Mediální výchova? Nemusí to být sólo předmět, ale musí ho někdo skutečně učit

Text: Dominika Rýparová

S rozmachem nových médií, kde má téměř každý možnost vyjádřit se veřejně k čemukoliv, sílí debaty o mediální gramotnosti a úloze školy. Zavést mediální výchovu jako samostatný předmět? „Je to fajn, ale není to nutné,“ říká Michal Kaderka, autor webu pro učitele mediální výchovy SvetMedii.info a dlouholetý pedagog. Pro školu by podle něho mělo být prioritou zapojení digitálních technologií, cizí jazyky i pochopení práce novinářů. Negativní postoj učitelů může být jinak velkou brzdou.

zdroj: archiv M. Kaderky

Co by mělo být obsahem mediální výchovy?

Je to jedno z průřezových témat zpracovaných v rámci RVP, kde je to poměrně podrobně popsané. RVP jsou ale z roku 2011, procházejí právě revizí a změny se dají čekat. Aktuálně se řeší zejména nějaká adresná odpovědnost za úroveň mediální gramotnosti, protože se ukazuje, že průřezová témata se stávají „problémem někoho jiného“. Je to jako ve Stopařově průvodci po galaxii: všichni si myslí, že to dělá ten druhý, a proto to nedělá nikdo. Výsledky jsou dost rozpačité. Máme šest základních gramotností, nevím, jaká je situace u těch ostatních, ale ta mediální na tom není dobře.

Kdy je ten správný čas začít s dětmi mediální gramotnost rozvíjet?

Ideální je začít už doma, ještě v předškolním věku. Pojmy mediální výchova a mediální gramotnost se liší svým obsahem. Gramotnost znamená schopnost média i prakticky využít, mediální výchova pracuje se vztahem k médiím, znalostmi o nich. Probíhala vždycky už doma. Když se ještě sedělo večer u televize a začalo se řešit, jestli jsou lepší zprávy na České televizi, na Nově nebo je má lepší Prima. Za mediální výchovu můžete považovat i to, jak se nastaví pravidla používání digitálních technologií. Jestli když sedíme u večeře, budeme všichni mlčet a každý koukat do toho svého zařízení, anebo jestli si budeme povídat. Nebo jestli když půjdeme na návštěvu k babičce, budeme všichni konverzovat nebo se děti izolují někde se svým zařízením a komunikace bude probíhat spíše mezi těmi staršími generacemi. To všechno jsou aspekty mediální výchovy, stejně jako to, jestli se děti dostanou třeba k tištěným médiím, nebo vůbec k nějakým, a jak se o médiích bavíme. Když rodiče doma nadávají na novináře, tak se to samozřejmě výrazně propíše i do postojů jejich dětí. Ve škole začíná podle RVP mediální výchova hned na prvním stupni a je to dobře, ale podle mého názoru by vlastně mohla začít už ve školce.

První stupeň znamená už první třída nebo raději třeba třetí čtvrtá?

Hned od první, ono je to v tom RVP poměrně složitě formulované. Třeba „odpovídá na otázky zaměřené na obsah čteného, slyšeného nebo sledovaného zpravodajského či reklamního sdělení“ znamená, že už s prvňáky byste se měla bavit o tom, co vám tím chtěl novinář říct, jaký měl cíl, a to samé u reklamního sdělení. Setkáváme se všichni s tím, že děti něco chtějí, protože to vidí v reklamě, protože je to nejlepší, protože to každý musí mít. Dítěti je potřeba vysvětlit, že se bez toho dá přežít, že to nemají všichni a i kdyby, že to nemusí mít i ono, a tak dále. I reklamy jsou obsah, který přirozeně k dítěti přichází. Nemůžeme vnímat mediální výchovu jako práci s tím, co na svět padá z něčeho jménem „zprávy“, ale jsou to veškeré informace, které se k nám dostávají. Sdělení, která jsou často dělaná nějakou skupinou profesionálů, PR agenturami, zpravodajci, jinými novináři.

Jak byste učil mediální výchovu prvňáčky vy?

Šel bych cestou jakéhokoliv zpravodajství ze školy. Volil bych interaktivnější metodu, protože dnešní děti, které máme na prvním stupni, jsou generace alfa, takzvaní screenageři, což znamená, že se už narodily do on-line prostředí. Většina z nich se setkala s médii už kolem tři čtvrtě roku, kdy už jsou schopné samy sedět a maminka nebo tatínek jim strčí do ruky chytrý telefon nebo tablet. Už tam mluvíme o první konzumaci mediálního obsahu. Šel bych formou zpravodajství přes Instagram příspěvky nebo YouTube kanál. Zvážil bych, jestli dělat tištěný časopis, protože děti na to už nejsou zvyklé. Dřív by to asi zvládly. Četly, setkávaly se s Mateřídouškou, byly Čtyřlístky, ale ta doba už je pryč.

Pokud ale děti nejsou mediálně gramotné, přestože je to obsaženo i v RVP, čí je to chyba? Škol?

Takhle bych to nebral. Pokud se bavíme obecně o nějaké úrovni vzdělání, pak to není jen chyba školy. To je mnohem širší komplex faktorů, které ovlivňují vaši úspěšnost. Samozřejmě pokud se budeme bavit o dětech z nízkoprahového prostředí, z rodin s nízkým socioekonomickým faktorem, to znamená nízkopříjmová, s nižším vzděláním, tak tam se zvýrazňuje role učitele a školy. Když budou dítě vychovávat vysokoškolsky vzdělaní lidé, budou mít pravděpodobně vyšší příjem, to znamená, že mají i nějaké kulturní zájmy, budou chodit do galerií, do muzeí, budou jezdit do zahraničí, je mnohem větší pravděpodobnost, že jeden z rodičů bude umět cizí jazyk, takže ho může učit dítě i doma, můžou být víc motivovaní se třeba bavit s dítětem anglicky a tak dále. Nestojí to vždycky jen na té škole.

Výsledky průzkumů mezi žáky a studenty nám ale ukazují i to, že se školy mediální gramotností příliš nezabývají. Prvním důvodem jsou přeplněné RVP, takže máme spoustu věcí, které se musí řešit přednostně, a do toho přichází průřezové téma, na které není dost času. Podle mých setkání s učiteli mediální výchovy jsou to na většině škol učitelé českého jazyka, občanky či dějepisu. Takže je pro ně mediální výchova spíše dalším předmětem, ve kterém se vzdělávají sami. Z toho plyne druhá příčina, že se vlastně nijak nezjišťuje, kolik se toho z mediální výchovy odučilo. Školy se specializují hlavně na to, co poptávají rodiče i samotné děti.  Chtějí připravit na přijímací zkoušky. Když bych to úplně zvulgarizoval, řekl bych: jestli chcete, aby byly děti mediálně gramotné, dejte to do maturity a do přijímaček. Potom se tomu školy přizpůsobí, přeorientují se na to. Nejsem zastáncem jednotných přijímaček a státních maturit, nicméně ta poptávka je jednoduše jinde. Na začátku, když dáte dítě do první třídy, tak jako rodič máte spíš představu nějakého osobnostního rozvoje, aby z něj vyrostl kultivovaný člověk, který je schopen dosáhnout konsenzu s ostatními, a tak dále. Ale čím bude starší, tím se bude vaše vnímání budoucnosti posouvat jinam a budete chtít, aby se váš potomek dostal na střední školu, a bude pro vás naprosto prioritní, jestli to škola stíhá nebo ne. Pak vás přestane zajímat všechno ostatní – pokud tedy ta škola, kam se chcete dostat, nemá nějaké další přijímačky třeba z všeobecného základu.

Co vy jako učitel můžete doporučit rodičům, aby s dětmi dělaly?

Rozhodně aby si doma četli. To je důležitý vzor. Můžou to být i knihy. Jen aby dítě vidělo, že se čte a že to chvíli trvá, aby si zvykly na to, že není jen „rychločtení“ a obrázky. Dnes děti vyrůstají spíš v audiovizuálním prostředí. Taková zajímavost je, že dnešní děti píšou mnohem víc, než jsme psali my, jsou pořád na chatech. Ale používají jiný jazyk, který je často obrazový. Něco vyfotí, dají to do rámečku, udělají z toho mem, a když se tohle dostane ke starším lidem, tak tomu vůbec nerozumějí. Mému synovi bude 12, mají ve třídě WhatsAppovou skupinu, kterou měli už na prvním stupni a založily ji samy děti, nikdo jim to neřekl. Jsou na chaty zvyklé, používají je v rodině. Kdyby do své skupiny něco syn napsal a omylem to poslal mé matce, své babičce, ona by to nepochopila. Napsal by tam OMG, WTF, něco by natočil, vyfotil, něco by s tou fotkou udělal, použil nějaký filtr a je to pořád nějaký druh sdělení, který umožnily technologie. Ale mizí naopak zkušenost s tištěnými novinami nebo časopisy. Poslední tiskovinou, kterou děti vídají, jsou radniční nebo obecní listy. Dlouho se kupoval televizní program, ale pak ho nejspíš někdo v rodině zapomněl koupit a přišlo se na to, že není potřeba ani ten.

A co sledování zpravodajství?

Tady je velmi důležité, jak se o něm doma bavíme. Aby dítě pochopilo, že informace, která je od novináře, je jiný druh informace než to, co jim řekne kamarád. Že novinařina je řemeslo a že novinář za nás dělá nějakou práci. Že když se objeví zvěst o nějaké události, on nám ji ověří, dá nám ji do kontextu, vysvětlí ji. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli to dělá dobře nebo špatně, jaké noviny kupovat a tak dále, ale to vůbec nevadí. On vlastně není špatný ani bulvár, byť je emoční. Sehrává důležitou roli v edukaci lidí třeba v přípravě zákonů. Bývá tam okno, že se chystá nějaký zákon, a i v Blesku nebo Aha! najdete poradnu. Jste v exekucích? Co s tím? Tady máte telefonní čísla, takhle to řešte.

V průzkumu pro ČT z roku 2018 vyšlo. že čtvrtina lidí je mediálně velmi nízce gramotná. Byli to nejčastěji senioři, ale také teenageři mezi 15 a 18 lety. Čím to je, že zrovna tahle skupina?

Myslím, že je to tím, že oni žijí s úplně jinými médii. V rámci průzkumů gramotnosti se zjišťují znalosti o médiích, která oni vůbec nesledují. Na prvních hodinách se vždycky ptám, co dělají, když chtějí zjistit, co je nového. Třeba co udělají, když chtějí zjistit, jak dopadly volby. Oni nejdou na Novinky.cz nebo iDnes, nebo že by dokonce šli k primárnímu zdroji Volby.cz Českého statistického úřadu. Oni často jen kouknou na sociální sítě, kdo o tom píše, nebo do Googlu zadají „volby“ a vyberou si z výsledků hledání. Z pochopitelných důvodů si také spojují zpravodajství s politikou a říkají, že je nechtějí sledovat, protože je nebaví politika. Pro ně je to to samé. Ale když se bavíme dál, tak ve skutečnosti mají zájem o zpravodajství, akorát že se to k nim nedostává těmi kanály, které oni volí. Ale už osmáci třeba sledují na Instagramu ČT24, kde jim zpráva vyskočí v audiovizuální formě, která je baví. Jsou to jedna dvě věty, ale když mají zájem vědět víc, stačí kliknout na odkaz. Jeden student mi řekl, že sleduje na YouTube člověka, který komentuje nové hry, ale jednou za den vydává 15minutový přehled, co se stalo nejdůležitějšího ve světě. Takže sledují aktuální dění, možnosti mají, jen my se soustředíme jen na kanály a formy sdělení, které je vůbec nezajímají. Nemůžeme očekávat, že dítěti dáme časopis a ono ho celý přečte.

V jednom rozhovoru pro ČT jste mluvil o negativním vztahu učitelů k novinářům, který brzdí mediální výchovu. Stejný vztah má mnoho pedagogů i k sociálním sítím. Ale není to taky cesta?

Dneska už nemáme jen ta typická média jako rozhlas, televizi, tisk. Završujeme právě etapu přechodu z masových médií do síťových. Pokud učitelé kritizují sociální sítě, pak hlavně ve vztahu k dětem, že je nadužívají, že je využívají ke stalkingu, to je oprávněné. Něco už je samozřejmě otázka generačních rozdílů. Ale to, o čem jsem mluvil, se netýká ani tak nových médií jako vztahu konkrétně k novinářům.  O školství se píše velmi často, ale používají se různé mediální zkratky. Dám úplně klasický příklad – jednou ročně se zveřejní, kolik berou učitelé a jak platy rostou. Učitelé pak obviňují novináře, že staví společnost proti učitelům kvůli výši platů, navíc ta průměrná čísla mnozí zpochybňují. Nesoulad je patrný i v asi největší české učitelské komunitě na Facebooku Učitelé+, kde jsou i novináři. Záměrně jim dáváme přístup, aby se mohli napřímo bavit s učiteli, pokládat jim otázky, probrat témata, která oni potřebují. A když se tam objeví třeba „ovoce do škol – plýtvá se s ovocem?“ nebo že ovoce přichází do škol v plastových obalech a vzniká ohromné množství odpadu, tak velká část učitelů je negativně naladěná, protože mají mnohem větší problémy. Je málo učitelů, nemá kdo učit, nejsou asistenti, nefunguje technika, a novináři se zabývají tím, jestli nechodí jablka zabalená v příliš mnoha plastech? Ta nevole je tam proto, že ani mnozí učitelé nejsou příliš mediálně gramotní. Nemůžu mluvit za celou komunitu, ale učitelé jsou dnes průřezem společnosti, jak v tom dobrém, tak v tom špatném. Je to 160 tisíc lidí. Dnes už to není žádné elitní zaměstnání. Je to dané tím, že trávíme ve školách mnohem víc času. Tím, jak se prodlužuje povinná školní docházka, více dětí jde na střední školu, je více vysokoškoláků, pak samozřejmě potřebujeme i víc pedagogů. Už nemáme 10 % lidí na středních školách a 1 % na vysokých, jejichž výuku pokryje elita, které můžete dávat byty na Vinohradech 5+2 s pokojem pro služebnou.

Dříve byl také velký problém, že za učitelskou komunitu mluvili lidé, kteří reálně nikdy neučili. Byli to buď experti z nějakých organizací nebo akademici, kteří vlastně taky nikdy nestáli ve skutečné třídě, nepracovali s dětmi, nebo s nimi pracovali před 20 lety. To se teď myslím docela proměňuje, vídáme více učitelů. Ale dříve taková situace nebyla, a proto ten despekt k novinářům.

Kdo by měl mediální výchovu učit, když pro ni nemáme speciální aprobaci?

Problémem není aprobace, ale jestli ty vysoké školy dávají budoucím učitelům dostatečnou podporu. Vedle mediální gramotnosti je i digitální gramotnost, kterou je potřeba rozvinout. Je té mediální vlastně nadřazená, protože dnes nemůžete bez znalosti digitálních technologií proniknout k celému obsahu. Když si uděláme průzkum na jednotlivých fakultách, jestli tam v rámci didaktik dochází k propojování jejich předmětu s digitálními technologiemi, odpovědi budou rozkolísané. Každý student pravděpodobně musí absolvovat nějaký předmět s ICT, kde ho nejspíš učí zacházet s Excelem a podobně, nicméně my bychom potřebovali, aby se seznamovali s digitálními technologiemi přímo v těch svých specializacích, přímo pro budoucí praxi. To znamená třeba v didaktice dějepisu, ale i v rámci obecných didaktik, kde by se měli naučit používat digitální technologie třeba pro hodnocení. To většinou vůbec neprobíhá. A stejně by se měla přiřazovat i mediální výchova. Rozjíždí se to, některé fakulty to tak už mají, rozdíly jsou i katedra od katedry, didaktik od didaktika. Ale tam by se mělo začínat, protože pokud s tím nebudou od začátku vlastně počítat, bude jim chvíli trvat, než si je učitelé osvojí potom v praxi.

Pak asi záleží i na škole, kde začnou učit…

Ano, záleží i na kultuře školy, jestli to podporuje a záleží jí na tom. Školy obecně mají také velmi zanedbanou ICT infrastrukturu. Ať už jde o technologie, kdy jsou k dispozici staré počítače, které se rozbíhají 10 minut a nejste na tom schopní přehrát video z YouTube, nebo že školy třeba vůbec nemají člověka, který by se jim o technologie staral. Když přijdete do firmy nebo do banky, kde pracuje 100 lidí, pravděpodobně tam najdete i dva ajťáky, kteří se budou starat o síť, o počítače o telefony, budou mít dokonce i svůj budget. Ale ve škole nic takového není. Většinou to dělá učitel informatiky, který to má jako součást svého úvazku a dvě nebo tři hodiny týdně se tomu věnuje místo výuky nebo dostává příplatek za hodiny navíc. To ale není správně. My potřebujeme, aby on učil to, co má, ale aby na té škole byl někdo, kdo se o tu síť bude systematicky a naplno starat. Víme i o školách, které mají velmi špatnou konektivitu. Ve všech školách opravdu není wi-fi. Proč tam wi-fi není? Vracíme se opět ke kultuře školy a jestli je to její prioritou.

zdroj: archiv M. Kaderky

S tím souvisí asi i postoj škol k mobilním telefonům?

Diskuse, jestli je zakázat nebo ne, je také součástí mediální výchovy. Úkolem školy by mohlo být i naučit děti s technologiemi pracovat, nejen ve výuce, to je podstatné, ale naučit je chápat i to, že máme přestávku a nemůžeme být jen na mobilu. Prostě nemůže se stát, že přijde učitel do třídy a všichni se seberou a jdou na záchod nebo vytáhnou svačinu, protože celou přestávku byli na mobilu. To je součástí výchovy, nastavit si pravidla, hodnotit výsledky, diskutovat o tom. Navíc z mého pohledu se zdá, že teď v době covidu se lépe podařil přestup na distanční výuku tam, kde byly povolené mobily.

Má tedy smysl mít mediální výchovu jako samostatný předmět?

Myslím, že to ani není potřeba. Je to fajn, ale důležitější je, aby se integrovala do ostatních předmětů, stejně jako se integrují digitální technologie. Stejně jako se integruje kultivované vyjadřování, schopnost psát česky, stejně jako cizí jazyk lze integrovat do ostatních předmětů – to znamená že na střední škole už můžete dávat studentům nějaké články třeba v angličtině.  Škola může zlepšit úroveň mediální gramotnosti svých žáků a studentů hlavně tím, že podpoří zapojení digitálních technologií do výuky a posílí cizí jazyky – ukazuje se, že čím víc umíte jazyků, tím strukturovanější myšlení máte, a navíc si můžete informace ověřovat i z jiných zdrojů. Určitě by se měla rozvíjet netiketa, tedy chování na internetu, a v boji proti dezinformacím by pomohl větší důraz na moderní dějiny, protože jsou předmětem manipulací.

Chtějí se dnes děti stát youtubery nebo influencery místo obligátních popelářů?

Ano, spousta z nich po tom touží, dokonce se o to i samy pokoušejí. Já radím je v tom podpořit, protože to má svá pozitiva. Umět vytvářet videa, stříhat je, titulkovat, přidat nějaké gingly, to jsou dovednosti, které budou žádané. My se tu dnes spolu bavíme přes Skype – to dříve nebyla nutná dovednost, ale dnes je to nevyhnutelné. Také mně se hodí možnost při distanční výuce nahrát na YouTube svůj pasivní výklad, dát studentům čas, aby si ho pustili, a následně se on-line potkáme a dostanou možnost se ptát. Tohle je to, co bude potřeba i v budoucnosti.

Navíc opravdu není jednoduché být úspěšným youtuberem. Má to své zásady, musíte se naučit pracovat marketingově, žádný youtuber není čistě jen youtuber. Často pracují na sociálních sítích, s Instagramem, Twitterem, Facebookem, pomáhají firmám budovat komunity. Zákaznické, firemní, profesní. Děti by měly vědět, proč jsou někteří youtubeři dobří a proč jsou sledovaní, a který obsah není kvalitní. Jsou sledovaní youtubeři, kteří svou sledovanost zvyšují tím, že dělají něco negativního. Dám příklad: každé dítě ve školním věku zná slovo prank nebo pranker. Máme tu třeba Kazmu, který se dostane do Moskvy na nejhlídanější místo, což asi není úplně pozitivní dělat ilegální věci, ale v podstatě tím nikomu neublížil a na něco upozornil. Ale pak máte jiné prankery, kteří budou natáčet videa tak, že hodí dýmovnici do autobusu nebo do tramvaje a budou natáčet vycházející lidi se slzami v očích, jak nadávají, jsou naštvaní, vulgární, agresivní. To je nekvalitní obsah. Je tu hranice, kterou musíme sledovat, a bylo by fajn, aby to děti uměly rozlišovat. Že je rozdíl v nápadu i v provedení.

A může učitel zůstat nestranný? Není to věc názoru?

Samozřejmě je to i věc názoru, ale učitel by se měl držet názoru odborníků. Máme tu třeba rating médií, který dělá Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Stanovují objektivní kritéria, podle kterých jednotlivá média hodnotí. Třeba jestli je uvedená redakce, jestli titulky odpovídají obsahu, jestli nepoužívají manipulativní fotografie, jestli citují zdroj a prolinkovávají ho, jestli je tam vyjádření druhé strany. Jasně, že se můžeme ptát, kdo to hodnotí, ale je to stejná diskuse jako kolem covidu. Kdo je ten odborník? Je to Lucie Bílá, je to ředitel Nemocnice Motol, je to pan Prymula nebo třeba Jan Pirk? Jak relevantní je názor Jaromíra Jágra na to, kdo je dobrý politik a jaká by měla být opatření v pandemii? Je autoritou jenom na hokej nebo i na něco jiného? To musíme mít na paměti.

V době internetu má každý možnost mluvit o všem…

Zatímco dříve si mluvčího vybral novinář nebo moderátor, dnes máme spoustu influencerů, kteří se vyprodukovali úplně sami jen přes své sociální sítě. To je problematika mluvících hlav – kdo je ten, kdo mluví, a jakou váhu má jeho slovo? Mám teď čerstvý příklad z fotbalu ve Skotsku, kde čeští hráči poklekli k uctění Black lives matter. Na Parlamentních listech vyšel článek, kde to schytali, ale když se kouknete do toho textu, kdo jsou ti, kdo je odsuzují, tak většinu těch mluvčích vůbec neznáte. Jsou to uměle vytvořené zdroje. Jakou cenu má, co si myslí nějaký pan Větvička? Zajímají mě sportovní komentátoři, zahraniční zpravodaj, ale ne náhodně vybraní lidé ze sociálních sítí, i když mají třeba čtyři tisíce přátel. Jaká je pak zpravodajská hodnota daného článku?

To, co by se tedy mělo učit, je i ověřování zdrojů?

Mělo by se s tím pracovat. Nemůžeme očekávat, že z lidí vychováme fact checkery. Měli by vědět, že jsou nějaké možnosti ověřit si informace, ale upřímně, když přijdete po celém dnu z práce, doma rodina, kouknete se na zprávy nebo otevřete sociální sítě, tak samozřejmě nelze očekávat, že si každou zprávu ověříte. Jedna z věcí, která by se měla učit, je „netiketa“, chování na internetu. Ono stačí nesdílet ihned šokující zprávy, ale počkat třeba den, až se ověří. Lidi by měli vědět, že když se něco objeví ve veřejném prostoru, nemusí to být pravda. Pak je důležité i to, kterým médiím důvěřujeme, jak pracují jejich novináři, za co jsou placení. Je potřeba rozlišovat profesionální zpravodajský web s redakcí od nějakého komentovaného webu. To ukázal i ten zmíněný průzkum České televize – že lidé nerozlišují mezi komentářem a faktem. Nevidí v tom rozdíl. Názor ale není zpráva.

Co by měli zvážit školy, které přemýšlejí o zavedení mediální výchovy jako samostatného předmětu?

Rozhodně to, že děti mají omezené kapacity, někde se bude muset ubrat. Určitě i to, kdo to bude učit. Speciální aprobace by pomohla, protože tento předmět vyžaduje širokou škálu dovedností. A učitel si z toho musí vybrat něco, co ho baví, k čemu má vztah. Jestli se zaměří na YouTube nebo zpravodajství ze školy, v jaké formě a podobně. Zdrojů inspirace je dnes mnoho. Existuje spousta organizaci, které k mediální výchově produkují kvalitní materiály. Navíc se v komunitách sdílejí i metodiky. Máme možnost propojit se napříč republikou. Mediální výchova je vlastně třetí odbornost, je to pro učitele další zátěž, i proto se šíří tak pomalu. Ale zlepšuje se to, řeší se to ve školách, mluví se o tom s dětmi. Na Facebooku doporučuji skupinu Sdílíme zkušenosti z mediální výchovy, která má na 1000 členů. Skutečně je z čeho vybírat.

Kde začít, když vás mediální výchova zajímá? Michal Kaderka stojí za několikrát oceněným webem SvetMedii.info. Na jeho stránkách můžete najít nejen veškeré strategické dokumenty týkající se mediální výchovy, ale i užitečné odkazy na zdroje zabývající se mediální gramotností. Hlavním lákadlem je otevřená on-line učebnice – tu upravuje nejen autor na základě aktuálního dění, ale i její uživatelé, kteří mohou upozornit na chyby, doporučit nové téma nebo se podělit o vlastní tipy z praxe.

Michal Kaderka Je absolventem PedF UK s aprobací dějepis – ZSV a již 22 let aktivně učí. Od roku 2010 vyučuje mediální výchovu na pražském Gymnáziu Na Zatlance. Je vedoucím akreditovaných kurzů mediální výchovy pro učitele (DVPP) a přednáší mediální výchovu studentům pedagogických oborů na FF UK. Je jedním ze zakladatelů Učitelské platformy a autorem oceňovaného webu SvetMedii.info, který je určený všem zájemcům o výuku mediální výchovy.