Zakázat dětem mobily? Radši je naučme, jak je naplno využít.

Autor: Dominika Rýparová

Přinášíme vám druhou část rozhovoru, který byl ve zkráceně verzi publikován v tištěném měsíčníku Gramotní 02/20.

Pokud jsem učitel a chci začít využívat nové technologie, ale nevím, odkud začít. Co mi poradíte?

Připojit se na Facebooku do skupiny Učitelé +, tam si velmi brzy najít Slávka Horu nebo Pavla Hodála s jeho webem Ty brďo. To je podle mě úplně nejlepší učebnice Google classroom, která tu teď vůbec je, je to tam vysvětlené tak, že tomu rozumím i já. Nebo v té skupině narazím na Karla Klatovského z Microsoftu, který vlastně dělá to samé pro microsoftí věci. Hledal bych i skvělou Petru Boháčkovou, lektorku výuky s iPady, nebo Jitku Rambouskovou či Štěpánku Baierlovou, která je navíc oceněnou učitelkou v Global Teacher Prize CZ.

zdroj: Tereza Veselá photo

Hlavní je stát se součástí té bubliny, kde se můžu poradit nebo se inspirovat. To si myslím, že korona svým způsobem přinesla, protože se víc inspirujeme, víc spolupracujeme, protože jsme se ocitli ve chvíli, kde je to nutnost, kde je v pohodě dělat chyby, protože je to nestandardní situace, a všichni chyby dělat budeme. Myslím, že v tomhle smyslu krize přinesla něco opravdu dobrého. Že se školy otevřely, že jsme se jako učitelé otevřeli víc sobě navzájem. Že víc sdílíme, což je hrozně potřeba.

V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že máme tendenci mluvit o tom, co je v českém školství špatně, ale strašně málo mluvíme o tom, co je dobře – co to podle vás je?

Jedním z těch pozitiv, které ale souvisím i s velkým negativem, je, že ve školství děláme za málo peněz opravdu hodně muziky. Když se podíváte na každoroční žebříčky OECD, teď aktuálně v Education at a Glance, jsme druzí od konce v platech učitelů a zároveň jsme dlouhodobě na konci ve výdajích na vzdělávání. Když to ale srovnáte se studijními výsledky žáků, jsme někde v mírném podprůměru, což je neuvěřitelný nepoměr. Ukazuje to, že s málem tu dokážeme skutečně udělat hodně.

Další věc, kterou vidím jako pozitivum, jsou naše strategické dokumenty, teď myslím třeba rámcové vzdělávací programy, které v roce 2004 byly nadčasové – bohužel pro řadu lidí jsou nadčasové doteď. RVP klade důraz na rozvíjení klíčových kompetencí, na mezioborové vzdělávání, z předmětů dělá vzdělávací oblasti a mně jako učiteli umožňuje učit celou „science“, nemusím to mít rozdělené. Zároveň škola klidně může mít jen dva předměty, které budou průřezové. A tohle všechno my tu těch 16 let máme, jenom se to tehdy dobře nekomunikovalo a v tomhle ohledu pořád vynalézáme kolo. Pak zaznívá to, že učiva je moc, ale v předmětech, které já učím, to tak nevnímám a myslím si, že si to děláme sami. Protože nepracujeme tak, abychom naplnili výstupy v RVP, ale bereme to často stylem „musíme probrat to, co je v učebnici“. Což i přesto, že téměř každá učebnice má v sobě doložku, že odpovídá RVP, ve skutečnosti to tak není. Řada učebnic nerozvíjí klíčové kompetence, zahlcují učivem.

Další pozitivum, ale opět jsou to dvě strany jedné mince, je vysoká autonomie škol, což není rozhodně standardní. Znamená to, že dobrý ředitel s dobrou vizí může i na státní škole dělat zázraky a dělat věci, o kterých bychom si řekli, že je to jen nějaká alternativa, která může fungovat na soukromé škole. Není to pravda. Často říkám, že vnímáme soukromé školství jako něco lepšího, a pak je tu státní Mordor. Ale tak to není. Ovšem pokud školy nemají dostatečnou podporu zakotvenou v systému, nebo ji samy nevidí, pak autonomie není pozitivem, ale spíš břemenem.

Také si myslím, že máme opravdu dobré učitele. Obecně jsou skutečně kvalitní. A co je zajímavé – zase, když si vezmu data z OECD, tak co se týče profesního sebevědomí, čeští učitelé jsou zase na konci v tom, na kolik si myslí, že dokážou ovlivnit vzdělávací výsledky svých žáků. My jsme skutečně velmi dobří v tom, co dokážeme udělat v těchto podmínkách – a teď nemyslím jenom platy ale obecně podfinancovaný vzdělávací systém v ČR, ale vůbec tomu nevěříme. To říkají data OECD i zprávy České školní inspekce. To není žádná dojmologie.

Poslední, co tu teď zmíním, a opět to je spojené s jedním negativem, je, že roste počet studentů pedagogických fakult, kteří už při studiu začínají učit. Což není vůbec ideální, měli by nejdřív dostudovat, na druhou stranu je ale systém potřebuje, zároveň jsou motivovaní k tomu skutečně jít učit a nechodí na ty fakulty jen proto, že chtějí titul.

Zaujal mě váš výrok, že povolání učitele je uznávané, ale nejsou považovaní za profesionály. Může to být i tím nedostatečným sebevědomím, neschopností se prodat?

Myslím, že to souvisí i s těmi platy. Ve chvíli, kdy jeden z argumentů je „ty bereš míň než…“, tak to učitelskému sebevědomí nepomáhá. Navíc tu dosud přežívá, že kdo neumí, učí. Mně osobně se stalo, že když děti objevily můj Instagram, kde mám své fotografické portfolio, přišly za mnou a ptaly se: „Ale pane učiteli, vždyť vy umíte dělat i něco jinýho, proč učíte?“ A já tam stál a říkal si: „Do háje, ale tohle je v těch dětech!“. Vysvětloval jsem jim, že focení je fajn, ale, bude to znít pateticky, jsem přesvědčený, že když člověk učí, mění svět. Pomáhá tomu, aby ta další generace byla lepší, pomáhá tomu, aby si každé dítě do života odneslo něco lepšího. A to je něco, co mi sebelepší fotka a sebelíp zaplacená zakázka nedá. Z druhé strany mě teď pobavilo, když jsem s jednou začínající učitelkou procházel inspirativní weby. Na stránce pro učitele byly materiály, ve kterých byly dvě kolonky, kdo to hodnotil. Byl tam „učitel“ a vedle „odborník“. Co nám to říká? Vy jste učitelé, ale nejste odborníci? Ale částečně si za to můžeme jako učitelský stav sami. Že jsme nebyli slyšet, respektive ti, kdo slyšet byli, při vší úctě k některým konkrétním lidem tam, jsou české školské odbory. Ale ty nenesou progresivní étos toho, jak by mělo vypadat vzdělávání ve 21. století. To až třeba Učitelská platforma, která ukazuje konkrétní příběhy inspirativních učitelů, a to samé už nějakých 15 let dělá skvěle i Eduin, ze vzdělávání udělala mediální téma. To tomu napomáhá, ale cesta je vážně dlouhá.

zdroj: Tereza Veselá photo

Mě osobně štve, že vnímáme naše vzdělávání jako špatné, a jestli je někde dobré, tak jsou to soukromé školy a Praha. Je to výsledek toho, jak o nás píšou média. Protože logicky, když novináři potřebují nějaký kontakt, je pro ně vždycky jednodušší zajet v Praze do Kunratic nebo Na Zatlanku, a pak se replikuje tenhle deformovaný pohled. I to je třeba důvod, proč jsem se já před rokem pustil do Hovorů z kabinetu, kdy jezdím po celé republice a natáčím rozhovory natáčím rozhovory s učiteli různých stupňů a z různých míst, protože chci dokázat, že regionální rozdělení v tomhle jednoduše neexistuje. A neexistuje ani to věkové.

Vy se proti kritice „starých učitelů“ dlouhodobě ohrazujete…

Ageismus mi přijde hodně nefér, i když je asi pravda, že ve vyšším věku se člověk hůř učí nové věci, je míň ochotný je zkoušet. Ale já mám ve svém okolí příklady, u kterých to tak rozhodně není. I když jsou před důchodem, tak jsou úplně jinde než já, v tom nejlepším slova smyslu. Problém je spíš v tom, že způsob odměňování je postavený na základě věkového automatu. To znamená, že po 30 letech se dopracujete k velmi dobrému platu. Jenže v kohortě lidí mezi 30 až 40 lety je situace velmi špatná. Ještě v mé kohortě začínajících učitelů si ve srovnání s obdobně vzdělanými profesemi nevedeme vůbec špatně, ale v tom rozmezí 30 až 40 let, kdy lidé rozjíždějí kariéru, postupují výš, tak ve školství uvíznou na mrtvém bodě. Člověk se pak nemůže divit, že lidé, kteří jsou progresivní a chtějí růst, jdou jinam. Protože tady nemají možnost kariérního růstu a odpovídajícího ohodnocení. Respektive, můžete se stát ředitelem, ale to není kariérní růst, to je jiné povolání. Tihle lidé potom chybí a to systém „betonuje“.

Vy jste součástí projektu Otevřeno, které se zaměřuje na efektivní přípravu učitelů pro praxi, a všichni členové jsou velmi mladí, není tam nikdo s dlouholetou praxí.

Otevřeno vzniklo jako hnutí studentů, ale poslední dva roky se mění, posouvá se, profesionalizuje. Dnes jsou členy i akademici, nabírají se další lidé.

Vydáváte teď třeba Informační aktovky, kde učitelé najdou výběr materiálů k aktuálním tématům – je to řešení pro učitele, kteří třeba bojují se syndromem vyhoření, mají soukromé problémy a nemají kapacitu zkoušet a hledat nové metody? Zmínil jste se o nich v rozhovoru pro DVTV.

Ano i ne. To, na co žádný učitel opravdu nemá čas, je jít na nějaký web, kde jsou stovky materiálů, ze kterých si potřebuje vybrat tři a i ty, které si vybere, mu nebudou vyhovovat a bude si je muset předělat. Teď si půjdu připravovat svou další hodinu a přesně tohle mě čeká. My jsme si v koroně řekli, že chceme udělat filtr a ukázat jen pár věcí, která nám přesně fungují. Nezahltit nabídkou. A myslím, že to zabralo. Doporučují tu konkrétní lidé konkrétní věci ke konkrétním předmětům nebo konkrétní oblasti.

Ve své praxi kromě technologií využíváte i nové metody vyučování. Jak moc je teď populární tandemová výuka?

Je to fajn věc. Narazili jsme na to taky v jednom díle Hovorů z kabinetu, kde Alexis Katakalidis, angličtinář, říká, že v Británii, kde mají pedagogický výzkum na špičkové úrovni, nalili do projektu tandemové výuky obrovské peníze, a následně zkoumali, jak to ovlivnilo vzdělávací úspěchy žáků, a zjistili, že vůbec nijak. Ale tam o to nejde, jde o úplně jiné hodnoty, než které se dají změřit nějakým testem. Britové si to uvědomili.

V téhle analýze nových metod a změn bychom se měli v Británii inspirovat. S data-based educational policy máme pořád problém. Klasicky jdeme v řadě věcí ode zdi ke zdi. Například máme jednotné přijímací zkoušky, které vlastně hodně uzavírají cestu vzdělávacím systémem některým vrstvám. Zároveň, a díky bohu za to, máme inkluzi. To jsou věci, které jdou přímo proti sobě. Tyhle věci se tu dělají vlastně spíš na základě něčího pocitu nebo momentálního trendu, a ne na základě nějakého výzkumu – to je podobné jako s formativním hodnocením, chceme ho všude mít, ale když o něm mluvíme, je to prázdný pojem. Nepopisujeme to, co to má být, je to jen buzzword. Stoupá mi tlak, když slyším větu „spíše než známkovat, bychom měli používat formativní hodnocení“. To je jako „než jet autem, tak si radši dám rajskou“. To je na stejné úrovni.

Není problém v tom, že v Česku obecně neumíme hodnotit? Pojmenovávat věci pravým jménem, ale neubližovat a být konstruktivní. Vy vedete své žáky k tomu, aby dávali učiteli zpětnou vazbu. Což by mohla být i cesta, jak se to naučit. Vidíte u svých žáků nějaký posun v průběhu času?

Tohle se mi hodně líbilo s třídou, kterou jsem měl od osmičky do devítky. Hodně jsem pracoval s tím, že si testy na angličtině opravovali v hnízdech. Byla to skupinová práce a úkolem bylo určit chyby, opravit je a analyzovat, proč se staly. Posun byl vidět v tom, že na začátku to bylo jen „protože jsem to přehlídla“, „protože jsem se na to vykašlala“, „protože jsem debil“, ale pak se z toho postupně stala ta analýza. Co můžu příště udělat pro to, aby se to nestalo. Stejně tak u třídy, kterou mám od šestky, teď jsou v osmičce, i oni se mění v tom, jak hodnotí moji výuku a co mi k tomu říkají. Zjistili, že mi opravdu můžou říct, že tahle aktivita byla nanic, protože… a já si to vezmu a předělám. To že jejich názor beru a není to jen nějaké slohové cvičení. A další příklad – kdysi jsem v hodně krizové situaci přebral třídnictví a jedna moje oblíbená žačka mi v prosinci řekla: „Já ten zeměpis a příroďák s vámi mám ráda, to vám fakt jde, ale u toho třídnictví je vidět, že to děláte poprvé.“ Znělo to jako vtip, já se vnitřně rozbrečel, ale pak rozebrala, v čem vidí ty limity mého třídnictví. Poděkoval jsem jí, vysvětlil jsem, proč jsem v té a té situaci tak reagoval a slíbil jsem, že na to budu myslet.

A když jdou ty zpětné vazby proti sobě?

To je normální, tak to vždycky bude. Chce to hledat rovnováhu. Moje děti chtěly, aby jednou za čas byly zápisy. Mně osobně přijdou zápisy do sešitu neefektivní a nanic, ale třída v tomhle měla konsenzus, tak jsem se o to začal pokoušet. Je dobré, aby si obě strany řekly, proč zastávají takovou pozici, a pobavily se o tom. Vždycky se to dá vyřešit domluvou.

bio

Daniel Pražák (29)

Učí dějepis a biologii na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Je místopředsedou hnutí Otevřeno, které se snaží zlepšovat přípravu budoucích učitelů na praxi, doktorand na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK a autor podcastu Hovory z kabinetu. Aktuálně píše dizertaci na téma inovativních škol.