Daniel Pražák: Zakázat dětem mobily? Radši je naučme, jak je naplno využít

„Pořád se soustředíme jen na vybavování škol počítači, chybí ale systémová podpora školení samotných učitelů. V tomhle ohledu tu pořád vynalézáme kolo,“ říká o modernizaci českých vzdělávacích metod. Jak se vyznat v trendech, kam zajít pro inspiraci i to, jaké slabiny technologií ukázal koronavirus?

Autor: Dominika Rýparová

Přinášíme vám první část rozhovoru, který byl ve zkráceně verzi publikován v tištěném měsíčníku Gramotní 02/20.

Proč se v českém školství moderním technologiím až tak nedaří? Kdo za to může?  

Těch faktorů je několik, není na to jednoduchá odpověď. Velmi mě dráždí poměrně častý názor, že bychom mohli mít moderní vzdělávání, ale máme staré učitele. To je nespravedlivá zkratka a je to nefér k učitelům s dřívějším datem narození. Navíc někteří jsou lídry v tom, jak využívat v hodinách technologie. Připomenu třeba Bořivoje Brdičku, který teď odešel do důchodu a kdysi tu „zakládal internet“. Doteď je to neuvěřitelně inspirativní člověk. Ráno jsem přemýšlel, co by fakulty měly ideálně učit, abychom to využili v téhle koronavirové situaci, a došlo mi, že je to přesně to, co mě pan doktor Brdička učil už před osmi lety. První modely blended learning, všechno to, co my tu teď objevujeme. Ale on to už učil dávno. To, že jsem to nedělal, to je jedna věc, ale na jaře v reakci na pandemii jsem si vzpomněl.

zdroj: Tereza Veselá photo

V rozhovoru pro Deník N jste říkal, že jste si z jarní distanční výuky odnesl pocit totálního selhání. Proč myslíte, že jste selhal?

To je úplně jednoduché. Přišlo mi, že ve chvíli, kdy jsem napsal diplomku na využívání moderních technologií ve výuce biologie, ve chvíli, kdy jsem školil tablety, kdy mám potřebné kompetence a znalosti, které potřebuji, abych zkoušel nové věci a zvládl je, tak mi jednoduše došly síly. Věděl jsem, že jsou různé programy, které nabízejí třeba možnost být všichni pohromadě a pak se na kamerách rozdělit do skupinek a učitel mezi nimi může procházet, ale já jsem už neměl energii to objevovat. A přišlo mi to vlastně trapné. Jsem přece ve skvělé pozici, umím pracovat s novými technologiemi, ale ani tak jsem to nezvládl. A bylo mi to trapné vůči kolegům, kteří stejný vklad neměli.

Ale nepřeceňujeme technologie? Na začátku karantény se zdálo, že je to všechno jednoduché, proč vlastně celou školu nedělat on-line, ale v průběhu krize se ukázalo, že to má své limity…

No jasně, my jsme si do té doby nikdy nevyzkoušeli. Já jsem dítě, které prosedělo celý den u on-line hry, když nebyli rodiče doma, a naplňovalo mě to. Říkám si, že jsou lidi, se kterými jsem se tři roky neviděl, a stačí mi jen ten kontakt on-line. Na jaře jsme ale přišli na to, že v téhle nové situaci to prostě není samospásné. Samozřejmě, že moudřejší z nás to věděli už dávno, myslím si, že na to byly i behaviorální výzkumy, ale prostě to, že dynamika hodiny je úplně jiná, když sedíme u počítačů, a co všechno nám tam chybí, to byl pro mě velký objev. První věc, kterou se člověk učí ze skript o pedagogice je, že škola má funkci výchovnou a vzdělávací, a my tím on-linem tu výchovnou a ani tu socializační nepokryjeme. My tu můžeme do žáků nahustit všechny vědomosti, můžeme i rozvíjet klíčové kompetence, když jsme dobří v on-line výuce, ale to, že se děti učí být jako lidé pospolu, to tím on-linem skutečně moc nejde.

Vrátím se k běžné výuce, kde on-line prvky hojně využíváte – mluví se o digitální demenci, závislosti dětí na digitálních technologiích nebo sociálních sítích. U obrazovek trávíme příliš mnoho času – není tohle další?

Určitě pokud by se v každé hodině bylo třeba 30 nebo i 40 minut na telefonu, není to rozhodně dobře. Ale v roce 2020 je mobil vlastně nutnost, je to běžná věc, a pokud ho budeme vyčleňovat ze vzdělávání, tak ho jenom redukujeme na věc, se kterou se posílají zprávy, hrají se tam hry a fotí se. Naším úkolem je ukázat, že to má i jiný rozměr. A já mám tu zkušenost, že když děláme nějakou dobře připravenou skupinovou práci, děti nejsou pořád na něm. Vlastně mě to pořád dokola překvapuje, že ho využijí jako informační zdroj, ale pak pracují tužka papír. Stejně jako učebnice, jako tablet, nebo až objevíme 3D promítačku lidského těla, tak to pořád nebude samospásná věc, na které můžeme postavit celou hodinu. Je to nástroj, který má své místo, stejně jako ho má i ta zatracovaná frontální metoda. Problémem frontální metody není, že je špatná, problémem je, že je velmi nadužívaná a že často se jedná o metodu jedinou. U každé metody je to tak, že kdybychom používali jenom ji, tak je to špatně.

Není určité provedení světem moderních technologií i novou rolí učitele? Naučit žáky využít možnosti internetu a sociálních sítí, ale ukázat i odvrácenou stranu?

Rozhodně ne teď nově, tohle bylo poslání učitele už před deseti lety. Úkolem učitele přece není nasypat do dětí obsah učebnice. Úkolem učitele je ukázat dětem, jak tu učebnici používat. A učebnice je jeden nástroj a pro mě je to kontinuálně i tablet, interaktivní tabule, on-line, Wikipedie, Khanova škola, … Úkol se nemění, jen ten prostředek, který ukazuji. Tohle za mě není vůbec aktuální věc, je to věc, která byla naším úkolem už dávno. Někdy hluboce před koronou jsem říkal, že naším úkolem není zabavovat mobily a vytěsnit je z prostoru školy, ale ukázat dětem, že ta krabička, kterou máme každý v kapse, je tím vzdělávacím zdrojem. Nebo jím může být. Samozřejmě si tam fotíme i ta selfíčka, ale taky tam máme na dosah všechno vědění.

zdroj: Tereza Veselá photo

Jak konkrétně funguje využití mobilů nebo tabletů v hodině? Předpokládám, že to není jen o nějakých aplikacích, ale spíš o vyhledávání informací?

Ať už je to tablet, mobil nebo třeba all-in-one PC, beru je jako bránu k různým možnostem. Teď jsme třeba hodně používali interaktivní atlas od Seznamu, často v hodinách používáme Kahoot! nebo Mentimeter, což jsou aplikace, které jsou ale nadplatformní, to znamená, že je lze stejně používat na mobilu, na počítači nebo na tabletu a je dokonce jedno, jaký máte operační systém.

A Kahoot! nebo Mentimeter – co to je? Jak se využívá?

Kahoot! je skvělý v tom, že je tady už pět nebo šest let a každý rok se objeví jako horká novinka ve vzdělávání, to mě fakt baví. Je to takový kvíz, ke kterému se děti připojí, je to velmi interaktivní, zábavné, rychlé, a já jsem třeba skrz to dělal shrnutí na konci hodiny. Hned si tak vyzkoušíme věci, které jsme probrali, a zároveň já jako učitel odpovídám na otázky, dovysvětluju. Mentimeter jsem používal k tvorbě slovních mraků. Výhodou je, že je to anonymní a děti jsou tak víc v pohodě.

Natáčíte podcasty Hovory z kabinetu, které jsou asi určené pro učitele, ale dají se podcasty využít i ve výuce? Pouštíte je dětem?

Jsou učitelé, kteří v koroně natáčeli podcasty pro děti, a jsou učitelé, kteří je využívali jako formu odevzdání úkolu. Hovory z kabinetu jsou určené spíš lidem, kteří se zajímají o vzdělávání. Cílem je ukázat, že po celé republice jsou skvělí učitelé. Překvapilo mě ale, že asi 7 % posluchačů na Spotify jsou lidi do 17 let. Což mě zaskočilo. Ale jsem rád, že to poslouchají.

Ve své diplomové práci jste napsal, že technologie do škol se začaly zavádět už v roce 2006, ale vzalo se to ze špatného konce. Jen aby škola měla vybavení. Teprve později se začalo řešit, jestli s nimi někdo umí pracovat…

To je tu ale pořád! Miliarda na věci do škol je moc hezká, potlesk tomu, že to mohou být i věci, které se půjčí dětem ohroženým školním neúspěchem, těm sociálně znevýhodněným. Ale kde jsou nějaká školení? Neštěstí je, že neumíme právě ty měkké dovednosti. Na jaře se objevily webináře třeba od NPI (Národní pedagogický institut), podobné udělalo Česko.Digital a spousta dalších, ale není to součást českého vzdělávacího systému, je to reakce zvenčí na koronu.

Podpora státu tu chybí, ale dají se vybrat nějaké workshopy od soukromých firem?

Ano, určitě už zmiňovaný NPI a spousta dalších. Ale nabídka je dost roztříštěná. Jeden z velkých problémů, o kterém se málo mluví, je, že tu máme program DVPP, Další vzdělávání pedagogických pracovníků, a nabídka je obrovská, ale neexistuje centrální registr, kde by bylo možné si zjistit, které jsou dobré a které špatné. Donedávna jsem měl to štěstí, že všechny kurzy, na kterých jsem byl, byly skvělé, ale pak jsem zažil kurz, kde to nejlepší bylo, že jsme se tam potkali si kolegy z jiných škol a zanadávali jsme si na to, jak to byl propálený čas, a že tam byly sušenky. A takových kurzů je ale strašně moc. To vím od kolegů, kteří mi říkají, že nepůjdou na žádný kurz, protože to bude zase o ničem. Že se dál replikuje pohled, že to stejně bude k ničemu, je problém. Vím, že ministerstvo školství plánuje, že vznikne takový registr, ale zase jsme u toho – kdyby tohle bylo připravené před koronou, tak všechna ta školicí střediska, která mají dobré hodnocení, by udělala obrovskou službu.

Pokračování rozhovoru příští pondělí.

bio

Daniel Pražák (29)

Učí dějepis a biologii na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Je místopředsedou hnutí Otevřeno, které se snaží zlepšovat přípravu budoucích učitelů na praxi, doktorand na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK a autor podcastu Hovory z kabinetu. Aktuálně píše dizertaci na téma inovativních škol.