zástupců žáků byl jeden z požadavků výzvy.

Jak jste si tedy kombinované vzdělávání namodelovali u vás? 

Součástí přihlášky je popis, jak by to škola chtěla dělat. My ho máme na pěti stránkách, ale mohlo to být i kratší. Podle našeho plánu by děti byly tři týdny doma, přičemž jednou týdně by měly povinnou konzultaci s učitelem a nabídku dobrovolných online lekcí. Týden v měsíci by se jezdilo na výpravy, jak jsem již říkal. Deset týdenních výprav za jeden školní rok. Kromě našich deseti dětí chceme vzít do programu i dalších dvacet z domácího vzdělávání, jejichž rodiny o to projevily zájem. Kvůli tomuto projektu by k nám chtěli přestoupit i žáci z jiných škol.  A nejen z okolí, hlásí se nám děti z celé republiky. Ale školy to mohou uchopit různě. Distančně mohou učit třeba i jen jeden pátek v měsíci. A lze zapojit i jen malou část žáků, je to bez omezení. Příklady ve výzvě ukazují velký vějíř možností.

Jak dlouho pilotní projekt potrvá?

Začíná se 1. února 2021 a končí 31. srpna 2022. 

Dostanete jako škola, kde ověření bude probíhat, od státu nějaké peníze?

Minimální. Ve výzvě je rozpočet na celý projekt deset milionů korun a bude se dělit mezi osmdesát škol podle hodin věnovaných projektu na pracovníka. Budou to řádově jednotky tisíc měsíčně na školu. Dokonce jsem slyšel jednoho ředitele říkat, že do toho nepůjde, protože je to příliš málo. 

Pamatuji si, že o výhodách hybridní výuky na jaře hodně mluvil i Ondřej Šteffl, zakladatel SCIO škol. Následně od září založil Expediční školu s velmi podobným modelem: tři týdny doma, čtvrtý venku. Formálně jde zatím o režim individuálního vzdělávání. 

Náš model jsme promýšleli ještě před Expediční školou, ale je fakt, že SCIO tomu dalo přehlednou strukturu a určitě nás povzbudila i výzva ministerstva. 

Expediční škola není nejlevnější, některé rodiče, kteří o ni měli zájem, to odradilo. Jaké máte školné vy?

Třicet pět tisíc ročně pro prezenční výuku, pro kombinované vzdělávání je to čtyřicet tisíc. Rozděleno do deseti splátek jsou to čtyři tisíce. Dáváme ale slevu na sourozence.  

Na Opavu je to možná hodně, i když v Praze byste patřili k nejlevnějším. Bude vám to stačit?

Nemáme velké náklady a vyplácíme si minimální mzdy.

Kolik to je, jestli to není tajné?

Stát ukládá jako minimum dvacet čtyři tisíc měsíčně, tak pod to jít nemůžeme. To mě trochu štve, že stát nám do toho zasahuje, protože v této chvíli na takové mzdy ještě nemáme a musíme to škole nějak vracet. Já se živím další prací, škola mě teď ještě zaplatit nemůže.

Ale udržitelné by bylo, aby vás škola uživila, ne? 

Ano, ale to teď ještě není možné. Já jsem zvyklý si na sebe vydělávat různými způsoby od svých deseti let. Vyrůstal jsem částečně v Itálii, moje máma se vdala na ostrov Elba. Když jsem začal chodit do školy, trávil jsem tam každé prázdniny, zbytek roku jsem žil s tátou v Opavě. Dětská práce je samozřejmě v EU nelegální, ale my jsme pomáhali bratrově otci, on vlastní dlouhodobé parkoviště karavanů. A postupně jsme s bráchou rozjeli menší byznys. Připravujeme starším lidem zaparkované karavany na novou sezónu. Před jejich příjezdem přivezeme ten jejich do kempu, vyvážíme ho, postavíme verandu. Když přijedou, mají vše hotovo. Kromě toho pracuju i zde, v Česku, loni jsem měl asi pět pracovních smluv. Zkrátka, škola na mě zatím nevydělá, vydělávám já na školu, ale to je v pořádku. Teprve začínáme.

Matěj Frgala (1996)
pochází z Opavy a vystudoval učitelství pro první stupeň na Ostravské univerzitě. V roce 2020 založil v Opavě s přáteli a příznivci Základní školu Erazim, která je jednou ze škol vybraných MŠMT do pilotního projektu Pokusné ověřování obsahu, metod a organizace kombinovaného vzdělávání v základních a středních školách.

Syndrom vyhoření se šíří jako infekce – část 2

Psychická nepohoda, zdravotní problémy, nekvalitní výuka a špatné vztahy s kolegy i žáky. Takové jsou u pedagogů důsledky syndromu vyhoření, který vzniká z chronického stresu. V nové knize Učitelské vyhoření se mu věnuje tým psycholožky Ireny Smetáčkové z PedF UK. U koho hrozí rozvinutí syndromu nejvíce? Jakou roli v tom hraje vedení školy a učitelský sbor? A proč se vyhoření projevuje u mužů jinak než u žen? 

Přinášíme vám 2. část rozhovoru, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorem rozhovoru je Iva Vokurková.

Který stresor je nejzásadnější?

Jako klíčové se nám ukázaly hranice. Pokud vyučující sami sebe dobře znají, umí si uvědomit své hranice – co jim vyhovuje a co už ne – správně si je nastavit a také je komunikovat s okolím, je riziko vyhoření menší. Přiblížit se k vyhoření či dokonce vyhořet může ovšem být důležitou a pozitivní zkušeností. V knize ukazujeme příběhy několika vyučujících, kteří se díky tomu rozhodli něco zásadního změnit a dnes jsou spokojenými a skvělými pedagogy. 

V knize zmiňujete, že při zdůvodňování odchodů z profese nikdy nezaznívá jako důvod vyhoření. Většinou se argumentuje lepším finančním ohodnocením a možnostmi jiného oboru, protože vyhoření bereme jako selhání.

Ano, a z toho důvodu si ho někteří profesionálové, pod tlakem společnosti orientované na výkon, nechtějí připustit a zavírají před tím oči. Proto se knihou snažíme i téma destigmatizovat, protože učitelské vyhoření vnímáme jako systémový, ne individuální problém. Pokud školy mají dobře nastavený systém pracovních podmínek a kolegiální podpory, snižuje se pravděpodobnost vyhoření. Třeba proto, že si u kolegyně včas všimneme, že je toho na ni moc, a dokážeme jí pomoci. Je potřeba neházet odpovědnost za vyhoření jen na jednotlivce, celý systém musí být vyladěn dostatečně citlivě, aby si jeho složky dokázaly pomoci.

Předpokládám, že ta odpovědnost se týká i MŠMT, které klade stále větší nároky na učitele, ale psychologickou oporu jim nabízí minimální. Poslední dobou se hodně mluví o wellbeingu žáků, ale už ne o spokojenosti učitelů, přitom to jde ruku v ruce.

Určitě, i proto například vnímáme velmi nelibě snahy snížit počet asistentů, protože obecně představují velkou pomoc pro učitele. Také považuji za velmi nevhodné, jak jsou financována školní poradenská pracoviště. Jen menšina škol má svého školního psychologa a speciálního pedagoga. Ti přitom pro učitele představují obrovskou úlevu. Nejen proto, že s nimi může konzultovat přístup k některým žákům, ale tyto podpůrné profese mohou pracovat i s celou třídou a poskytovat individuální podporu vyučujícím. Potřeba kompletního poradenského pracoviště při každé větší škole je dnes neoddiskutovatelná. Nepochybně by učitelům odebralo velký díl zátěže, se kterou je pro ně těžké si poradit nejen kvůli nedostatku času, ale i z toho důvodu, že pro ni nemají odpovídající vzdělání. 

To uvádíte i v knize, že dnešní doba si žádá učitele s vysokými psychologickými kompetencemi. Rozvíjejí je ovšem pedagogické fakulty u svých studentů? Mají budoucí učitelé vůbec příležitost je získat?

Snažíme se, ale pořád hledáme, jak to dělat lépe. Jednu novinku, ke které přispěl i tento výzkum, je, že nové akreditace pro obory učitelství obsahují povinně volitelný kurz na zvládání vlastního stresu a kurz k prevenci syndromu vyhoření. Snad o ně bude mezi našimi studujícími zájem. Také nabízíme kurz v rámci celoživotního vzdělávání a provozujeme web Ucitelskevyhoreni.cz.

Vraťme se ještě k té profesní spokojenosti. Nejvíce učitelů odchází ze školství v USA a Velké Británii, nejspokojenější pedagogy má Finsko a Nizozemsko. Vysvětlujete to vysokou společenskou prestiží. Jaké další faktory dělají spokojené učitele?

Souvisí to s celkovou podporou vzdělávání v těchto zemích. Ani ve Finsku, které nám je neustále předhazováno za vzor, není vše růžové a vedou se tam kritické debaty. Ale určitě ne tak jako v ČR, kde se neustále mluví o většině vyučujících jako o žábách na prameni, kvůli kterým vzdělávání nefunguje. Dále jsou vzdělávací systémy těch zemí stabilnější a zaváděné změny trvalejší i proto, že jsou celospolečensky diskutovány a mají větší konsensus. Zatímco u nás, kde jsou změny určovány shora a neustále přicházejí další, to vyvolává odpor a vymezování se a i to bere energii. 

A troufnu si říct, že tam existuje větší kolegiální podpora ve školách. Je na ni kladen důraz a považuje se za důležitou. 

Jak to funguje v praxi?
Školy více fungují jako organické jednotky, vyučující kooperují, pomáhají si zpětnou vazbou, společně výuku plánují a uvědomují si, že pro dítě je zásadní škola jako celek, ne jednotliví učitelé.  

Například se učitelský sbor domlouvá na tom, jaké chování je akceptovatelné a jak řešit chování žáků, kteří stanovené hranice překračují, jinými slovy, jaké disciplinační strategie uplatňovat. Žáci se pak nepotácejí mezi extrémy, kdy určité chování u jednoho učitele projde a u druhého se řeší v ředitelně. A podobně se v učitelských sborech hledá společný pohled na témata obsahová a didaktická. Vědomí, že na to nejsme sami, nám odebere spoustu stresu. V Česku ale na to nejsme zvyklí, spousta vyučujících stále ještě bere třídu jako své hájemství, a když má přijít někdo na hospitaci, tak z toho dva dny nespí. Je dobré brát kolegyně a kolegy jako zdroj pomoci a podpory, a to při problémech i v profesním rozvoji. Mám dojem, že tohle se musíme ještě učit.  

Knihou Učitelské vyhoření chcete mj. detabuizovat téma negativních emocí, které učitelé cítí vůči dětem a které je také zdrojem stresu přispívajícího k vyhoření. Proč je to tabu? Protože učitel „má mít děti rád“?

O učitelství se mluví jako o poslání a to je obrovský morální závazek. „Musíte to v sobě cítit“. Tím se dostáváme skoro do mystických rovin, které člověku zamezí, aby si v sobě negativní emoce připouštěl, protože by to znamenalo, že možná nejsem ta „vyvolená“. A málo se mluví o učitelské profesionalitě. V našem týmu se řídíme tím, že vyučující jsou profesionálové. Mít k tomuto povolání dobré dispozice nestačí. Deprofesionalizační tlaky na to, aby se školy otevřely komukoli, kdo má rád děti a rád učí, rozhodně neschvalujeme.

…a kdo přinese závan praxe a praktických dovedností a kompetencí, abych doplnila tu obecnou představu.

Ano, přesně tak. Ale také se nenecháte léčit od člověka, který si rád čte v Domácím lékaři a povídá si s lidmi o jejich problémech. Učitelství je profese. Ano, je nutné mít k ní určité dispozice, ale je to především celoživotní práce na jejich kultivování. Učitelství není jen praxe, ale i teorie, různé koncepty, které vám pomůžou rozumět tomu, co děláte, a tedy vědět, proč to děláte právě takto a ne jinak. Klíčové je poznání a sebepoznání. Protože co odlišuje profesionála od neprofesionálního pracovníka? Profesionál přesně ví, co, proč a jak dělá. „Proč jsem dělala propedeutiku ke zlomkům takovýmto způsobem? Protože kognitivní schopnosti dětí v tomto věku dovolují operovat s…“ A díky takovéto sebereflexi může učitel přijít na to, proč něco ve výuce nefungovalo, a změnit to.

Jak lze schopnost sebereflexe posilovat?
Třeba si vyučující mohou vyplňovat sebepoznávací dotazníky (naše kniha jich nabízí několik), nahrávat si svoji výuku a pak se k ní vracet, ale i ve spolupráci s ostatními vyučujícími: zvát si kolegy na hospitace a pak si vyměňovat dojmy, sdílet v rámci supervize a intervize zátěžové momenty. Díky takovým postupům budeme mít lépe na paměti, že i my vyučující jsme jenom lidé a k tomu patří i emoce. A ty nejsou vždy pozitivní, to by ani nebylo normální. 

Jak by měli učitelé ke svým negativním emocím přistupovat?

Pro profesionály není typické, že nemají negativní emoce, ale naopak že si je umějí připustit a dokáží s nimi pracovat, dostat je pod kontrolu. Je normální, že některé dítě mi je z nějakého důvodu sympatičtější a k jinému si tu cestu musím složitě hledat, ba možná mě i rovnou irituje. A profesionální přístup je to, že si to připustím a pohlídám si, aby to neovlivňovalo způsob, jakým s dítětem komunikuju.

Čím děti negativní emoce v učitelích vzbuzují?

V našich dotaznících to byla nejčastěji situace, kdy děti neprojevují zájem a neoceňují učitelovu snahu. „Už jsem mu nabídla X možností, i jsem se ho zeptala, jak by to chtěl dělat on, ale přesto nereaguje, odezva je nula.“ Určitě učitele neiritují děti kognitivně slabé, jak si občas myslí rodiče. Ale oceňují snahu, ne ve smyslu píle, ale vstřícného přístupu. Negativní emoce vzbuzují i provokatéři. Přitom ne každá provokace je vnímána negativně, naopak, když přijde ve vhodném okamžiku a vhodným způsobem, může to žáku u učitele i přinést body navíc.

zdroj: Tereza Veselá photo

doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D. (1976)

Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě UK a psychologii a pedagogiku na Pedagogické fakultě UK  v Praze, kde nyní působí jako vedoucí katedry psychologie. Začínala jako učitelka na učilišti, poté pracovala jako psycholožka v PPP a analytička v CERMATu. Profesně se zajímá o pedagogickou a sociální psychologii, o profesní náročnost učitelství a o problematiku genderu. Je mj. členkou Genderové expertní komory a Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Podílela se na publikacích Žákovské knížky: Nesamozřejmá samozřejmost, Gender ve škole a se svým týmem aktuálně vydala knihu Učitelské vyhoření.

Geometrická kostra pro tvorbu 2D tvarů a 3D těles

Jak nejlépe začít s geometrií? Hravě 🙂 Vyzkoušejte Geometrickou kostru pro tvorbu 2D tvarů a 3D těles. Děti si s jednotlivými dílky procvičí jemnou motoriku, díky kartám s předlohami se naučí základní tvary a vymodelují určené 3D tělesa. Prozkoumají různé tvary a úhly a zapojí svoji fantazii, protože modelů pro kreativní tvoření je nespočet.

zdroj: Tereza Veselá photo

Geometrickou kostru můžete objednávat zde

Prolistujte si Kidtown Edu katalog vzdělávacích pomůcek 2020/21 zde.

Tipy na rychlejší a stabilnější internet pro online výuku

Online výuka je výzva sama o sobě i bez technických komplikací, přesto se jen málokomu vyhnou. Tou nejčastější je problém s internetovým připojením. Ne vždy lze jeho rychlost a stabilitu zcela ovlivnit, lektoři digitálních dovedností z makeITtoday pro vás ale připravili tipy, jak můžete kvalitu vašeho připojení zkontrolovat a případně o něco zlepšit. Takže než příště zavoláte na pomoc ajťáka, projděte si tento seznam a můžete mít čisté svědomí, že problém není mezi židlí a klávesnicí 🙂 

zdroj: Freepik.com

Spíše než rychlost připojení je podstatné, aby v průběhu výuky nevypadávalo a nekolísalo. Pro lepší představu – pokud jste schopni sledovat přes internet film, aniž by se přerušoval nebo vypadával, bude nejspíš kvalita vašeho připojení k internetu dostačující. 

Pokud máte se stabilitou nebo rychlostí internetu potíže, zkuste následující postup:

1 Rychlost internetu můžete změřit například pomocí https://www.speedtest.net/

Rozumné údaje pro výuku jsou PING maximálně 100 ms, DOWNLOAD alespoň 10 Mbps a UPLOAD alespoň 2 Mbps.

2 Připojení k síti pomocí kabelu je téměř vždy stabilnější i rychlejší. Máte-li ne výběr, volte raději kabel. Pokud používáte wifi síť, zkuste přenést počítač přímo k routeru, zda se nezlepší stabilita.

3 Na počítači vypněte všechny aplikace mimo ty, které potřebujete pro výuku.

4 Zjistěte, jaká všechna zařízení máte doma k internetu připojená a jak ho využívají. I zdánlivě neaktivní zařízení (počítač, tablet) se může na pozadí aktualizovat nebo přenášet data. Po dobu výuky je můžete uvést do letového režimu. Kvalitu připojení samozřejmě ovlivňuje i to, zda ho používají ostatní členové domácnosti a jak. Pokud na něm nepracují nebo nemají sami online vyučování, poproste je, aby užívání internetu v čase vaší výuky omezili.

5 Pokud bude při výuce docházet k tomu, že se student odpojí od konference nebo ho bude program upozorňovat na zhoršenou kvalitu připojení, bude dobré stabilitu internetu prověřit. Pokud máte webkameru, může být řešením vypnout její používání.

6 Restart (odpojení a znovupřipojení) routeru je často řešením v případě, že vám internet nefunguje jak jste zvyklí.

PS: O tyto tipy se můžete podělit i se svými žáky, až budou mít potíže s připojením oni 😉

Syndrom vyhoření se šíří jako infekce

Psychická nepohoda, zdravotní problémy, nekvalitní výuka a špatné vztahy s kolegy i žáky. Takové jsou u pedagogů důsledky syndromu vyhoření, který vzniká z chronického stresu. V nové knize Učitelské vyhoření se mu věnuje tým psycholožky Ireny Smetáčkové z PedF UK. U koho hrozí rozvinutí syndromu nejvíce? Jakou roli v tom hraje vedení školy a učitelský sbor? A proč se vyhoření projevuje u mužů jinak než u žen? 

Přinášíme vám 1. část rozhovoru, který byl publikován v lednovém čísle měsíčníku Gramotní. Autorem rozhovoru je Iva Vokurková.

Výsledky výzkumu jsou podle vás relativně pozitivní. 81 procent respondentů se vyhoření dokáže bránit a jen pětina vykazuje projevy syndromu. Překvapilo vás to?

Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. My jsme se rozhodli pro pozitivní interpretaci. Zcela bez projevů syndromu vyhoření byla jen necelá pětina respondentů. A téměř dvě třetiny jsou podle výsledků v dlouhodobém stresu. Takže se na to můžeme dívat i tak, že 80 procent vyučujících je ohroženo a mají problém. I těch dvacet procent vyhořelých je hodně. Potřebovali by individuální péči, někteří z nich i jít na nemocenskou nebo opustit školství. A také to znamená, že dlouhodobě ve škole nefungovali tak, jak měli, a systém je nedokázal zachytit a pomoci jim. 

A navíc tak mohli vyhoření „přenášet“ dál, je to tak?

Ano, o vyhoření mluvíme jako o infekci, protože výzkumy ukazují, že vyhořelí lidé častěji chybějí v práci a jedou jen na půl plynu. Takže jejich práci za ně musí převzít někdo jiný a to zatížení přináší stres, který je přímou cestou k vyhoření. Takže po určité době může z jednoho učitele být vyhořená polovina sboru.

Proč někteří vyhoří, zatímco jiní „jedou vesele dál“?
Těch důvodů je několik. Vyhoření se týká práce a ta by měla být jen jednou z mnoha náplní našeho života. Ten by měl stát na vícero pilířích – nejen na rodině a práci, ale i na trávení volného času, našich koníčcích, na času s přáteli, ale i sama pro sebe. Když jeden nebo dva z pilířů začnou kolabovat, pořád vás drží ty ostatní. Také jde samozřejmě o to, jaký typ osobnosti jsme, jaká je naše odolnost a jaké copingové strategie používáme. 

Kdo je syndromem vyhoření nejvíce ohrožen?  

Identifikovali jsme tři cesty, kterými lze vyhořet. První se týká lidí na začátku kariéry, kteří mají obrovské nadšení, věří, že spasí školu, a hodně do toho vkládají. Ale pak přichází deziluze. Zkrátka přepálí začátek. Tuto cestu jsme nazvali „od nadšení k vyhoření“. Druhou cestu jsme s nadsázkou označili jako „únava materiálu“ a jde o lidi před koncem kariéry. S věkem přirozeně klesá energie, zároveň se ale na ně neustále valí spoustu novinek, které musejí vstřebávat, a už na to nemají kapacitu – interaktivní tabule, systém Bakalář, internetová žákovská knížka, SVP, atd. Někteří těží ze svých bohatých zkušeností, ale u jiných se dostaví celoživotní únava, která může vést až k vyhoření. Třetí cestu označujeme jako „trvalý nesoulad“. Týká se lidí, pro které není učitelství vhodné povolání. Mohou mít různé skvělé charakteristiky, které ovšem nejsou kompatibilní s tím, co učitelství vyžaduje – například jsou introvertní, hůře zvládají změny a tak dál. Takto nastavené lidi stojí výkon profese mnohem více sil než ty, kteří svým osobnostním nastavením odpovídají učitelské profesi. Minuli se povoláním, které jim pak ani nemůže přinášet satisfakci, protože je vyčerpává.

Překvapilo mě, že nejrizikovější skupinou z hlediska rozvinutí syndromu vyhoření jsou učitelé s praxí 16-25 let. Tipovala jsem nadšené absolventy a lidi v předdůchodovém věku.

Ano, ti nejvíce ohrožení už mají dostatek zkušeností a právě to bývá kamenem úrazu. Už nejsou považováni za nováčky, kterým je potřeba pomáhat. Na některých školách to bohužel znamená, že jsou na své učitelské starosti sami. Mají kolem čtyřicítky, často mají rodinu, malé děti. To obecně bývá náročné životní období, kdy přicházejí různé rodinné krize, a přitom v práci se předpokládá, že už vše umíte a nepotřebujete pomoct, a proto chybí podpora.

Zaujalo mě, že u mužů se vyhoření výrazně více projevuje v emoční rovině, zatímco u žen v rovině fyzické. Čím to je?

Dost možná proto, že je pro muže obtížnější o emocích mluvit, a proto se v nich kumulují. Vyhořelí muži vyšli z našeho výzkumu jako negativističtí, netrpěliví, propadají smutku až apatii. U žen se více projevila klasická psychosomatická zákonitost, kdy se stres, který dusíme v sobě, začne projevovat ve fyzické rovině, typicky bolestmi hlavy, krční páteře a šíje.

Výzkumů na téma vyhoření už bylo v Česku realizováno několik. Co vás motivovala k tomu nejnovějšímu, který proběhl v roce 2017?

Vnímáme, že se nároky na učitele v posledních dekádách v mnohém změnily a jejich pracovní podmínky jsou komplikovanější. Takže nás zajímalo, jak se to podepisuje na jejich psychickém rozpoložení. Navíc jsme se předtím s 1. LF UK podíleli na výzkumu lékařského vyhoření a učitelé jsou další pomáhající profese, ve které je stres a tedy i vyhoření četnější. Chtěli jsme aktuální míru vyhoření zmapovat a následně před tímto rizikem varovat a pomoci pedagogům praktickými rady. Proto jsme zkoumali i tzv. protektivní faktory, které se podílejí na profesní spokojenosti a chrání před stresem, dále obecné strategie zvládání stresu, tzv. coping, i pracovní podmínky, které se na jednotlivých školách liší. 

Jaké faktory chrání proti stresu a vyhoření nejefektivněji?
Jasně se ukázalo, že kde je vedení školy transparentní, pedagogický sbor funguje jako tým, požadavky na učitele jsou jasně dané a zároveň mají autonomii, podporu vedení a cítí kolegiální spřízněnost, funguje to jako efektivní prevence vyhoření.

Učitelé se podle průzkumů veřejného mínění těší vysoké profesní prestiži. Z vašeho výzkumu ale vyplynulo, že učitelé to vnímají podstatně jinak a pocit společenské devalvace zvyšuje jejich stres. Kde se bere tento paradox?

Ano, po desítky let se učitelství objevuje mezi prvními deseti snad ze stovky hodnocených povolání. Ale subjektivně vnímaná prestiž bývá u učitelů řádově níže. Je to dáno metodologií, kdy sociologické výzkumy vedou dotazované k tomu hodnotit prestiž učitelství v abstraktním, ideálním stavu. A tehdy mu všichni přikládají vysokou důležitost. V realitě ovšem média pravidelně přinášejí zprávy o tom, jak školy selhávají, co všechno neumí, nejsou dost praktické, nevedou děti ke kompetencím, atd. Dominantní diskurs je vůči školám kritický a je tedy logické, že se učitelé cítí nedoceněni. Naše kniha zahrnuje zajímavou kapitolu od prof. Štecha, který s velkým vhledem rozebírá, co za tím stojí.

Jak velkou roli hraje subjektivně vnímané společenské ocenění v rozvoji syndromu vyhoření?

Není nejzásadnější, ale rozhodně vstupuje do hry. Zdroje chronického stresu můžeme rozdělit do tří oblastí. První se týká vztahů, které učitel z charakteru své práce musí navazovat – vztahy se žáky, rodiči, kolegy a s vedením školy. Druhá oblast se vztahuje k pracovním podmínkám – ve škole je spousta hluku, výkon povolání probíhá v dlouhých časových úsecích bez přestávky (často více než 4 hodiny, jak stanovuje zákoník práce), kdy není pauza na mentální odpočinek nebo na svačinu, narůstá heterogenita tříd a tím pádem se pozornost musí dělit mezi množství různých dětí. To zase vede k delšímu času, který vyučující musí věnovat přípravě a také to zvyšuje profesní nejistotu. Třetí skupina stresorů souvisí s postavením učitelství ve společnosti – prestiž, finanční ohodnocení a případná potřeba mít i vedlejší příjem, nestabilita vedení resortu. Takže když se v jednom životním období sejde více faktorů a najednou stres prožíváme nejen v zaměstnání, ale třeba i v rodině, a přitom nemáme kde jinde „dobíjet baterky“, bereme ze zásob. A ty jednou dojdou a může hrozit kolaps, psychický i zdravotní.

Pokračování již brzy.

zdroj: Tereza Veselá photo

doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D. (1976)

Vystudovala sociologii na Filosofické fakultě UK a psychologii a pedagogiku na Pedagogické fakultě UK  v Praze, kde nyní působí jako vedoucí katedry psychologie. Začínala jako učitelka na učilišti, poté pracovala jako psycholožka v PPP a analytička v CERMATu. Profesně se zajímá o pedagogickou a sociální psychologii, o profesní náročnost učitelství a o problematiku genderu. Je mj. členkou Genderové expertní komory a Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Podílela se na publikacích Žákovské knížky: Nesamozřejmá samozřejmost, Gender ve škole a se svým týmem aktuálně vydala knihu Učitelské vyhoření.